Velká Ruská Hra

    Přestože jsem se zařekl, že úvahami o českém politickém loutkovém divadle se už nebudu ani náhodou zatěžovat, ke vložení tohoto textu mne přiměl jeden článek, v němž se jeho autor snad bezelstně diví jak je možné, že dnešní dění má svou zřetelnou obdobu v dění před staletím. Přitom každému, jen trochu myslícímu jedinci by snad mohlo být jasné, že není nic nového pod sluncem. Vše se opakuje, jen oprášené a různě modofikované. To je celý ten dnes tak opěvovaný „pokrok“. Ten člověk doslova „brečel“ nad osudem ruských oligarchů Chodorovského, ši Berezuckého, a jiných. Jak jim v Rusku bylo ublíženo... Tak dost, i ten největší idiot, než něco takového pustí do éteru, by si měl napřed vyhledat alespoň nějaké podklady k tomu, k čemu se chce „zasvěceně“ vyjadřovat. I když stádovým jedincům je to úplně jedno, hlavně že nemají až tak daleko do žlabu. Nicméně asi nebude na škodu podívat se tomu blíže na zoubek...
    Ta v titulku zmíněná hra nemá nic společného se světoznámou „ruskou ruletou“. Právě naopak, Rusko se čím dál víc projevuje jako znovu se vynořující světová velmoc. Jenže tentokrát trochu jinou formou, až to budí zdání nezávislosti na vůli skrytých mocností tohoto světa. Že by pomalu ale jistě docházelo k naplnění proroctví amerického „snového proroka“ Cayceho o rodícím se novém světě na Východě? Těžko říci, nicméně Nové Rusko získává na vlivu řadou důkladně promyšlených strategických tahů s využitím svých geopolitických aktiv v energetice – především v oblasti ropy a zemního plynu. Přitom lišáckým způsobem využívá strategických nesmyslů a politických omylů Washingtonu. Nové Rusko totiž záhy zjistilo, že pokud nebude jednat nejen rozhodně, ale i promyšleně, brzy se ocitne v obklíčení a v kleštích vojenského rivala USA. V zásluhou Gorbačova, a posléze i Jelcina doslova rozbitém SSSR, Rusku jako takovému k obraně zbývalo velmi málo prostředků. Tato válka, o které se mnoho nehovoří, je bitvou nepochopitelných mozků s nejvyššími sázkami ve hře na scéně současné světové politiky. A není to jen planá úvaha, což potvrzuje chaotické jednání západního světa. Podle posledního mínění řady washingtonských stratégů jsou Irán a Sýrie pouhou předehrou k Velké Konečné Ruské Hře.
    Po zralé úvaze Putin rozjel program schůzek s hlavami silných evropských států. Tak třeba francozská schúzka se týkala možností francouzských investic v Rusku, a Putin objasnil i otázky íránského, Rusy budovaného jaderného programu. Na programu byla i otázka možných budoucích ruských energetických dodávek do zemí EU, a především Německa. Jestliže si mohl dovolit taková jednání, je to jasný indikátor nové síly Putinova Ruska. Putin německé kancléřce naznačil, že Rusko by „mohlo” přesměrovat část těžby plynu z obřího pole Štokman v Barentsově moři. Projekt otevření naleziště za 20 miliard dolarů, oficiálně funkční od roku 2010, byl navržen tak, aby bylo možné dodávat zkapalněný zemní plyn i do terminálů ve Spojených státech.
    Po katastrofálních nezdarech „barevných revolucí” v Gruzii a na Ukrajině, revolucí sponzorovaných Spojenými státy, začalo Rusko extrémně pečlivě rozehrávat svou strategickou energetickou politiku. Íránskými jadernými reaktory počínaje, přes zbrojařské prodeje Venezuele a dalším latinskoamerickým zemím, a v neposlední řadě i strategickou spolupráci s Alžírem při obchodech se zemním plynem. V tutéž dobu, kvůli zahraniční politice vyznačující se bezostyšným pohrdáním jak spojenci, tak i nepřáteli, se Bushova vláda ponořila ještě hlouběji do geopolitického marasmu. Tato bezohledná politika je více než s kýmkoli jiným spojována s Cheneym, bývalým šéfem Halliburtonu. Ona totiž doba Cheneyho tzv. prezidentování, což je způsob jakým je možné bezpochyby označit roky vlády Bushe, byla založena na jasné strategii. Jeho kritici, kteří se zaměřili jen na jeho nejviditelnější komponenty, ji často nechápou, neboť si všímají především Iráku, Středního východu a uřvaných jestřábů v okolí, a také jeho starého parťáka, ministra zahraničí Rumsfelda. Cheneyho strategií se stala americká zahraniční politika založená na zajištění přímé kontroly globální světové energetiky velkou americkou čtyřkou, čili s USA svázanými soukromými ropnými giganty Chevron Texaco, ExxonMobil, BP, či Royal Dutch Shell. Šlo hlavně o monopolní kontrolu nad všemi hlavními světovými ropnými regiony a poli zemního plynu. Uskutečnění této kontroly však bránil fakt, že i přes totální oslabení Rusko zůstalo asi jedinou potenciální hrozbou americkým globálním ambicím. A tudíž se prvořadým cílem USA staly snahy o totální vojenskou převahu nad Ruskem. K propojení americké vojenské a energetické politiky do koherentní strategie dominance byl Cheney pravděpodobně nejideálnější osobou, na počátku 90. let, za Bushe seniora, byl Cheney ministrem obrany.
    Vláda Bushe a Cheneyho se řídila zájmy koalice velkých ropných společností a špičkových společností amerického vojensko-průmyslového komplexu. Tyto soukromé podniky prosazovaly, a dodnes prosazují svou moc kontrolou vládní politiky Spojených států. Za tímto účelem je nutná agresivní militaristická agenda, kterou zajišťovala bývalá Cheneyho společnost Halliburton Inc., představující největší světovou společnost pro energetické a geofyzikální služby v jednom, a byla také největším stavitelem vojenských základen na světě.