Zaostřeno na vědátory...

    Žijeme v době nejen hospodářské krize, ale stále více se prohlubující krize společenské. Čím to? Nevím, možná se mýlím, ale nemalou „zásluhu“ na tomto stavu přičítám i vědátorské obci. Když se čirou náhodou stane, že se akademická společnost musí z nějakého důvodu pohnout, je to hned široko daleko cítit. Cítit zatuchlinou. Čirou náhodou jsem se dostal na přednášku jednoho mocně opuncovaného vědátora, snažícího se patrně „hasit koudel“ u vědátorských zadků. Ta koudel doutnala už delší dobu a rozhořívala se tím víc, čím silnější kritika se na „pomazané“ hlavy sypala. Po těch pomazaných se stále více chce, aby se buď opravdu chovali vědecky, tedy neprosazovali jen své výmysly, nebo hezky rychle přehodnotili své vlastní představy o vyjímečnosti sebe samých. Aby si uvědomili, že vedle nich jsou i jiní, kteří chtějí do různých věcí mluvit také, a nehodlají si nechat diktovat jak mají přemýšlet. Narůstá počet těch, na které školní „výplach mozků" nějak neúčinkoval tak, jak měl. Ne každý starý pařez může být mudrcem, i když životní zkušenosti by jej k tomu mohly opravňovat, a může mít pochybné puncy třeba i na zadku. Problém je v tom, že nelze stavět pouze na zkušenostech jedince, byť zastává nevím jaké postavení ať už ve svém oboru, nebo zasahujícího jinam. Bez toho, že by si uvědomoval, že jen jediný člověk s mnohdy pochybně získaným diplomem nemá oprávnění rozhodovat o tom co je, nebo není možné. Slyšel jsem řeči o zdravém vývoji vědy a jak je k tomu potřebná vědecká diskuse, respektive vědecká kritika. Jaká však v ideálním případě ona vědecká kritika, a potažmo i diskuse je?
    Rozhodně by se měla opírat o zjevná fakta a logiku. Argumentace by pak měla být přesná, konkrétní a vycházet z co možná nejdůkladnější znalosti posuzovaného objektu. Jak argumentace, tak i kritika by neměla být dogmatická a tudíž připravena pod tlakem závažných protiargumentů odvolat své původní závěry. Netvářit se ani neomylně, ani zpupně, neboť jejím jediným cílem by mělo být odhalení co nejobjektivnější pravdy a pokus o případné osvětlení slepých uliček lidského poznávání. I když se nakonec třeba ukáže mylnou, v konečných důsledcích by mělo dojít k určitému rozšíření obzorů našeho vědomí. Na takovou diskusi by měla úzce navazovat kritika. Ne všichni účastníci diskuse mohou souhlasit s navrhovanými závěry, byť by je navrhovali sebevíc otitulovaní. Tituly jim nedávají právo prosazovat svou pravdu za absolutní.
    Předpokládejme, že alespoň někteří diskutující opravdu vědí o čem mluví. Že neomílají jen dogmata a fráze, či jen nepochlebují nadřízeným. Pak by takovou diskusi bylo možno označit za plodnou. Nikdo by neměl mít právo zlehčovat, či odmítat oponenturu, označovat ji za „nevědeckou“. Co vlastně je možné považovat za vědecké, nebo nevědecké? Tak třeba v archeologii. Vědátor mnohdy nezvedne zadek z křesla a podle vědátora laik se někde pustí za vlastní peníze do kopání. A najde něco, co podle vědátorských dogmat být nesmí, a tudíž neexistuje. Jenže ono to existuje! Je vědecké uklidit nepohodlný artefakt někam do sklepa, aby k němu už nikdo nemohl? Stejně tak za nevědecké lze považovat vědátorská rozhodnutí odsoudit nepohodlný nález do role „posvátného“, nebo „kultovního“ předmětu. Na takové rozhodnutí není potřeba „puncy“ před i za jménem, to dokáže kdejaký blbec.
    Základním rysem různých kritik bývá často malá, až téměř nulová znalost napadaného předmětu. Z toho pak většinou vyplývá řada nepravdivých tvrzení jako východisek argumentace. Pokud ovšem tato tvrzení nejsou i úmyslně chybná. Dalšími častými znaky je vědomá nepřesnost vyjadřování, znásilňování logiky různými zkratkami a smyčkami, zjednodušování, či naopak generalizace problémů a fakt. A nechybí ani zřejmé vyjádření pocitu nadřazenosti, až povýšenosti. Z toho pramení ignorování „nepohodlných“ údajů. Z naprostého nedostatku skromnosti vyplývá intolerance k jiným názorům, než jaké mají oni sami.