Vatikán a islamská vojska...

    Když papež viděl jak se mohamedáni vojensky vzmáhají, urychlil svá jednání. Vydal buly povzbuzující arabské generály aby okupovali národy severní Afriky a všech ostatních krajů kam se již arabové dostali, a kde se usídlili. Vatikán pomáhal financovat vytvoření obrovských islámských armád výměnou za tři speciální „zanedbatelné laskavosti“: 1. Vyhlazení Židů a pravověrných křesťanů které nazývali bezvěrci; 2. Ochrana augustiánských mnichů a římských katolíků; 3. Dobytí Jeruzaléma pro „jeho svatost“ proroka papeže ve Vatikánu. A tak začalo dobývání severní Afriky a ostatních arabských území. Během doby síla vojska ještě více vzrostla, vojsko krutě pobíjelo Židy a pravověrné křesťany, a Jeruzalém padl do jeho rukou. Nikdy však nezaútočilo na římské katolíky, ani na jejich kláštery. Nastal čas účtování, papež žádal vydání Jeruzaléma. Jenže arabští generálové se náhle začali vydání bránit a papežovy plány, tak dlouze a pracně naplňované, se začaly před jeho očima rychle bortit. Pod Waraguahovým vedením totiž Mohamed zaznamenal do Koránu jednu velikou lež, podle níž Abraham obětoval Izmaele namísto biblického Izáka. Mohamed zaměnil jména a dokonce měl údajně i v tomto smyslu několik vidění která tuto lež jakoby dokázovala. Na základě této lži a Mohamedových vidění postavili Arabové v Jeruzalémě, právě na místě, kde dříve stál Jeruzalémský chrám zničený roku 70 po Kr., mešitu na počest Izmaele. A tím se stal Jeruzalém druhým největším místem islámské víry. Copak nyní mohli arabští generálové přenechat tak svaté místo, a navíc tak těžce vydobyté bez vzpoury? Když papež zjistil, že stejnou úctu jako jemu prokazují i Izmaelovi rozčílil se, protože stavba byla postavena za jeho zády.
    Vatikán se cítil uražen a když navíc ještě arabští generálové přišli do Vatikánu a žádali od papeže buly, kterými by povolil vpád mohamedových vojáků do Evropy, poznal papež že válka je nevyhnutelná. Povolení nevydal a okamžitě postavil křižáckou armádu. Boje s mohamedány trvaly celá další staletí, ale Jeruzalém se nikdy nedostal do rukou Vatikánu. Padlo Turecko, islámská vojska napadla Španělsko a Portugalsko. V Portugalsku pojmenovali jednu horskou vesnici Fatima na počest Mohamedovy dcery. V té době však netušili, že se jednou stane světově proslulou. Muslimská armáda obsadila Sardinii a Korsiku, a chystala se na vpád do Itálie. V té době islámští generálové zjistili, že již nejsou schopni další expanze, a že přišel čas na mírové rozhovory. Jedním z vyjednavačů byl František z Assisi a výsledkem bylo podepsání smlouvy podle níž muslimové směli obsadit v „křesťanském“ světě Turecko, a katolíci směli obsadit v arabském světě Libanon. Dále bylo dohodnuto, že muslimové mohou svobodně stavět v katolických zemích své mešity, pokud ovšem bude římskokatolické vyznání v arabských zemích prosperovat. Muslimové se s papeženci dohodli na ničení společného nepřítele - Židů a nekatolických křesťanských misionářů hlásajících biblické učení. Prostřednictvím těchto smluv bylo tedy ve skutečnosti dohodnuto duchovní zničení a zotročení dětí Izmaele. Byla postavena opoziční hráz proti křesťany hlásanému „božímu slovu“ mezi prostým arabským obyvatelstvem. Po podepsání těchto smluv zahájil nejvyšší muslimský duchovní Ajatolláh prostřednictvím kněží, mnichů a jeptišek přísnou a tvrdou kontrolu muslimů. Vatikán i nadále podněcoval nenávist mezi Židy a muslimskými Araby. Celé islámské společenství proto dodnes pohlíží na biblické misionáře jako na ztělesněného ďábla který přináší jed ku zničení Allahových dětí. Jsou dokonce státy, kde vlastnictví bible svaté se trestá okamžitou smrtí. Obětaví misionáři, kteří působí mezi arabským obyvatelstvem,  vůbec nic neví o tajných smlouvách mezi Vatikánem a Meccou, které jejich usilovnou misijní práci důsledně ničí.
    V roce 1910 se Portugalsko stalo socialistickou zemí. Všude zavlály rudé vlajky a římskokatolická církev byla postavena před vážný problém. Všude znělo: „Pryč s církví“. Byl nejvyšší čas aby se stal nějaký církevnický zázrak. Jezuitské špičky domluvily s temným duchovním podsvětím zjevení Panny Marie. Takový zázrak měl mít mnohem větší dopad než jen návrat Portugalska do železného područí Vatikánu. Bylo dohodnuto, že k tomu dojde právě ve Fatimě. Jezuité chtěli, aby se také do toho zapletlo Rusko, a navíc výběr místa zjevení Panny Marie ve Fatimě mělo sehrát i důležitou roli v zatažení islámu pod „matku církvev“. V roce 1917 tedy došlo ke zjevení Panny Marie ve Fatimě. Vystoupení „matky boží“ sklidilo veliký úspěch, jehož výsledkem byla porážka portugalských socialistů. Katolíci v celém světě se začali modlit za obrat v Rusku a jezuité k této příležitosti zavedli zvláštní devítidenní období, tzv. Novenas Fatimy, které probíhalo po celé severní Africe pro upravení vztahů s islámskými zeměmi. Chudí Arabové pochopitelně považovali tyto svátky za uctívání Mohamedovy dcery, a právě toho chtěli jezuité docílit. Arabové měli za to, že došlo ke zjevení Fatimy. Ihned po fatimském zjevení nařídil Papež Pius XII. své nacistické armádě jezuitů obsadit Rusko a další země pravoslavného náboženství, a obrátit Rusko na římskokatolickou víru. O několik let později papež Pius XII. poté, co prohrál první světovou válku, ohromil svět falešnou zprávou v novinách o tančícím slunci v rukou Fatimy. Byla to velká náboženská podívaná, kterou svět opět zbaštil. Nepřekvapuje to však, protože Pius XII. byl totiž jediný kdo toto zjevení viděl.
    Jezuité plánovali další čtyři až pět zjevení, a to v Číně, několikrát v Rusku, a několik zjevení i v USA. A lidé to opět zbaštili. Jaký vliv měla tato zjevení na islám? Jezuitský biskup Sheen k tomu řekl: „Naše zjevení Panny Marie ve Fatimě znamenalo, co se týče obrácení na naše křesťanství, zvrat v životě 347 milionů muslimů, tedy zvrat v nejproblematičtějším ze všech náboženství. Muslimové po celá staletí okupovali Portugalsko a zanechali tam svůj vliv. Po smrti dcery Fatimy totiž Mohamed o ní napsal, že je druhou nejsvatější ženou v ráji po Marii.“ Biskup Sheen dále tvrdil, že Panna Marie si přála aby byla známá také pod jménem Fatima na znamení a příslib muslimům kteří věří, že Kristus se narodil z Panny, aby uvěřili v Kristovo božství. Pohanské sošky fatimské panny přijali s velikým nadšením muslimové v Africe, Indii, a také jinde, a díky jim začali muslimové navštěvovat i chrámy římskokatolické církve. Ani to však nepřineslo římským katolíkům vítězství...