Změny a strach...

    Od devadesátých let minulého století se šíří pocit, že žijeme na pokraji všeobecného chaosu. Poslední třetina dvacátého století je charakterizována ostrým kontrastem mezi optimistickými a pesimistickými scénáři. Politici, které většina lidí tak jako tak pokládá za pouhé loutky grázlovských dravců z hospodářské a finanční oblasti, nejsou schopni obnovit ztracený status quo, ani nastolit dlouhodobější stabilitu. Snad jen počítačoví nadšenci se domnívají, že vznikne jakási izolacionistická „virtuální společnost", díky které se dokáží udržet stranou nastávajícího chaosu. Představují si to podobně jako život mnichů ve středověkých klášterech. Malý rozdíl však spočívá v tom, že kláštery byly nezávislé na okolních zdrojích, což se o počítačové společnosti rozhodně říci nedá. Její příslušníci dřepí před obrazovkami a rozhodně neumějí pěstovat obilí, nebo třeba opravovat děravé střechy. Zkrátka a jednoduše chybějí jim praktické, nebo řekněme řemeslné dovednosti, které jsou nutné k udržení každé, tedy i „virtuální" společnosti při životě.
    Pokud se ohlédneme za uplynulým dvacátým stoletím, všimneme si mnoha velmi rychlých, naprosto zásadních a drasticky probíhajících změn celého světového uspořádání. Tyto subjektivní vjemy mnohé lidi znejistí a zlomí v nich odpor proti spikleneckým teoriím. Nic na tom nemění skutečnost, že stovky milionů lidí se domohly nikdy předtím nevídaného hmotného blahobytu. I přes tento, pro někoho pozitivní jev, se téměř nikdo nedívá do budoucnosti s důvěrou. Naopak se zdá, že individuální strach se proměňuje v kolektivní. Právě v bohatých průmyslových státech zaznamenávají psychiatři a psychologové obrovský nárůst duševních poruch všeho druhu, v ostatních zemích si pořádnou psychiatrickou péči může dovolit jen málokdo.
    Po prvním desetiletí třetího tisíciletí se obavy dále stupňují a lidé volají po novém uspořádání společnosti, které by se dokázalo s pocity ohrožení vyrovnat. Takové struktury skutečně vznikají, ovšem vůbec se nepodobají harmonickým místním společenstvím o nichž sní většina multikulturalistů a dalších blouznivců. Nové pospolitosti se vyznačují tvrdou loajalitou vůči společnému náboženství, kmeni, klanu, nebo národu. Působí na území nepatrných obcí, ale jsou známé i ze stejně uspořádaných rozlehlých teokracií. Paralelně s rostoucími pocity ohrožení se totiž šíří náboženský fanatismus všeho druhu. A ruku v ruce s tímto vývojem sílí hnutí New Age. Když pak člověk ze všech možných stran slýchá hororové zvěsti o blížící se zkáze, pocítí samozřejmě potřebu něco udělat a postavit se proti hrozícímu chaosu. Tato snaha pramení ze samotné podstaty lidské duše, která touží po potrestání nepravostí a odměnění spravedlivých.
    Rozdělování světa na dobro a zlo, nebo na vyvolené a zavržené, probíhá na „osvíceném Západě" snad ještě rychleji než v těch koutech planety, jež opovržlivě označujeme za „fundamentalistické". Křesťanští fanatici, střílející na lékaře potratových klinik, se nijak neliší od brutálních křižáků dávných dob, nebo dnešních stoupenců džihádu. Islámský, křesťanský, nebo jakýkoliv jiný fundamentalismus těží z fřagmentizace dnešní společnosti a nabízí něco, co politické ideologie nemohou poskytnout. Dokáže lidi přesvědčit, že svět lze zázračným způsobem změnit. Utopisté bájí o „zlatém věku", který prý nastane po „očistě země". Pokud použijeme méně poetická slova, tak ona očista bude realizována v podobě strašlivých katastrof, které lidi i zvířata přivedou na samý okraj vyhynutí, a možná i za něj. Stejné neodvratné hrůzy předpovídají také apokalyptici k nimž se přiklání stále více dřívějších realistů. Zástupci všech zmíněných frakcí zastávají názor, že nezadržitelná cesta do globálního chaosu není důsledkem přirozeného vývoje, ale již dávno domluvenou věcí. Ale kdo ji domluvil a proč? A jaký konečný cíl sleduje?
    Ezoterici a stoupenci New Age hovoří o „temných silách", zastánci konspiračních teorií dávají přednost pojmu „ti kteří tahají za nitky". V podstatě ale jde pořád o totéž. Přívrženci neznámé síly již stovky let pracují na vykořenění národů a na jejich promísení, což povede ke ztrátě orientace jednotlivců, kteří se začnou řídit jediným motivem - egoismem. Chování takových lidí bude vypočitatelné stejně snadno jako chování molekuly plynu, a bude je možné ovládat jako stádo ovcí. V takovém případě by už nic nestálo v cestě nastolení světové vlády, „nového řádu", nebo jak by se už nové formě jednotného světa říkalo. Za neklamný znak stále rostoucí moci agentů „nového řádu" pokládají mnozí lidé nevratný zánik tradičních společenských a ekonomických struktur, pád náboženských monopolů a jejich nahrazování „modernějšími" globálními formami. Tato představa získává stále více příznivců od doby, kdy aligátor Bush starší použil 11. září 1990 - ne v roce 2001 - po rozpadu SSSR pojem „nový světový řád". Vztah lidí k tomuto termínu neajen v USA, ale i dalších částech světa, vystihuje například kniha křesťanského fundamentalisty Robertsona. Nazývá se Nový řád světa a dočteme se v ní mimo jiné toto:
„Je možné, že výraz „nový světový řád“ znamená pro okruh zasvěcenců tajné společnosti něco úplně jiného než pro normálního člověka? Je opravdu možné, že lidé dobré vůle, kteří si upřímně přejí vznik velkého společenství národů a chtějí navzájem žít v míru, ve skutečnosti, aniž by to věděli, plní poslání úzce propojené skupiny spiklenců, jejichž cílem není nic menšího než nastolení nového řádu ovládaného Luciferem a jeho stoupenci?"
    Je to sice poněkud bombastická formulace katolíka, nicméně ilustruje jakým směrem se úvahy některých současníků ubírají. Počítačové technologie, které přispívají k hrozivému rozpadu tradičních sociálních vazeb, paradoxně umožňují mnoha lidem únik do světa spikleneckých fantazií. Pomocí internetu je možné obrovskou rychlostí přenášet i ty nejabsurdnější myšlenkové konstrukce, poznávat nejnovější konspirační teorie - a přitom si zachovávat zdánlivou intimitu. Lidé věřící teoriím o celosvětovém spiknutí představují stále výraznější společenský faktor. Ochotně přijímají důvěryhodně znějící zprávy o „spolčení bankéřů", nebo o „válce vlád proti vlastním národům"...