Žid je Bohu milejší než Andělé...

    Nejvýznamnější z Talmudu jsou tzv. „halbakothost“, které ve formě stručných vět předkládají Židům rozkazy a poučení, a které skýtají vysvětlení jakým způsobem se židovská duše napojila rasovou nenávistí a bezohlednou věrolomností vůči nežidům, a zvláště křesťanům. „Halbakothos“ jsou vlastními pravidly židovské mravouky. Už bylo zmíněbo, že k označení nežida používá Talmud název „goj“. Židé sice chtěli uklidniti křesťany tvrzením, že goj je pouze pohan, a nikoliv křesťan, nebo mohamedán, ale sám Talmud jasně praví: „Neobřezaný jest cizincem a cizinec i pohan jedno jsou.“ Slovo „goj“ označuje stejně křesťana jako pohana, nebo mohamedána, budhistu, a podobně. Židé však ponejvíce nenávidějí křesťany, a proto potupný název goj platí především jim. Talmud, jak jsme již uvedli hlásá, že Žid stvořen byl z podstaty boží, kdežto všichni ostatní národové – gojové – pocházejí z nečistých duchů. Rozdíl mezi Židem a gojem Talmud zdůrazňuje velmi často: „Žid je Bohu milejší než Andělé. Kdo dá Židu políček, jako by boha políčkoval pročež goj, jenž Žida udeřil, hoden je smrti.“ Toto ustanovení je spravedlivé! – hlásá Talmud – neboť beze sporu je rozdílnost mezi všemi věcmi, rostliny a zvířata nemohou trvati bez péče lidské a jako je člověk vyšší zvířat, tak Židé předčí všechny národy na světě. Nežidé jsou dobytčí plémě a kdyby nebylo Židů, nebylo by blaha pozemského, ni slunečních paprsků, ni deště, a lidé nemohli by žíti.
    Všichni rabíni se shodují v tom, že nežidé jsou zvířaty přírody. Rabbi Moisej ben Nachman, rabbi Raši, rabbi Abravanel, rabbi Jakult, a rabbi Menachen napořád přirovnávají goje k psům, oslům a sviním, a dokazují to s vážností vědeckou. „Židovský národ je hoden věčného života, a ostatní národové oslům jsou podobni“ – činí svůj závěr rabbi Abravanel. „Vy všichni Židé jste lidmi, a ostatní národové nejsou lidmi, neboť duše jejich od zlých duchů pocházejí, duše židovská pak ze Svatého Ducha Božího“ – volá rabbi Menachen. „Pouze Židé hodni jsou názvu lidi, kdežto goj od zlých duchů zplozený, má právo nazývati se jedině sviní“ – to dokazuje rabbi Jakulta.
    Aby vynikla ještě výrazněji nadřazenost židovská oproti živočišné nízkosti nežidovských národů, uvádí Talmud příhodu z babylonského zajetí: Nabuchodonozor oblíbil si velmi známého rabbi ben Sira, a aby mu prokázal svou královskou přízeň, nabídl mu za manželku vlastní dceru. Avšak rabbi s pýchou odmítl: „Věz, králi, jsem syn člověka, nikoliv zvíře!“ Podle Talmudu královská princezna není-li židovkou, je pouze fenou, nebo sviní, jen poněkud lepší jiných, a Žid by se nesnížil aby ji pojal za manželku. Na tomto rozlišování Žida-člověka a nežida-zvířete je vybudována židovská etika talmudská. Farizejové dovedli vysvětlit Mojžíšův příkaz svému národu aby byl spravedlivý a milosrdný k bližním svým. Prohlásili prostě, že Mojžíšova slova nebyla správně Židy chápána jestli považovali nežidy za své bližní. Příkaz spravedlnosti a milosrdenství, v Mojžíšově Zákoně obsažený, vztahuje se pouze na židovskou komunitu. Žid Židu je povinen pomáhati, nevztahuje se to však na goje. Goj není bližním Židů, je psem, nebo oslem. Ba goj je něco ještě horšího, neboť hněv boží se nevztahuje na psy a osly, kdežto: „Kletba Jehovy se vznáší nad goji.“
    Názor, že bůh nenávidí goje, a že je proklel, ospravedlňuje každou krutost, každé násilí, každou věrolomnost, každý zločin Židem na křesťanech spáchaný. Proto Talmud v protikladu ke křesťanství otevřeně přikazuje Židům: „Neprojevujte gojům žádného soucitu.“ Zakazuje chovati se soucitně k těm, kteří rozumu nemají, a tudíž nesluší se člověku spravedlivému býti milosrdným k bezduchým. Buďte čistí k čistým, a lstiví k nečistým! Nechť se neříká, že gojové mohou nebýti nečistými, a dokonce býti ctnostnými. Konají-li dobro, podávají-li almužnu, vystupují-li ctnostně, pak tím více nutno je nenávidět a přičítat jim to k zlému, neboť činí tak jedině z ješitnosti. Farizejové byli však chytří a opatrní, k příkazu nenávisti připojovali rady lstivosti: „Boje se boha, člověk vždy má být chytrým. Proto pokloň se goji, abys žil s ním v míru, učiň se mu příjemným, abys vyhnul se nepříjemnostem a strastem.“ K tomu dodává rabbi Bakaj: „Licoměrnost je dovolená: Žid má navenek býti přívětivý k nečistým, má jim projevovat úctu a říkati: „Miluji vás!“ To však je dovoleno, jak rabbi Bakaj vysvětluje jen v tom případě, potřebuje-li Žid v něčem nečistého, nebo má-li důvod se ho obávati. Jinak byl by to těžký hřích. Aby Žid ještě více oklamal goje, může dokonce navštěvovati nežidovské nemocné, pohřbívati zemřelé, prokazovati dobro chudým, ale pouze proto, aby měl od nich pokoj, aby nečinili zla Židům. Nesmíme se domnívat, že se Talmud spokojuje s těmito všeobecnými návody způsobu života a postupu Židů vůči těm, kdo nenáleží k jejich národu. Je v něm poukazováno na celou řadu podobných názorů vycházejících ze základního rozlišování žida-člověka a goje-zvířete, a skýtajících Židu právo využívat libovolně života i majetku gojova. Goj není v očích Židů nic jiného než pes, kterého možno prodat, bít, nebo i zabít, jak je libo. Vezměme otázku pozemních statků. Tyto statky dány jsou člověku, praví Písmo. Ano, souhlasí Talmud, avšak člověkem je pouze Žid. Pročež nežid nemůže být zákonným jejich majitelem, jako není zákonným majitelem lesů šelma která v nich žije. Stejně jako s klidným svědomím lze zabíti divokou šelmu a zmocniti se jejího lesa, tak možno zabíti, nebo vyhnati goje, a přivlastnit si jeho majetek. Majetek gojův podoben je opuštěné věci, jeho pravým majitelem je Žid který se ho zmocní. „A je to spravedlivé“ – vysvětluje rabbi Albo i někteří jiní rabínové – „neboť Bůh dal Židům právo na život i majetek ostatních národů. Ukradne-li goj sebe menší věc, vydán budiž smrti. Židu dovoleno je zachce-li se mu zmocnit majetku gojova, neboť tam, kde psáno je: „Nečiň zla bližnímu“, nepraví se: „Nečiň zla gojům“. Může býti obviněn Žid z krádeže neokradl-li jiného Žida? Okradl-li goje, pak sobě vzal jen co je jeho vlastnictvím.