VálkyChetitů

    Ačkoli v těch dobách byl výběžek Malé Asie směřující k Evropě, i pobřeží a ostrovy Egejského moře osídleny převážně Řeky, samotnou Malou Asii ovládali Chetité. Dnešní badatelé se o nich zprvu dovídali pouze ze zmínek v bibli, později z egyptských nápisů. Chetité a jejich říše povstali z popela dějin díky archeologům, kteří začali odkrývat jejich pradávná města. Rozluštění chetitského písma a později i jejich indoevropského jazyka, umožnilo vysledovat původ Chetitů až do druhého tisíciletí př. Kr., kdy árijské kmeny počaly migrovat z kavkazské oblasti - některé na jihovýchod do Indie, jiné jihozápadním směrem do Malé Asie. Chetitské království bylo na vrcholu rozkvětu kolem roku 1750 př. Kr., a o pět set let později započal jeho úpadek. Tehdy totiž Chetity začaly sužovat nájezdy dobyvatel přicházejících přes Egejské moře. Chetité o těchto nájezdnících hovořili jako o lidu z Achiavy a mnozí badatelé se domnívají, že to byli titíž lidé, které Homér nazval Achioi - Achajci, jejichž útok na západní výspu Malé Asie zvěčnil v Iliadě.
    Po celá staletí, která předcházela trojské válce, Chetité rozšiřovali své království až dosáhlo úctyhodné rozlohy. Oni sami prý prohlašovali, že tak činí na rozkaz svého nejvyššího boha Tešuba - Hromovládce. Jeho celý titul zněl „Bůh bouře, jehož síla nese smrt", a chetitští vládcové někdy prohlašovali, že se bůh osobně angažoval v bitvě. Chetitský král Muršulis napsal: „Mocný bůh bouře, můj pán, projevil svou božskou sílu a udeřil hromovou ranou na nepřítele, a pomohl nám ho porazit.“ V bitvě Chetitům pomáhala i bohyně Ištar, jejíž přídomek zněl „Paní bitevního pole". Její „božské síle" bylo připisováno nejedno vítězství když „sestoupila z nebes, aby zdrtila nepřátelské země". Vliv Chetitů dosahoval až na jih do Kanaánu, jak se ostatně na mnoha místech dovídáme z bible. Přicházeli tam však jako osadníci, a ne jako dobyvatelé. Ke Kanaánu z jakéhosi důvodu, možná božského, přistupovali jako k neutrální zóně, a nedělali si na něj žádné nároky. To však neplatilo v případě Egypťanů. Faraónové se opakovaně pokoušeli rozšířit svou moc na sever do Kanaánu a do Země cedrů (Libanon), což se jim podařilo kolem roku 170 př. Kr. kdy porazili koalici kanaánských králů u Megidda.
    Starý zákon, i nápisy zanechané chetitskými nepřáteli, popisují Chetity jako zkušené válečníky, kteří tehdy v oblasti Blízkého východu zdokonalili používání válečného vozu. Ale nápisy Chetitů samotných naznačují, že šli do války pouze na výslovné přání bohů, a že nepřítel vždy dostal šanci vzdát se bez boje. Když Chetité ve válce zvítězili, spokojili s velkou daní a brali zajatce. Nikdy nevyplenili města, ani nezmasakrovali jejich obyvatele. To naopak Thutmóse III., faraón, který zvítězil v bitvě u Megidda, ve svých nápisech hrdě hlásá: „Nyní Jeho Veličenstvo táhlo na sever, vyplenilo města a zpustošilo vojenská ležení." O poraženém králi faraón píše: „Zničil jsem jeho města, vypálil jeho tábořiště a nadělal z nich mohyly; jejich obyvatelé se tam již nikdy nenavrátí. Všichni lidé, jichž jsem se zmocnil, stali se mými vězni; jejich nespočetná stáda dobytka jsem odehnal a zmocnil se i jejich dalšího zboží. Vyhladil jsem všechny zdroje života; pokosil jsem jejich obilí, pokácel jejich háje i krásné stromy. Zničil jsem úplně vše." A to všechno učinil, alespoň tak to faraón píše, na rozkaz svého boha, Amóna-Ra.
    Zuřivost egyptského vedení války a nemilosrdné ničení, kterého se dopouštěli na poražených, se staly námětem mnoha chlubných nápisů. Například faraón Pepi I. oslavil své vítězství nad asijskými „obyvateli písků" básní v níž zdraví armádu, která „poplenila zemi obyvatel písků... pokácela jejich fíkovníky i vinnou révu, podpálila jejich obydlí, a pobila mnoho desítek tisíc jeho lidí". Pamětní nápisy byly doplněny sugestivním zpodobením bitevních scén.
    Faraón Pi-Ankhy zůstal věren této kruté tradici. Když vyslal svá vojska z Horního Egypta aby potlačila vzpouru v Dolním Egyptě, rozzuřil ho návrh jeho generálů aby ušetřil ty protivníky, kteří přežijí bitvu. Faraon se slavnostně zapřísáhl: „Navždy zkázu" a oznámil, že vtrhne do poraženého města a „srovná se zemí to, co zůstalo". Jako důvod uvedl: „Za to mě můj otec Amón pochválí."
    Bůh Amón, na jehož rozkazy se Egypťané ve svých krutostech odvolávali, si v ničem nezadal s Bohem Izraele. V díle proroka Jeremjáše se dočítáme: „Hospodin zástupů, Bůh Izraele, praví: Hle, já ztrestám Amóna z Théb i faraóna, jeho bohy, a všechny ty kdo v něho věří." Toto, jak se dozvídáme z bible, nebyla první konfrontace; skoro o tisíc let dříve, v dobách Exodu (2. kniha Mojžíšova), zahrnul Hospodin, Bůh Izraele, Egypt sérií pohrom, jejichž účelem nebylo pouze obměkčit zatrvrzelé srdce jeho panovníka, nýbrž i odsoudit a zostudit egyptská božstva. „Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy." Zázračný odchod Izraelitů z egyptského otroctví do země zaslíbené se podle biblického vyprávění v 2. knize Mojžíšově údajně zdařil na základě přímé intervence Hospodinovy: „I vytáhli ze Sukótu a utábořili se v Étamu na pokraji pouště. Hospodin šel před nimi, ve dne v sloupu oblakovém, v noci ve sloupu ohnivém, a tak jim svítil, a tak je cestou vedl, že mohli jít ve dne i v noci.“
    Tam se odehrála bitva, o níž nám faraón raději nezanechal žádný zápis; víme však o ní z 2. knihy Mojžíšovy. „Srdce faraóna a jeho služebníků se obrátilo proti lidu... Egypťané je pronásledovali a dostihli je, když tábořili při moři... Hospodin hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny. Izraelci šli prostředkem moře po suchu... Za úsvitu, když si Egypťané uvědomili co se stalo, vydali se na faraónův rozkaz se svými vozy za Izraelci. Avšak: „Při jitřním bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového, a vyvolal v egyptském táboře zmatek. Způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je mohli stěží ovládat. Tu si Egypťané řekli: „Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin." Egyptský vládce však trval na tom, aby jeho vozy pokračovaly v pronásledování. Výsledek byl pro Egypťany katastrofální. „Vody se vrátily, přikryly vozy i jízdu celého faraónova vojska, které vešlo za Izraelci do moře. Nezůstal z nich ani jediný... Tak viděl Izrael velikou moc kterou osvědčil Hospodin na Egyptu.“ Pomineme li občasné církevnické zveličování a oslavování, vskutku podivná to byla doba...