Základní typy jasnovidectví...

    Projekty podobného typu pokračují dodnes, i když většinou už ne jako pokusy, nýbrž praktická činnost. Bylo zjištěno, že přenos těchto informací se může udát i ve zdánlivě nepříznivých podmínkách jako jsou například Faradayova olověná klec, či prostory hluboko potopené ponorky. Tím byla vyloučena možnost, že by PSI-přenos fungoval na bázi elektromagnetických vln. U druhu ESP, jímž je vnímání na dálku, se vedoucím pracovníkům SRI Puthoffovi a Targovi, společně s prvotřídním týmem senzibilů, podařilo nejen dokázat jeho existenci, nýbrž je také za stejných podmínek opakovat. Kromě toho přispěli k přesnému popisu bioinformatického vnímání. Pro paranormální časové a prostorové zkušenosti vznikly během let pracovní výrazy jako je vnímání na dálku - dálkové pozorování, nebo mimotělní zkušenost - výstup astrálního těla. Mohlo by se zdát, že jedno nahrazuje druhé, ale není tomu tak. Dálkové pozorování se od telepatie liší tím, že vědomí jasnovidectvím nadaných senzibilů si představu o cílovém místě tvoří nikoli jako jednotlivé informace, nýbrž vnímá oblast v její celistvosti. Dr. Bonin definoval jasnovidectví jako činnost založenou na stejném principu jako telepatie, jako „paranormální dovídání se o předmětech nebo dějích v přítomnosti či minulosti aniž se využívá jiné psychické struktury, to znamená že agent a vnímatel jsou jedna osoba“.
    Švýcarská psycholožka Moserová odlišila dvě základní podoby jasnovidectví, a tak vytvořila základ pro přehlednou interpretaci celkového jevu: 1. Prostorové jasnovidectví se dělí na přímé vnímání v prostoru skrytých předmětů, či dějů, a na přímé vnímání na prostorovou vzdálenost - putující jasnovidectví. 2.Časové jasnovidectví, dělí se na pozorování v budoucnosti - prekognice, a na pozorování v minulosti - retrokognice. Vidění do budoucnosti - prekognice, nebo také proskopie, o níž se Moserová zmiňuje, odporuje v důsledku svého nepříčinného charakteru obvyklému fyzikálnímu vysvětlení ještě víc než jev mimosmyslové vnímání. Vzhledem k tomu, že vnímající zpravidla předpokládá pravděpodobný průběh dějů, a tak může už předem vyvozovat závěry, je nutno s mimosmyslovým vnímáním nakládat obzvlášť pečlivě. Dálkovým pozorováním rozumíme vyhledávání předmětů, nebo dějů na velké vzdálenosti, přičemž cíl bývá udán souřadnicemi. Pomocí těchto a dalších záchytných bodů je senzibil schopen se do cílového bodu „nastřelit“ a sdělit jeho vnitřní, nebo vnější charakter. Dálkové pozorování umožňuje dokonalému ESP-médiu pronikat do tajných politických ústředí, armádních velitelství, raketových sil, muničních a atomových skladů, do leteckých, námořních, či ponorkových základen, do výzkumných ústavů, nepohyblivých i pohyblivých objektů, zkrátka do center výkonné moci, jejichž vypátrání znamená nesmírnou strategickou výhodu. Američtí dálkoví pozorovatelé opakovaně prokázali že jsou schopni, byť ne s absolutní spolehlivostí, dostat se do bezpečnostních prostorů, trezorů, kde dokáží přečíst tajné dokumenty a rozluštit vojenské kódy.
    Pokud jde ale o mimotělní zkušenost, nejde sice o příliš rozdílnou věc, nicméně, ač to nemůže být zatím podloženo, předpokládají spíše cestování hypotetického astrálního těla (psycho-bioplasmová složka), a ne jen „televizní přenos“ ze stálého místa, jak bývá dálkové pozorování často připodobňováno. Není tomu tak dávno co se podařilo jednomu dálkovému pozorovateli odejít z vojenských služeb. Tak se veřejnost dozvěděla podrobnosti o projektu, který měl za úkol právě pomoc při válečných konfliktech, katastrofách a špionáži. Důstojník Morehouse vstoupil do této para-jednotky v roce 1988 aniž měl tušení do čeho jde. Praxi popisuje asi takto: Obdrží souřadnice, dostanou se do éteru - tak tomu stavu vědomí říkají - zaměří se a pozorují. Pojmenování éter používají pro místo mezi realitou a místem vzdáleným v čase a prostoru. Je to prostředí, ve kterém se pohybujete jako nějaký fantom, který se zaměřuje na svůj cíl. Vedoucí projektu tento jev okomerntoval slovy: „My sami nevíme, jak to funguje. Ale funguje to!“ A opravdu to fungovalo při nespočtu akcí jako byla třeba operace Pouštní bouře v Iráku, či zřícení letadla nad Lockerbee ve Skotsku, kdy jen díky této metodě zjistili příčinu katastrofy - explozi výbušniny.
    Má to jednu velmi stinnou stránku, činnost dálkových pozorovatelů přináší vedlejší účinky na jejich osobu. Je to především nesmírná emocionální bolest a celkové rozbourání života. Takoví lidé se stávají oběťmi svého povolání, stali se z nich v podstatě roboti, protože odpovědní funkcionáři zcela zanedbali stránku přípravy. Morehouse popisuje destrukci, jakou mu tato práce přinesla, jako jednu z nejhorších věcí která se jedinci může stát. Řekl, že v jeho případě nastal jakoby spasitelský komplex kdy si myslel že je bůh. Mohl se volně pohybovat v čase, mohl prožít jakoukoli událost spolu s psychologickými aspekty té události která se stala v jiném čase a na jiném místě. Mohl se vrátit k okamžiku nula v Hirošimě, nebo se plazit mezi kostmi a popelem v Dachau. Se svou ženou o tom diskutovat nesměl, a ani nemohl. Začal pomalu ztrácet schopnost komunikovat s ostatními lidmi, což mezi jiným způsobilo i rozpad jeho rodiny. Opustit projekt se však rozhodl až v okamžiku kdy zjistil, že dálkové pozorovatelství nemá být využíváno pouze pro špionáž a pomoc při katastrofách, ale že se armáda snaží udělat z něj prostředek psychologické destrukce, prostředek k zabíjení.
    Morální odpovědnost pak udělala své. Byl nečestně propuštěn z armády a rodina, spolu s přáteli, začali dostávat výhružné dopisy a telefonáty. Nejtěžší bylo když se, tehdy si myslel že armáda, někdo pokusil zabít jeho manželku a děti. Dnes se prý už o život nestrachuje, snaží se znovu navázat dobré vztahy s rodinou, píše o svých zážitcích knihu, a usiluje téměř o nemožné - o navrácení do normálního života. Je přesvědčen, že atentátníkem byla Centrální zpravodajská agentura CIA.. Když se teď o těchto projektech mluví oficiálně, mluví o tom i bývalý šéf CIA Thompson, Morenhouse doufá, že se budou k jeho poselství připojovat i další kolegové, a že se veřejnost začne o tuto problematiku zajímat a zasazovat se, aby věc sloužila v zájmu lidskosti, a ne proti ní. Když se nad tím zamyslíte je to zrůdné. Oni dovedou taková monstra (dálkové pozorovatele) vytvořit, jenže neví jak je po použití přeprogramovat nazpět, jak je vrátit do normálního života...
    Rozdíl mezi idejemi starými desítky let, a zdá se nevyhnutelným osudem vojenského využití parapsychologických technik, a pachutí soudobé reality, je vskutku nemalý. Hlavním cílem současnosti by asi mělo být zprůhlednění těchto rádoby obranných aktivit a obeznámení veřejnosti s praktickou realitou tak, aby se sžila s novým viděním světa, a měla možnost se alespoň zčásti sama rozhodovat k jakému účelu poznatky užije. Dokud je ještě čas a propast mezi vládnoucími a většinovým zbytkem veřejnosti se nestane otrockou realitou... Což ostatně už nastává...