Volná láska a manželství

    Prostituce bývá už od nepaměti označována jako nejstarší řemeslo světa a k tomuto přívlastku skutečně nepřišla neprávem. Těžko zjistíme kdo první nabídl své tělo k rozkoši výměnou za odměnu, nicméně etologové zjistili, že prostituci podobné chování se dá vystopovat už u některých primátů. Tedy Darvinových předchůdců člověka. Opičí samice, prchající s chutným plodem před nenažraným samcem nastaví své genitálie, a zatímco si opičák užívá, samice v klidu dojí svačinu. Velmi specifickým odvětvím tohoto „řemesla“ je tzv. chrámová, či posvátná prostituce. Nemáte o tom ani potuchy? Tak se pojďme zabývat především tímto odvětvím.
    Někteří badatelé se domnívají, že prostituce je v podstatě pozůstatkem po původním stavu společnosti, v němž člověk žil v prvobytně pospolné společnosti, v níž bujela volná láska bez pevných rodinných vazeb. Někteří takoví badatelé možná v té době žili když to tak sebejistě tvrdí. U přírodních národů byla a stále je volná láska spojena především s institucí mužských domů, v nichž společně bydlí svobodní mládenci, a vytvářejí tak jakýsi svaz. Některé dívky se pak stýkají s obyvateli mužských domů, a jsou za to odměňovány. V některých oblastech dokonce panuje zvyk, že nejen dívky, ale i vdané ženy tráví delší, nebo kratší čas v této mládenecké komunitě.
    Nicméně prostituce v nejrůznějších formách je známá ze všech koutů světa, a někdy si dívky tak dokonce vydělávají i na věno. Ne všude však na prostituci pohlíželi příznivě. Na Sumatře bývaly prostitutky v opovržení, a musely své řemeslo provozovat tajně. To ale neplatilo všude. V mnoha původních společnostech byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou stejně jako jídlo a pití. Dívka, která holdovala volné lásce nebyla v opovržení, nýbrž byla pokládána za zasvěcenou bohům. Neomezené a nevázané ukájení pohlavního pudu bylo často výsadou nejvyšších vrstev, provozovaly to třeba královské dcery u Drávidů ve východní Indii, vznešené dívky na Marshallových ostrovech, či ženy s královskou krví ze Zlatého pobřeží. Ve staroindickém eposu Mahábhárata doslovně stojí: „Muž, k němuž přijde žena ve své zralosti a on nesplní její přání, je vykladači vědy nazýván vrahem klíčící bytosti. Kdo požádán důvěrně toužící, zralou bytostí nevejde k ní, přestává být ctnostným a moudrými; je nazýván vrahem klíčící bytosti.“ V Indii údajně panoval zvyk, že dívka se musela v určitém věku rozhodnout buď pro manželství, nebo pro volnou lásku. A pokud nastal druhý případ, byla zasvěcena bohu...
    Je velmi zajímavé jaké vážnosti, až úcty u přírodních národů požívala volná láska. Při podrobnějším pohledu dojdeme ke zjištění, že tato úcta úzce souvisela s kulty plodnosti. Dívka, či muž, kteří měli větší počet partnerů, tak ukazovali jak jsou plodní. Za určitých podmínek mohla být tato plodnost transformována a využita i k prospěchu, přeneseně třeba i k oplodnění Země. Některé národy praktikovaly soulože ve volné přírodě protože lidé věřili, že jde o oplodňovací kouzlo. Stejný účel mělo i vyřezávání obrazů ženských genitálií do ovocných stromů. Tato kouzla měla zajistit aby se zazelenaly lesy, rozkvetly květiny, vyrašilo obilí, a stromy rodily ovoce. Tak třeba Pipilové, obývající Střední Ameriku, se nesmí čtyři dny před setbou dotknout svých žen. Uzdu svým vášním mohou povolit až tu noc, která těsně předchází setí. Několik vybraných mužů dokonce provádělo soulož přímo v okamžiku ukládání osiva do Země. Na obdobné obřady lze narazit takřka na celém světě. Na některých ostrovech mezi západním pobřežím Nové Guineje a severní Austrálií je slunce považováno za mužský princip oplodňující Zemi. Tento princip nazývají Upu-lera, neboli Pan Slunce, a zpodobňují jej jako lampu zhotovenou z listů kokosové palmy. Lampa visí nejen v každém domě, ale i na posvátném fíkovníku. Pod stromem leží velký plochý kámen, který slouží jako obětní stůl na který kladli hlavy zabitých nepřátel. Jednou za rok, na počátku doby dešťů, sestupuje Pan Slunce dolů na posvátný fíkovník aby oplodnil Zemi. Aby mu lidé usnadnili přístup, ohleduplně mu tam přistavují žebřík o sedmi příčkách. Je zdobený vyřezávanými figurami ptáků, kteří oznamují svým pronikavým křikem blížící se východ Slunce. Při této příležitosti obětují velké množství vepřů, a muži s ženami se oddávají orgiím, čímž předvádějí mystické spojení Slunce a Země jako drama uprostřed zpěvu a tance skutečným spojením obou pohlaví pod stromy.
    Je rovněž zajímavé, že některé z oplodňovacích rituálů zůstaly zachovány i v období křesťanství, i když oficiální establishment je známý svým nesmlouvavým a odmítavým postojem ke všemu co jen trošičku zavání sexem. Na Ukrajině, na den sv. Jiří(!) 24. dubna, vycházel kněz se svými ministranty do polí aby požehnal rašící obilí. Pak si mladí novomanželé lehli v párech na osetá pole a váleli se po nich protože věřili, že tím podpoří růst obilí. Z Ruska je znám obdobný zvyk jenom s tím rozdílem, že místo novomanželů válejí ženy po poli kněze. A to bez ohledu na kamení, díry, či bláto.