Ztráta paměti lidstva

    Lidské bytosti mají zvláštní vlastnost. Mnohem raději přijímají mnohem méně pravděpodobné vysvětlení jakékoliv neobvyklé, třeba i katastrofické události, pokud toto vysvětlení více méně garantuje, že se už nikdy v budoucnu nestane nic podobného, co by lidičky mohlo ohrozit. Je tu zřejmá schopnost jakékoli traumatizující události bagatelizovat, popisovat v alegoriích, či záměrně a vědomě zapomínat. Dá se to nazvat jako podivná kolektivní ztráta paměti, i když u každého jedince to zapomínání probíhá jinak. Výsledek je však jeden a tentýž. Dnes už se přece nic podobného stát nemůže! Opravdu? Stejně jako se lehce zapomíná, tak se dají lehce znovu aplikovat i různé zkušenosti třeba z vražd, únosů, válek, či znásilnění. Oběti, pokud to přežijí, pohřbívají tento zážitek co nejhlouběji do své paměti.

    Jde ale opravdu o „ztrátu paměti“? Rychle na to zapomenout? Jde vůbec zapomenout? Či odhodit cizí traumatizující prožitek pro nezúčastněného jedince jako nepodstatný? Asi nejde. Nevím sice jak se k tomu stavěli jiní, ale například ve mě se při poslechu zpráv v rozhlase o nedávném ničivém zemětřesení na Haiti, kdy lidé v hrůze pobíhali sem a tam a volali Ježíše, vzedmula vlna jakéhosi nepopsatelného strachu. Ani v nejmenším to nešlo brát jako senzaci a pokoušel jsem si představit na jejich místě sám sebe, co bych asi dělal na jejich místě já sám. A i když se to mě přímo nedotýkalo, pociťoval jsem vlnu ostražitosti. Najednou jsem si dokázal představit pocity přímých účastníků různých traumatizujících událostí, a co víc dokonce účastníků i těch různých dávných katastrof. A že jich už bylo! Vždyť jde v podstatě vždy o jedno a totéž! Opakované destrukce světa, které se dály od dob kam až lidská paměť sahá, nutně musely obdobným, nesmazatelným způsobem zapůsobit na paměť různých lidí po celém světě.

    Odkazy všech starých civilizací vyprávějí různými způsoby stejný příběh. Snažili se svým následovníkům předat svědectví o událostech, které v nich zanechaly hlubokou stopu. Dávné texty popisují hrůzostrašné divadlo přírodních zvratů děsících tehdejší obyvatele Země, a nám dávají falešný pocit jistoty, že už se nic takového stát nemůže. Naše planeta opravdu prošla řadou havárií. Mimo nejrůznějších dohadů  nevíme proč se opakovaně měnila délka roku. Důkazy o tom lze najít v různých rukopisech, hlavně v klínovém písmu. Existují údajně také hodiny, které jsou nyní nefunkční kvůli změnám v prostředí. ve které měly měřit. Dalším důkazem přírodních katastrof jsou změny na zemi a mořském dně. V arktických oblastech se v minulosti tvořilo uhlí a rostly korály, a našli tam také velké množství koster nosorožců, mamutů a bizonů. Tedy zvířat, které hluboko za polárním kruhem podle dnešních představ nemají co dělat.

    Na rozdíl od dnešní populace ty staré, zaniklé, měli celkem jasnou povědomost o existenci druhové kolektivní mysli. A nemá to nic společného s dodnes platným darwinovským Vývojem od nižších forem k vyšším. Zajímavé přitom je, že jakási kolektivní mysl se projevuje u všech nám známých živočichů. A nejen u živočichů, ale to je na delší povídání. Jisté je, že kolektivní vědomí není nikdy vymazáno, byť se o to človíček alespoň ve svém vlastním prostředí snaží. Aniž si to uvědomuje, do popředí se to vědomí dostává obzvláště ve stavu zjitřené mysli, nebo u davu zmítaného emocemi. Objevil se ničím nepodložený názor, že čím je druh vyvinutější, tím víc je jednotlivý tvor oddělen jako myslící ego od okolního světa. Ono to tak ale není, ten pocit vlastního, jedinečného ega, dává jedinci uměle navozené společenské prostředí. A právě snaha po uplatnění se v takovém prostředí je příčinou kolektivního nevědomí. Tedy ztráty paměti. Toto ale patrně funguje pouze u člověka a je sporné, jestli je to výsada. Lidská společnost je totiž zcela neschopná akceptovat, či aplikovat řadu jevů, které jsou jasně pozorovatelné u sociálních živočichů. Ať jde o mravence, nebo včely, zcela zřejmě pracují jeden pro druhého podle jakéhosi společného plánu. Stejný jev vykazují i hejna ryb složené z tisíců členů. Nejpřijatelnější vysvětlení je, že se popsaní živočichové takto chovají na základě společné mysli, kolektivního vědomí davu, jehož každý člen reaguje na daný impuls identicky. Objevil se názor, že kolektivní mysl je produktem nějakého procesu podobného telepatii. To asi nebude to pravé. Telepatie je sice schopnost němé komunikace určitých jedinců i na velkou vzdálenost, ale v případě kolektivního vědomí se zdá, že jde spíše o jakousi databanku zkušeností toho kterého druhu. A nejen momentálních zkušeností, ale celé škály zkušeností od vzniku druhu. Je možné, že takovou svoji databanku má každý jednotlivý druh. Je až neuvěřitelné, že všechny tyto databanky by mohly být na vyšším stupni spolu propojeny do jakési třídírny, či vyhodnocovny pro aplikace na měnící se podmínky. Je to strašně složité. Jisté se zdá být, že společná databanka už patrně může spojovat i po sobě následující generace. A jisté také je, že člověk se z tohoto uspořádání z dosud nejasného důvodu vymyká. Tento fakt svým způsobem potvrzují i poměrně nedávné vánoční otřesy Země u Sumatry. Öblasti, později postižené vlnou tsunami, už s dostatečným předstihem opustila veškerá zvířata. Je to prokázáno. Kdo je mohl varovat? Proč to varování nezaregistroval člověk? Je snad něco míň než zvířata? A na čtvrt milionu obětí se už zapomíná...

    A totéž bylo na Haiti! Mezi spostou lidských obětí nebylo ani jedno zvíře! A nepomohl ani Ježíš, ani vyvolávaný Bůh. Znenadání to postihlo lidi, kteří se možná každý den poctivě modlili. Asi měli smůlu v tom, že před přírodním cítěním dali přednost pozlátku materialismu. Touze bohatnout. Takové touhy se šíří plíživě jako mor a nic není platné, že na takové touhy jedinec většinou doplácí. Pak je kolektivní nevědomí dobré...