...v období prosperity 2

    Nacházíme se v klíčovém období lidské historie - lidský živočišný druh uskutečňuje náhlý, ba přímo šokový skok z přírodního do elektronického světa. Během života předchozích generací člověk hledal návod na své jednání v přírodním světě, dnes se jedinec učí co je život z obrazovek počítačů a televizních programů. Pomalu ale jistě se přibližujeme k cíli, kterým je systém umožňující uspořádat život tak, abychom ho ani nezažili. Realita se ztrácí jako hvězda na zatažené obloze. Elektronická kultura postupně přetváří lidskou identitu, přičemž hlavní roli sehrává televize. Již nejméně 50 let televize údajně zlepšuje náladu, uklidňuje nervy, zaplňuje prázdnotu v našem nitru. Jako většina věcí i televize je při rozumném užívání poměrně neškodná. Ale čas, který stále více lidí věnuje televiznímu vysílání, těžko lze nazvat rozumným používáním. Důkazů o tom, že televize způsobuje v životech lidí velké škody, neustále přibývá. Ve studii týmu Harvardských výzkumníků z roku 2000 je uvádeno: „Chronické sledování televize vede k poklesu zájmu o věci veřejné, k poruchám společenského chování, a vůbec k celkové otupělosti."
    Televize je v současné společnosti natolik rozšířená, že některé studie se zabývají spíše důsledkem její absence. Pokusné osoby, které se dobrovolně rozhodly vzdát dívání na televizi, v naprosté většině případů zaznamenaly zlepšení kvality života. Jejich pocit se podle výzkumů dá srovnat s pocitem lidí kteří netušili, že mohou vidět mnohem lépe od chvíle kdy dostanou dioptrické brýle. Televize je samozřejmě pouze jednou z ingrediencií v postmoderním mediálním guláši. Sex, násilí, a tisíce reklamních sloganů... Pop kultura okupuje psychiku velké většiny lidí, a někteří badatelé ji přirovnávají k mašině která řídí všechno čím jsme. Hlavním záměrem tohoto nového elektronického prostředí je zabavit lidi. Hlavním produktem je „únik". Ale únik před čím? Před nebezpečím? Před vším co nás omezuje? Před zlými poměry v našem okolí? Nebo únik před něčím co leží ještě hlouběji - před sebou samým? Je ironií, že čím více úzkosti cítíme, tím více vyhledáváme zábavu, a čím více zábavy máme, tím více cítíme úzkost. Někdy se nabízí další cesta jak uniknout z tohoto začarovaného kruhu - získávání nových informací. Pokud bychom byli více informováni, všechno by se stalo jasnějším a méně znepokojivější. Objevilo se tvrzení, že pouze prostřednictvím učení a poznávání můžeme překonat epidemii smutku, který zcela pochopitelně cítíme ve světě obývaném „nešťastnými šílenci ".
    Internet se zdá být ideálním nástrojem učení a zdrojem informací. Ale je Internet opravdu hlavně o učení se? Nebo stále častěji plní roli zabijáka času? Bylo rovněž zjištěno, že záplava informací mění uživatele Internetu na lidi sice s fantasticky vnímavým mozkem, ale totálně zbavených schopnosti rozlišovat mezi množstvím znalostí které dokáží absorbovat. Co je to platné když si jedinec zapamatuje třeba každý lístek na stromě který viděl před 30 lety, když nedokáže rozlišit které z jeho vzpomínek jsou pro jeho život důležité, a které ne. Mnohý člověk zahlcený informacemi neví co si s nimi počít. Nedokáže je zahodit za sebe, všechny zůstávají bez ladu a skladu uloženy někde v jeho paměti. Výsledkem je jistý druh pocitu neustálého napětí. Informační exploze je definována jako problém „kulturního odpadu", se kterým se musí lidé vypořádat. Hlavní funkcí počítačů bude brzy filtrování nepotřebných informací. Asi to tak bude protože vždy, když je do lidské kultury zavedena nová technologie, samotná kultura se nezvratně změní. Výsledkem zavedení Internetu, telefonu, či televize do existující kultury nebude Internet plus tato stará kultura, ale kultura úplně nová, kompletně změněná. Nová hyperkultura postupně vsakuje do každé molekuly lidských mozků, děje se to však postupně a nenápadně, takže si to často ani nedokážeme uvědomit. Jediné co pozorujeme jsou následky na nás samotných i na lidech kolem nás.
    Psychologové definují život lidí v dnešní společnosti termínem „kolektivní neuróza". Pod tíhou tohoto stavu se lidé cítí bezmocní a chovají se často fatalisticky. Život jako by se jim vymkl z kontroly. V důsledku toho se vzdávají své odpovědnosti a řídí se raději úsudkem většiny, který dnes reprezentují masmédia. Starý vzorec naučené bezmocnosti tak přetrvává v nové podobě. Optimistickým poselstvím některých studií je zjištění, že v utrpení člověk dostává šanci změnit svůj život a dát mu nový smysl. Existuje způsob jak změnit náš život? Dokážeme najít způsoby jak zlepšit naše duševní prostředí? Dokážeme vytvořit kontemplativní prostor osvobozený od komerčních poselství? Důsledkem konzumní společnosti je prokázaný nárůst společenské izolace a odcizení je důsledkem samotné podstaty konzumní společnosti, neboť aktivity zaměřené na konzum se v naprosté většině případů vylučují s pěstováním přátelských a intimních vztahů. Tato společnost je uvězněna ve spirále rostoucí závislosti: honba za penězi jedince vzdaluje od rodiny a komunity, v důsledku čehož pociťuje vnitřní prázdnotu. Tehdy přicházejí reklamní mágové aby jedinci nabídli něco co sice nepotřebuje, avšak zaručeně prý to vyplní prázdné místo v jeho nitru. A tak se lidé opět ocitají na začátku začarovaného kruhu který je žene do honby za dalšími penězi. Krásný to svět... Když nemám, tak se zadlužím bez ohledu na potomky. Nikdo si ale neuvědomuje, že zatím co se obyčejnému jedinci občas nějakým způsobem podaří stát se milionářem, pár jedinců na vrcholu ekonomické pyramidy získává každých deset minut miliardu. A možná ne jednu, odhady v tomto směru se značně liší.
    Toto ohromující bohatství lidí na vrcholu pyramidy vytváří psychologické klima, ve kterém paradoxně lidé trpí. Ti méně úspěšní trpí závistí vůči úspěšnějším o kterých předpokládají, že dosáhli díky svému bohatství štěstí, které jim - méně bohatým - chybí. Úspěšní a bohatí trpí také, i když trochu jiným způsobem. Jejich utrpení popisuje „syndrom náhlého zbohatnutí". Trpí jím lidé kteří rychle nabyli velké bohatství, přičemž psychologové přinášejí důkazy o tom, že ruku v ruce s nabytým bohatstvím se u nich objevují pocity izolace a životních pochybností. Blahobyt, který vytváří pomyslnou hranici mezi lidmi úspěšnými a méně úspěšnými, zároveň zasévá na obou stranách této dělicí čáry semínka viny a nejistoty...