...v období prosperity 3

    Někteří psychologové tvrdí, že existuje více typů deprese než jsou v současnosti diagnostikovány. Některé druhy deprese mohou být užitečnými a adekvátními odpověďmi na situace, kdy vytoužený cíl není pro člověka dostupný, a když se „...cesta životem ztrácí v temném lese". Tu přichází krize smyslu života a z toho plynoucí různá duševní rozpoložení existují jen proto, aby jedinec mohl regulovat své životní strategie. V důsledku toho přirozeně rádi trávíme více času činnostmi majícími pro náš život větší význam než činnostmi které prostě nefungují. Dnes údajně moderní, městský, „kouzelně úspěšný" život zapříčiňuje odtržení lidských bytostí od věcí, po kterých ve své hloubce touží - příroda, intimita, klidné a zdravé životní prostředí. Stále více lidí žije v situaci, kdy není v jejich silách naplnit tuto touhu. Deprese je pak přirozeným důsledkem snahy organismu vyrovnat se s problémem a najít z něj cestu ven. Deprese je jinými slovy často prvním podnětem pro hledání smyslu.
    Čím hlubší jsou zkoumání psychologů, tím jasněni se objevuje fakt, že většina duševních chorob má svou existenciální dimenzi. Platí to speciálně pro pacienty uvězněné v tzv. „existenciálním vakuu". Bída těchto lidí má duchovní povahu. Je alarmem který upozorňuje na to, že organismus žije v duchovní nouzi. Pokud člověk zůstává v existenciálním vakuu příliš dlouho, dostává se do klesající spirály vedoucí k vážným neurózám. Život pak pro takového jedince nemá smysl a žádná cesta není správná. V nic se nedá věřit. Nic z toho, co člověk dělá, nebo co by mohl dělat, nemá hodnotu. Podle definice je existenciální vakuum symptomem moderní doby. Carl Jung ho identifikoval asi u třetiny svých pacientů a spolu se svými současnými následovníky uvádí, že tento druh neuróz - ztráta smyslu a významu - je zásadně odlišná od všech ostatních druhů duševních chorob. Maslow ji nazval „metapatologií", která je charakterizována odcizením, nudou, únavou, apatií, pocitem marnosti, ztrátou víry ve vyšší hodnoty. Jaká je postmoderní odpověď na ztrátu smyslu? Jedinec se ho snaží najít v obchodech. Podle výzkumů v ekonomicky rozvinutých zemích nastává posun ve způsobu nakupování - lidé nechodí nakupovat aby koupili to co chtějí, ale chodí do obchodů aby zjistili co vlastně chtějí. Klasické pohádky o boji dobra a zla nahrazuje moderní pohádka o nekonečném ekonomickém růstu a technickém pokroku. Podaří li se budoucím generacím zbavit se dnešního stavu, budou se na naši posedlost neustálým ekonomickým růstem dívat jako na patologii.
    Pojmem „šílená" může být označena celá tato společnost a objevil se názor že to, co společnost potřebuje, je jakési „ekologické osvícení" které by pomohlo toto kolektivní šílenství odhalit. Dostáváme se na konec postmoderní zrcadlové haly. Těžko se mluví o postmodernizmu v situaci, kdy nikdo přesně neví co to vlastně znamená. Zjednodušeně řečeno však postmodernistická filozofie tvrdí, že jsme dosáhli konečný bod v lidské historii. Modernistická tradice pokroku, rozvoje a inovace je mrtvá. Originalita je mrtvá. Avantgardní tradice v umění je mrtvá. Všechny náboženské a utopistické vize jsou mrtvé. A odpor vůči status quo je také nemožný, protože samozřejmě i revoluce je mrtvá. Lidstvo se dostalo do temné komory ze které nedokáže uniknout. Postmodernismus nám zpod nohou vytrhl gnozeologický koberec a ponechal nás samotných v existenční prázdnotě, neschopných konfrontovat vlastní démony. Další generace myslitelů nepochybně dříve či později ukáží cestu k post-postmodernismu. Tedy do míst kde všechno není relativní, kde smysl není jen společenský konstrukt, kde víra není reprezentována sexy country zpěvákem, ani otrockou oddaností monoteistických mýtů, ale kde naopak jsou věci pro které se vyplatí žít, a tyto věci jsou jednodušší a blíž než si dokážeme představit.
    Nejoblíbenějším řešením, které nabízí moderní doba, jsou léky. Od kolébky do hrobu zahalit se do ochranného kokonu léčiv. Hledajíc únik z našeho trápení spoléháme na recepty z lékárny. Nechápeme však jedno. Žádné léky nám nemohou pomoci zpět získat to, co jsme nikdy neměli. Je to jako starý vtip: „Pane doktore, když mi vyléčíte mou ruku, budu umět hrát na klavír? Ano? To je výborné, nikdy před tím jsem na klavír hrát neuměl." Mnozí z nás chtějí umět hrát na klavír aniž to vůbec zkusili. Chceme aby se naše problémy vyřešily, ale nedáváme si námahu zjistit kde je jejich příčina. Po dvě staletí filozofové, od Schopenhauera po Maslowa, stojí v opozici proti moderním receptům na štěstí a životní naplnění. Smysl života, ani jeho naplnění nemůžete dostat, koupit, neexistuje žádná donášková služba. Cesta ke šťastnému životu, která se ukázala jako nejnadějněší, vede přes kreativitu, tvořivost založenou na vlastní energii a jedinečném nadání které má každý člověk. Problém pasivních konzumentů, kteří drží v rukou vstupenku do mediálního komplexu zábavy a vzrušení je v tom, že stojí v řadě která se nehýbe. Pasivní konzumování namísto aktivního jednání způsobuje, že člověk ztrácí možnost probudit v sobě svou vlastní jedinečnou jiskru tvořivosti. Pasivní zábava a vzrušení, které nám jiní nabízejí na tácku, způsobuje pouze oddálení chvíle kdy se zeptáme sami sebe: Co tu vlastně dělám? Cesta vpřed nutně začíná dobrovolným krokem zpět. Krokem, který člověku umožní rozhlédnout se kolem sebe. Na světě stále lze nalézt místa která nejsou prosyceny postmoderní kulturou. Místa, kde duševní svět člověka čerpá svou šťávu z nedotčené divočiny, kde se zatím nevytrácí přímý mezilidský kontakt, místa kde žije vitální duch pospolitosti, místa kde lidé myslí a jednají odlišným způsobem než hlavní proud postmoderní konzumní kultury. Tato místa nás mohou mnohému naučit dříve než navždy zmizí. Mohou nám ukázat, že existuje jiný způsob života, mohou nás přimět zamyslet se nad naší vlastní kulturou a potažmo i nad sebou.
    Máme právo považovat dnešní kulturu za nejrozvinutější a nejvyspělejší na Zemi? Mohou ostatní kultury následovat tento způsob rozvoje aniž by jejich protagonisté začali trpět stejnými nemocemi? A nakonec - stojí taková podoba rozvoje vůbec za to?