...v období prosperity 1

    Podle prohlášení epidemiologické sekce WHO bude v roce 2020 klinická deprese druhou nejrozšířenější chorobou na světě hned po kardiovaskulárních onemocněních. Klinická deprese přitom představuje pouze špičku ledovce duševních chorob kterými trpí lidé moderní společnosti. Ptáte se proč? To nikdo neví, nebo nechce vědět, nicméně pár moudrých hlav učeně prohlásilo, že „...lidem něco chybí, něco potřebné a smysluplné se vytrácí z jejich životů“. Lidstvo láme rekordy v počtu zkonzumovaných léků, utíká do světa zapomnění jež nabízejí média a průmysl zábavy. Nad touto skutečností se pokoušeli zamýšlet již před více než 30 lety: „Duševní nemoc zachvátila planetu. Symptomy - banalizace života - méně smíchu, méně snů. Pouze nekonečný kolos dopravy a obchodování, prázdné oči v přeplněných ulicích. Každý je zhypnotizován prací a pohodlím, novým obkladem v koupelně, nejmodernější pračkou, domácím kinem... " Domnívají se, že lidé narození po roce 1945 prožívají pocity deprese 10 krát častěji než lidé narození před tímto rokem. A dospěli k závěru, že čím vyšší stupeň ekonomického rozvoje dosáhlo společenství, tím vyšší byl počet depresí jeho členů. Nikdo však není schopen přesvědčivě určit příčiny rostoucího počtu duševních chorob.
    A tak různí psychologové, sociologové, nebo epidemiologové spekulují. Objevil se i názor, že existuje nějaký neprozkoumaný virus, který působí geneticky a dělá lidi psychicky zranitelnější... Nebo je to prý něco v životním prostředí - elektromagnetické záření, mikrovlnění ve vzduchu, nebo chemikálie v jídle a vodě... Opravdu jsou to kulturní a ekonomické faktory které vytvářejí stres? Odpovědi na tyto otázky možná přinese budoucnost, ale už dnes, teď a tady, si stále více lidí, obyvatel rozvinutých a ekonomicky prosperujících industriálních zemí světa, klade téměř náboženskou otázku: Jaký má smysl žít v nejdynamičtěji se rozvíjejících a nejbohatších zemích světa, když člověk cítí stále více smutku a úzkosti? Je to cena za moc a bohatství které takto získali? Museli za něj vyměnit kousek své duše? V okamžiku, kdy si lidé položí tuto otázku, ztrácejí svou masku a pečlivě pěstěný image. Proč jsem smutný? Proč cítím úzkost? Proč nedokážu milovat? Proč mám žít a proč mám zemřít? Odpovědi na tyto otázky leží možná hluboko v kolektivním podvědomí. Cesta do spodních proudů psychiky vede patrně přes postmodernistické zrcadlové síně. Nebude od věci pokusit se vydat touto cestou, a zamyslet se nad některými stránkami „moderní“ společnosti které se nezjevují na billboardech, ani v televizních reklamách.
    Tak třeba společenská izolace - stále více a více lidí žije osaměle. Pracovní doba do pozdního večera, hodina cvičení v posilovně, jídlo nahonem někde v občerstvení, cesta domů autem, chatování na internetu, pár hodin spánku, snídaně před televizní obrazovkou, cesta do práce. Žít osaměle není pro člověka jednoduché. Deprese prý jsou nejvíce rozšířeny mezi lidmi žijícími bez rodiny. Mnozí výzkumníci jsou přesvědčeni, že život odříznutý od rodiny, nebo jiného podpůrného společenství, je jednou z hlavních příčin vysoké míry depresí v rozvinutých zemích. Novým prvkem v izolaci člověka je svět elektronické simulace - diskmany, videohry, televize. Kabelová kultura mění sociální struktury a narušuje vztahy s ostatními živými bytostmi. Kolik už se objevilo různých studií poukazujících na různé negativní efekty masové komunikace, které lidské společenství mění na „jednu velkou soutěživou skupinu, zatímco ničí intimní sociální vazby“?
    Velkou otázkou moderního života má být počítačová síť - Internet. Sehrává internet ve smyslu sociálních vztahů pozitivní, nebo negativní roli? Na jedné straně vytváří obrovské možnosti komunikace mezi lidmi, na druhé straně má prokazatelný potenciál narušit jejich osobní vztahy. Podle jedné studie Internet člověka obírá o čas který by prý za jiných okolností strávil v přímém kontaktu s jinými lidmi. Nevím, nebo také úvahami jak nejlépe někoho okrást. Zjistili že lidé, kteří strávili denně na internetu několik hodin, zažívali ve zvětšené míře pocity smutku a osamělosti. Lidé intenzivně využívající internet se často věnují své práci i po příchodu domů. „Když přijdu domů o šesté večer a strávím svůj volný čas posíláním e-mailů, nemám vůbec čas popovídat si se svou ženou, dětmi, nebo přáteli. Když trávím svůj čas na internetu, neslyším lidský hlas a necítím přítomnost jiné osoby." To uvádí jeden z výzkumných pracovníků a tvrdí, že on-line komunita nemůže nahradit skutečné lidské společenství, ani jeho základní úkoly.
    Co je logickým koncem stále větší sociální izolovanosti? Svět ve kterém bude stále méně místa pro skutečné emoce a smysluplný lidský růst, který nahradí jakási nadpřirozená pseudoidentita. Čím více simulace, imitace a naprogramovaného jednání se dostává do lidských životů, tím více se stávají uniformnějšími a nesmyslnějšími. Co jiného pak lze očekávat než občasné psychické erupce na vyprahlé planině vytvořené ekonomikou zasvěcenou vytváření imitací a simulování? Je to nemoc „modernity“? Lidé v údajně ekonomicky rozvinutých zemích ještě do nedávna vychutnávali prosperitu v nebývalé míře - zdravotní péče, zvyšující se průměrná délka života, hojnost jídla a bezpečnost. Život nebyl nikdy tak plný stimulujících zážitků a vzrušení. Přesto, nebo právě proto, stále častěji vycházejí najevo známky citového otupění stále většího počtu lidí. Mozky jsou přesycené a city omráčené lavinou doslova se valících různých podnětů. Současný překomercionalizovaný život mění přirozené každodenní vztahy jedinců s okolím zvyšováním rychlosti a komplikovanosti. V momentech, kdy se blížíme k hranicím jedincovy schopnosti chápat a zpracovávat složitosti jeho života, zažívá pocity úzkosti. Reakcí může být rostoucí agresivita, jejíž projevem je například porušování pravidel slušnosti, nebo naopak stažení se do sebe. Kdoví co všechno je ukryto za zářivými představami „moderních“ technologií, a má-li vůbec někdo zájem rozpoznat možné dopady „pokroku“! Závody v genetickém inženýrství a produkování nových nanotechnologií vytvářejí monstrum schopné sebereprodukce, monstrum které způsobí něco jako vyhynutí tradičního lidského druhu během dvou generací. A šance získat zpět kontrolu nad dnešním děním ve světě se neustále snižují, podle některých jsou už doslova nulové. Kriticky uvažující lidé patří k menšině, zatím co zbytek hypnotizovaně hledí na Velký obraz zářivé budoucnosti. Vše co víme je jak na nás ovlivňují technologie dnes, a vše co nás zajímá je kolik se dá na tom okamžitě vydělat. Neochota klást si některé závažné otázky může být druhem psychologické obrany, nic se neptat, nic neříkat, a každý se vzbudí ráno o trochu šťastnější. Ale kam může lidi tato dobrovolná ignorance dostat? A jaký má vliv na duševní život?