Vědátorská degradace...

    Současní vědátoři tak postupují nadále a bez uzardění dokonce tvrdí, že takový princip už objevili. Říkají tomu náhodné pozitivní mutace a jde v podstatě o chyby, které by se v konečném důsledku měly projevovat jako výhody. Nemohu si pomoct, ale podle mého názoru jde o degradaci vědátorství. On tento jejich výmysl nejen že nejde zvážit, či změřit, ale následně ani v nejmenším neřeší otázku koho a čeho se má tato výhoda týkat. Představte si, že nemusíte-li pít, nepotřebujete shánět vodu. Pokud nepotřebujete jíst, nemusíte shánět jídlo. Jak potom zní ono samospasné pravidlo výhody? Utvořit, či nechat zaniknout? Opravdu je pro lenochoda výhodou, že při své pomalosti nemůže rychle uniknout dravcům? Nebylo by pro geparda lepší živit se trávou, a nemuset vynakládat extrémní množství energie při lovu? Nebylo by pro orla výhodnější kdyby byl desetkrát větší, a rozšířil si tak seznam potencionálních kořistí? Je výhodné být slonem, když se i nepatrná nerovnost může stát fatální překážkou? Je žirafí krk skutečně výhoda bez níž by se nemohla obejít, stejně jako kdejaká antilopa, nebo zebra? Je výhodné být malým, nebo velkým? Lehkým, nebo těžkým? Rychlým, nebo pomalým? Existuje vlastně vůbec něco takového jako výhoda? Nebo jsou to všechno pouhé kompromisy? Pokaždé, kdykoliv se rozhodnete cokoli získat v oblasti tělesného vývoje, musíte něco obětovat. To si můžete uvědomit jen skrze myšlenku a zvolit si cestu. Ovšem pokud nemáte možnost nad volbou přemýšlet, bude se v přímém důsledku jevit každá změna jako ztráta, bude působit jako nežádoucí. Pokud k ní ovšem nebudeme donuceni nějakým vnějším vlivem, v tomto okamžiku se totiž změna stává nevyhnutelnou. Tento fakt si Darwin plně uvědomoval, a proto jej zahrnul do své teorie. Změny v prostředí by měly vést i k reakcím uvnitř organizmu. Brzy se však ukázalo, že tato forma vývoje nikam nevede, vlastně pro ni vůbec není podstatné jakým směrem se ubírá. Pokud to budou vyžadovat okolnosti, klidně se třeba tisíckrát vrátí k předcházejícím krokům. Budou-li větve představovat problém, zaniknou. Pokud bude problém představovat kmen, zanikne. Delfín vyleze z moře, a když se ukáže že to byla chyba, zase se do něj vrátí bez jakéhokoliv nároku na zisk. Vývoj? V určitém smyslu možná ano, ale nelze v něm hledat víc než poskytuje.
    Pokud chceme naleznout příčinu děje který v konečném důsledku vede k zrození nové formy života, musíme si položit podivnou otázku. Existuje možnost přechodu od jedné formy existence k druhé mimo hranice vědomí? Odpověď bude znít stejně podivně - patrně ne. Darwinem sestavená teorie by snad mohla být svým způsobem platná pouze v případě nepřetržité linie návazných kroků. Například v případě rostlin by na konci vývoje nutně stála inteligentní rostlina. Ale ne člověk. Teprve tato rostlina by si na základě úvahy mohla utvořit představu, v jejímž důsledku by nastoupila cestu přechodu k živočišné říši. Tento vývoj možná někde v kosmickém prostoru proběhl, ne však na této planetě. Zde nacházíme pouze výsledky biologického inženýrství v podobě DNA. Pro účely této planety bylo stvořeno nepřeberné množství nejrůznějších rostlinných a živočišných forem, u nichž byl vývoj stanoven jakýmsi programem. Proč? Možná je Země jen laboratoř sloužící ke zkoumání schopnosti soužití nejrůznějších forem života! A člověk sem byl dosazen jako částečně inteligentní bytost určená na práci. Ale i jako otrok, voják, nicméně jako bytost v jejíchž schopnostech by mělo být posoudit aktuální stav, a v případě nutnosti zasáhnout. Asi to bylo nutné, protože Hospodin bůh Jahve postavil člověka do zahrady v Edenu aby ji obdělával a střežil. Slůvko „střežil“ je nepřehlédnutelné a působí velmi podivně jestliže tu nebyl nikdo, v jehož zájmu by bylo škodit.
    Otázky, a opět otázky... Ale tak už to v životě bývá. Sotva nalezneme jednu odpověď, zrodí se z ní deset nových otázek. Naše oči spočinou na kolosálním díle stojícím tisíce let mlčky uprostřed odumírající krajiny, díle ukazujícím do neznámého světa kdesi nad modravou klenbou oblohy. Tady je kupodivu ukryta další myšlenka obsažená ve spojení zraku a obrazu pyramidy. Pro mnoho lidí je oko uvnitř trojúhelníka jedním z božských symbolů. A patrně jej tak chápou lidé od samých počátků. Ovšem za toto spojení by vám patrně žádný bůh nepoděkoval. Trojúhelník definuje nejen prostor pro naše myšlenky, ale i pro naše vnímání. Je to symbol naznačující, že pozemská bytost dokáže vnímat jen ve třech rozměrech. Budete-li vesmírnými stvořiteli, budete takto označovat všechny předměty a texty určené člověku. Je to ve skutečnosti popis lidského vnímání. Chceme li se dopátrat alespoň kousíčku pravdy, nikdy nemůžeme spoléhat na to co tvrdí věda, a už vůbec ne na náboženská dogmata. V prvním případě může jít o omyl plynoucí třeba z nevědomosti, ve druhém případě o obyčejnou lež. Pokud se od toho dokážeme oprostit zjistíme, že odpovědi na množství otázek, jejichž pochopení je důležité, v podstatě existují. Jen v jednom si nemůžeme být jisti, jsme opravdu těmi adresáty jimž jsou určeny? Tady nejde o hledání tajemných bytostí, ale o odpověď na otázku: Je šílený zahradník, jenž zdevastoval zahradu v níž byl pouhým správcem, skutečně tím kdo má poznat pravdu? Kdo nám na to odpoví?