Žid má právo na vše...

    Z toho zdroje pak čerpali nejen Židé, ale vůbec všichni nepřátelé křesťanství. Potvrzuje to známý organisátor Dreyfusovy věci Žid Bernard Lazare ve své knize „L´Antisémitisme“ na str. 337: „V hrůzném protikřesťanském hnutí XVIII. století mělo by se zkoumati, jaká byla v něm účast neříkám Židů, nýbrž židovského ducha. Netřeba zapomínati, že v XVII. století učenci jako Wagentheil, Bartolozzi, Wolf a jiní vytáhli z prachu zapomenuté staré židovské polemické spisy s útoky na Svatou Trojici, na vtělení, na všechna dogmata a tajemství psané s vrozenou Židům ostrotou a příkrostí, které jsou vlastním tvůrcům Talmudu, silným svoji logikou. Tito učenci nejen že uveřejnili dogmatické a kritické spisy vlastní, ale přeložili také potupné pamflety jako „Životy Krista“ podle vzoru „Toledot Jeschu“ a hnusné legendy farizejské z II. století, jaké nalézáme také u Voltaira, Parniho a podobně. Uveřejnění těchto spisů přiměli rabbiho Majmonida, nejbojovnějšího ze všech rabínů, k mstivému výroku: „Je třeba zabíjeti a vrhati do záhuby všechny zrádce Izraeli, podobné Ježíši Nazaretskému a jeho stoupencům.“
    Radil také Židům aby se ve státech, ve kterých žijí, domáhali postavení která by jim dávala možnost pod nejrůznějšími záminkami stíhati křesťany, a vydávati je nejpřísnějším trestům. Těmto radám Židé porozuměli a také si ve všech státech vybojovali uznání politických práv a dosáhli význačných postavení a vlivu v úřadech, a to i v nejvyšších. Přirozeně, k neštěstí národů a států, které nedbaly morálky židovství, dávající Židu právo olupovat i zabíjet křesťany, nedodržovati závazků, ni přísah a slibů křesťanům daných, považovati majetek gojů, ba dokonce i jejich ženy a dcery za majetek Židů jakožto jediných lidí, zatím co každý, kdo není Žid, je roven dobytku, přirozeně bezprávnému. Což neučí Talmud, že Žid-soudce může s čistým svědomím odsouditi nevinného křesťana a ospravedlniti viníka Žida, protože není jako Žid vázán žádnou přísahou, leda – židovskou? Žid, je-li nucen přísahati věrnost zákonům a státní autoritě, aby byl přijat do státní služby, nebo do armády, může podle Talmudu v duchu připojiti vlastní dodatek, který plně ruší smysl přísahy, a tím se zbaviti její závaznosti. Talmud uvádí příklad: „Rabbi Jochanan vyslechl jednou od jedné vznešené dámy vyznání tajemství. Před tím přísahal jí, že neprozradí tajemství. Přísahal: „Bohu Izraeli nepovím tajemství.“ Dáma myslela, že ani bohu Izraeli nevyzradí jejího tajemství. Rabbi však v duchu dodal: „Povím je však národu židovskému.“ Tím sobě umožnil prozraditi tajemství aniž by porušil přísahy. Za tuto obratnost budiž mu chvála v Talmudu.“
    Rabbi Akiba postupoval mnohem jednodušeji. Ke každé přísaze, kterou byl nucen skládati, v duchu dodával: „Tato přísaha nebude platit!“ což stačilo, aby jeho svědomí bylo klidné. Talmud dovoluje takový postup ve všech případech kde některá vláda gojů ukládá Židu povinnost přísahy. Je-li obviněn Žid z hrdelního zločinu, jiný Žid, povolaný nuceně za svědka, má právo i pod přísahou vypovídat křivě aby pomohl svému souvěrci, musí ovšem k přísaze připojiti pro sebe formulku rušící její závaznost. Je-li například Žid gojem přinucen k přísaze, že neopustí domova, nebo státu, stačí připojí-li: „Dnes neodjedu!“ Později může odjet aniž by porušil přísahu. K tomu Talmud pouze dodává, že Žid smí tak postupovati jen tehdy, lze-li přísahu porušit aniž by na to goj přišel. Žid může býti přinucen aby přísahal formulí používanou v synagogách, tedy s doprovodem rituálním. Přísaze té se říká „more judaico“.
    Ale ani ta není závazná jde-li o goje. Nesmíme zapomínat, že podle Talmudu goj je vlastně zvíře které si přisvojilo podobu a práva člověka. Goj má podobu lidskou, a ne psí, nebo svinskou, aby se nehnusilo Židu s ním se stýkat, ale jinak zůstává zvířetem, a není proto třeba plniti mu dané slovo, nebo dodržovati přísahu, jako se to nečiní vůči zvířatům. Byl-li například goj zavražděn, může Žid s čistým svědomím odpřísáhnouti, že nebyla prolita krev lidská. Byl-li goj oloupen, může Žid odpřísáhnouti, že tomu tak není, poněvadž podle Talmudu všechen majetek pozemský náleží Židům, a křesťan nemá co by ztratil, nebo o co by byl oloupen. Je pouze dočasným opatrovníkem majetku, jehož vlastníkem je židovský národ. Aby Židé měli svědomí zcela klidné, ustaven je každoročně svátek „Jom Kipur“, neboli „den velikého odpuštění“. Ten den mohou býti všichni Židé osvobozeni dopředu od závaznosti přísah které budou nuceni během roku složit. O svátku „Jom Kipur“ shromažďují se Židé v synagogách a jakmile se na nebi objeví první hvězda, velký rabín, nebo vedoucí duchovní hlasitě zvolá: „Ať všechny sliby, všechny závazky, všechny přísahy které učiníme, a které splniti se zakleneme, od tohoto dne velkého odpuštění do příštího svátku jsou odloženy a zničeny, aby byly bez síly a významu. Chceme, aby naše sliby nebyly sliby, aby naše přísahy nebyly přísahami.“
    Není to dostatečný důkaz, že přísahy Židů nemají ceny? Židé a židofilští spisovatelé viní jezuity, že se vymyslili reservationem mentalem, zapomínají však, že Ignác Lojola žil o dvanáct set let později než vzniklo toto učení o přísahách vložené do Talmudu. Je tudíž vynálezem farizejů! Talmud, posmívající se starému bohu Izraeli, Talmud hlásající panteismus a okultismus farizejů, Talmud, šířící nenávist k nežidovským národům a ukládající Židům boj proti nim nejnečestnějšími zbraněmi, lstí, podvody, loupeží, věrolomností i vraždami – tento Talmud je Židům sborníkem posvátným a náboženským, z něhož se učí pravidlům života žáci židovských škol a jímž je otráveno celé židovstvo.