Jiří Šťastný

    Jsem už starší člověk a čím více plynou dny, tím více mne zajímá co jsem vlastně zač. Tedy ne jak se jmenuji, ale nedá mi spát ten pojem člověk. Jsem opravdu tak „vyjímečný“ tvor v celé galaxii a přilehlém vesmíru? Mají pravdu vědátoři když tvrdí, ža jsem se postupem nepředstavitelně dlouhého času vylíhnul z jakési prapolévky? Nebo je všechno jinak? V dávné minulosti lidstva nacházíme jisté pozoruhodné skutečnosti naznačující existenci více méně mnoha ztracených civilizací, podivných a nám vzdálených civilizací. Lze říci i nepochopitelných civilizací. Nevím jak se na to díváte vy, pokud to ovšem někoho zajímá, nicméně můj selský rozum praví, že vývoj lidstva by měl být podstatně jiný než se nám vědátoři snaží namluvit, a složitější. Nebo došlo ke kontaktu s obyvateli jiných světů? Jen trochu myslící jedinec nemůže popřít existenci spousty „bílých míst“, o kterých panují jen dohady, a potažmo i mnohdy už od pohledu nesmyslné výmysly. A to bez ohledu na tzv. indicie, ať už jsou to hmotné nálezy, nebo nepochopitelné znalosti dávných civilizací. Nicméně díky takovým různým teoriím, a potažmo i dohadům, bylo možno dojít k názoru, že obecná hmota má tendenci organizovat se v inteligentní hmotu živou, pro jejíž vývoj v civilizace nám neznámé poskytla Země dostatek místa i prostoru. A zároveň v dávné minulosti naší planety byl však i dostatek možných důvodů pro zničení takových civilizací. Dnes už asi není možné pouze spekulovat o velmi pravděpodobné existenci inteligentního života ve vesmíru, či o možnostech vzájemných styků. Otázek je spousta, odpovědí už podstatně méně. Proč bychom alespoň o některých nemohli uvažovat, případně se je svým způsobem snažit pochopit? Vždyť pozemský svět je pro mnohé přece jen tak zajímavé a romantické místo...
    Dějiny tohoto světa byly jen za uplynulé století doslova utopeny v potocích krve, dějiny vědy pak za sebou zanechaly v tratolišti omylů neskonale více mrtvých, nebo smrtelně zraněných hypotéz, než domněnek přijatých, ověřených, a posléze skládajících uznané teorie. Koneckonců i tyto teorie jsou jen dokladem historicky určené úrovně poznání struktury hmoty, jejích forem, a specifických zákonitostí pohybu, jejichž nevyčerpatelnost podmiňuje ustavičnou relativnost našich poznatků, a zaručuje jejich vystřídání novými, možná dokonalejšími. Existuje vůbec nějaká „neotřesitelná“ teorie? V podstatě nic víc než gumové axiomy... Je například možné jen tak „od boku“ vytvářet hypotézy o dávné, a nejdávnější minulosti lidstva na základě výmyslů? Když tyto dohady nemohou být, jako například ve většině přírodních věd, ověřeny pokusně? Což je jeden z vědátorských zákonů? Po dosavadních zkušenostech lze označit historii za bílou tabuli, na niž historik napíše co se mu zamane. Což ovšem nevylučuje rozmanitost, a někdy i protikladnost pohledů, určovaných rozličnými hledisky. Tyto strany jsou o některých zásadních pohledech do minulosti ne z hlediska sterilních fantazií, nebo dalekosáhlých hlubokomyslných hypotéz, pramenících z povrchních důvodů, z nedostatečně, či ničím neověřených faktů, nebo spekulací ovlivněných mimorozumovými důvody. Dá se vůbec tak nepřehledná tematika sjednotit do křišťálově jasného, průzračného, i když pouze svým způsobem fantomatického krystalu?
    V nekonečné spirále poznávání mají bezesporu své nezastupitelné místo i pozoruhodné indicie, na jejichž základě lze pak vytvářet co nejuzavřenější, byť i ne vždy krotké hypotézy. V dávné prehistorii i historii lidstva je ještě mnoho co objasňovat. Není možné jen tak ustanovit jeden jediný, provždy platný obraz světa. Každý nový poznatek v sobě obsahuje prvek relativnosti, a možná i částečku konečné pravdy. Jak hluboká pravda je v historce vyprávěné americkým antropologem L. Eiseleym:
    „Setkání s jiným světem není jen imaginární skutečností. Může se přihodit lidem i zvířatům. Někdy jsou hranice kluzké, nebo dochází ke vzájemnému prolínání. Stačí být v oné chvíli na správném místě. Viděl jsem, jak se taková věc přihodila jednomu havranovi, který je mým sousedem. Ačkoli jsem mu nikdy a ničím neublížil, zdržuje se zásadně ve vrcholcích stromů, létá vysoko, a lidem se vyhýbá. Jeho svět začíná až tam, kam nejdále dosáhne můj slabý zrak. Nuže, jednoho rána bylo celé okolí ponořeno do neobvykle husté mlhy, kterou jsem kráčel k nádraží. Náhle se ve výši mých očí objevila dvě mohutná černá křídla a před nimi obrovský zobák, a všechno to prolétlo kolem mne jako blesk s výkřikem hrůzy, jaký si už nikdy nepřeji znovu slyšet. Ten výkřik mne pronásledoval celé dopoledne. Napadlo mne dokonce podívat se do zrcadla, protože jsem si kladl otázku, co je na mně tak pobuřujícího. Nakonec jsem přece jen pochopil. Hranice mezi našimi dvěma světy se díky mlze posunula. Havran, který se domníval, že letí ve své obvyklé výši, spatřil pojednou něco neuvěřitelného, odporujícího jeho zákonům přírody. Člověka kráčejícího vzduchem v samém srdci havraního světa! Setkal se s jevem tak absurdním, jaký si jen havran může představit - s létajícím člověkem. Teď, když mne ze své výše spatří, vyráží slabé krákání, a já v jeho křiku slyším nejistotu ducha, jehož vesmír byl otřesen. Není už a nikdy nebude jako jiní havrani...“
    Totéž platí i pro myslící lidi. Myslím si, že zasaženi novým, neočekávaným pohledem na neustále se posunující hranice našeho kolektivního „já“, daleko přes zdánlivě pevné, ale vždy znovu a znovu posouvané hranice lidské minulosti, sotva můžeme zůstat stejnými havrany, jakými jsme byli dříve...