Žid zůstává vždy Židem...

    Asi jen málokdo uvěří prohlásíme-li, že navzdory tomu mají Židé i charakter ctnosti. Toto tvrzení musí vypadat tím paradoxnější, že mnoho lidí považuje Židy za nejhorší výlupek lidstva. Tím více tito lidé užasnou jestliže dodáme, že Židé jsou obojím. Na jedné straně jsou nanejvýš ctnostní, na druhé straně zase odporně neřestní, ba dokonce jsou sami hlavními šiřiteli nemravnosti a zkaženosti. Tento zdánlivý rozpor vyžaduje jen stručné vysvětlení aby byl zřejmý jeho plný význam. Žid je ctnostný, protože jej zkušenost učí, že to má praktický užitek, a tedy nikoli z důvodu že by choval platonickou lásku k ctnosti. Být ctnostný prodlužuje život a současně to Židům umožňuje získávat peníze; to mu úplně stačí a proto ctnost přímo uctívá. Jestliže jej však na jedné straně princip materiálních zájmů nutí oddávat se ctnosti, pak jej tentýž princip na druhé straně nutí oddávat se neřestem. Žid dobře ví jaké výhody ctnost přináší, a považuje ji za svůj monopol. Ctnost je výborná věc která se musí pečlivě střežit. Nesmí ji však mít každý, protože jinak by nebylo možné z ní dělat peníze. Kalkulací a spekulací tedy Žid dokonce i ctnost zdaňuje, a používá nepravostí a hříchů jako prostředku k likvidaci nepřátel. Ctnost i hřích se takto stávají v rukou Židů účinnou zbraní, kterou lze použít k obraně i útoku. Ctností vzdorují ztrátám a ranám osudu, nepravostmi zase zasahují ty, jejichž bohatství se hodlají zmocnit. Pokud je zapotřebí ještě další důkaz o snahách Židů obohacovat se likvidací morálky ostatních národů, stačí zde poukázat na všeobecně známé skutečnosti. Dva Židé jménem Benezet a Blanc založili proslulá hráčská doupata v Baden-Badenu a Homburgu. Hahmi Paša, syn egyptského místokrále, zdědil pohádkový majetek odhadovaný na dobrých 150 milionů tehdejších franků. Což bylo tehdy nesmírné bohatství. V Alexandrii žijící Žid Oppenheim se stal jeho bankéřem a vedl obchody mladého Hahmiho tak mistrovsky, že za tři roky přivedl prince k bankrotu.
    Během celého středověku nebyly židovské obchodní podniky ničím jiným než vojenským táborem v nepřátelské zemi, který mohl být kdykoli stržen a znovu postaven někde jinde. Obchod byl v jistém smyslu velkým bitevním polem na němž se střetávali oba protivníci – domorodci a židovští vetřelci. Zde byly vybojovány bitvy z nichž přirozeně vetřelí Židé většinou vycházeli jako vítězi, a tím si postupně zajišťovali hegemonii nad celým světem obchodu. Obchod konečně plně odpovídal vyhraněným židovským instinktům. Pro židovský charakter je příznačné, že žádný obor činnosti, který si zvolili, nikdy nesloužil k přímé podpoře blahobytu hostitelského národa! Jak známo, Žid se nezabývá zemědělstvím, hornictvím, ani produkcí surovin, nebo výrobou z nich. Objevuje se pouze tam, kde se hodnoty dostávají do oběhu, a obohacuje se výměnou bezcenných věcí za dobré peníze. Na tento stav věcí zde musíme jmenovitě upozornit, protože je důkazem, že Židé jsou z naprosté většiny neproduktivní paraziti. Proč by se ostatně měli v potu tváře sami lopotit, když si mohou přivlastnit plody práce jiných? Z tohoto prostého důvodu se Židé vždy stranili zemědělství a dávali přednost nestálému nomádskému životu, který jim zajišťoval velkou přednost trvalé mobility. Tato pohyblivost, díky níž se Židé pravidelně mohli objevit tam kde jim kynula nejtučnější kořist, byla přirozeně možná jen proto, že se nevázali na půdu na níž žili. Kromě toho byla zmíněná mobilita v plném souladu s jejich kosmopolitní povahou a všeobecnou agresivitou.
    Tak například v éře svého rozkvětu byly italské republiky Benátky, Janov a Florencie plné Židů. Jejich úpadek pak Židy přinutil na jihu nahrabané poklady sbalit a odtáhnout na sever. Tam se usazovali v Německu, Holandsku a v Polsku, kde mezitím doznal velkého rozmachu obchod, průmysl, i obecný blahobyt. Anglie přišla na řadu jako poslední, a sice až koncem osmnáctého století poté, co si úspěšně vybojovala nadvládu na mořích a v obchodě, kde dříve dominovalo Holandsko. Nejméně úspěšní byli Židé ve Španělsku, kde je domorodé obyvatelstvo přinutilo k odchodu ze země, protože je právem považovalo za cizí vetřelce a tajné spojence Maurů. Přesto Židé zůstávají Židy. Po tomto krátkém přehledu dějin Židů ve středověku se nyní věnujme specifické otázce která souvisí s právě řečeným, a sama o osobě představuje doslova zázrak. Tím je pozoruhodná skutečnost, že se Židé nikdy nesnažili smísit s ostatními národy. Vzdor svému rozptýlení do mnoha zemí, i přes staletý těsný styk s ostatními rasami, jsou Židé i dnes tím čím byli před osmnácti stoletími. Vidíme u nich tytéž vlastnosti, tentýž typ člověka, jakoby je ani čas, ani zvyklost, či kontakt s cizími elementy ani v nejmenším neovlivnily. Tento pozoruhodný fenomén je výsledkem souběhu různých faktorů, z nichž ty nejdůležitější si zde uvedeme: 1) Váha religiózních a historických tradic. 2) Svazek pokrevní příbuznosti. 3) Pocit vzájemné solidarity. 4) Nenávist k ostatním národům. Efektivní souhra všech těchto faktorů pak vedla k tomu, že Židé zůstali Židy přestože žijí v nejrůznějších zemích a jsou okolnostmi nuceni se přizpůsobit místním zvyklostem. Jejich proměna ve Francouze, Němce, Poláky, Američany a podobně je však vždy jen povrchní, a ani v nejmenším se nedotýká nitra židovského rázu. Přijetí nejrůznější státní příslušnosti bylo a je pouze maskou, pod níž se Židé mohou snadněji vplížit do ovčince. Na jaké zvíře zde bajka naráží není jistě třeba vysvětlovat!
    Buď, anebo! Člověk může být buď Židem, nebo Němcem, Francouzem, Američanem, Rusem... Židé však tvrdí, že v sobě mohou sloučit obě vlastnosti, a jakkoli se rádi vydávají za „patrioty“, např. za Francouze, nemají sebemenší skrupule současně se otevřeně naparovat svou židovskou národností. Crémieux a Armand Lévy, dvě izraelitské veličiny své doby veřejně prohlašovaly, „že jsou Židy až do morku kosti“, a proto musejí být tato individua žalostně špatnými Francouzi. Po celý středověk kladli Židé v tichosti kámen ke kameni základy stavby své budoucí moci. Aniž by se zajímali o vývoj zbytku světa, potají hromadili stále báječnější poklady a do oprátky lichvy sevřeli celou Evropu, a následně i Nový svět. Trpělivě čekali na okamžik kdy se budou moci odvážit vystoupit z přítmí na světlo, a vyšplhat se na vrcholek mocenské pyramidy. Konečně nastal tak dlouho očekávaný den. Na úsvitu „svobody“, kdy se stará budova feudalismu s hromovým rachotem zřítila, zachvátil staré politické, občanské i církevní síly úděs, z něhož se už nevzpamatovaly. Stále silnější příval novodobých idejí smetl všechno, a bez milosti utopil každého nepoddajného. Tím dnem „svobody“ byla francouzská revoluce. Sotva Židé odhodili okovy, odhalili plný rozsah své moci a mohli se vydat cestou, jež je měla záhy přivést k dobytí světa. Zmizela jediná překážka která jim dosud stála v cestě. Pod náporem Voltairova učení a vítězného liberalismu se postupně na prach rozpadala národnostní a religiózní omezení středověku a Evropa, která se rozešla s minulostí, nastoupila novou cestu obnovy. Ruku v ruce s volnomyšlenkáři a jakobíny, či karbonáři, slovem s revolucionáři všech odstínů, se Židé aktivně podíleli na zmíněné obnově a všude se spolčovali s těmi kdo provolávali: „Ať žije tolerance! Ať žije bratrství! Pryč se stavovskými rozdíly!“ Tato hesla v ústech ostatních národů však Židům sloužila pouze jako chytrá válečná lest k podněcování zmatku a chaosu v řadách svých nepřátel. Jak bychom si jinak mohli vysvětlit skutečnost, že ti samí Židé ani na okamžik nepomysleli na to ukázat záda svému vlastnímu náboženství, tradicím a zásadám!
    Židé, nyní semknuti v jednom šiku, napadali své protivníky na všech frontách a vztyčili vítěznou korouhev na troskách staré Evropy. Od té doby vlaje nad každou citadelou evropské moci, ba dnes již nad celým světem prapor Židovstva s heslem Materialismus a materiální zájmy! Celé dobyvatelské tažení nestálo Židy ani zrnko vlastního střelného prachu. Odhlédneme-li od toho, co jim spadlo jako zralé jablko do klína jakožto výsledek revoluce a liberalismu, děkují Židé za své současné postavení hlavně bezpříkladným intrikám jimiž postupně dávali mat všem protivníkům. Obratnou taktikou se jim podařilo zajistit si výhody ústředního postavení z něhož mohou podle libosti a bez rizika podnikat výpady tím, či oním směrem. Vyvoláváním chaosu, dnes podporováním revolucí, zítra zase podporou legitimního držitele moci, šířením státu nebezpečných utopií i vytvářením nové aristokracie, tím vším pracují na tom, aby si z obou stran nadělali své dlužníky, a z každého obchodu získávali nesmírný profit. Všichni víme, že jak vlády, tak i revoluční strany potřebují peníze, a Židé je rádi půjčí, samozřejmě ne bez tučného zisku pro sebe ať už formou peněz, nebo koncesí a privilegií.