V eposu Olonkho je psáno...

    Oficiální vyhodnocení události a dodnes přijímaná verze hovoří o jediném tunguzském objektu, snad meteoritu. Záznamy o tehdejších pozorováních však zcela jasně hovoří o více objektech pohybujících se v různých směrech, a po různých drahách. Všechny ale směřovaly k jedinému bodu. V archivech tehdejší Magnetické a meteorologické observatoře v Irkutsku je možné nalézt zápis: „...v sedm hodin ráno se na severu objevily dvě gigantické ohnivé koule, které zmizely asi po 4 minutách. Brzy po jejich zmizení byl slyšet silný hukot a potom se zvalo několik silných výbuchů. I v místech vzdálených 200 až 800 km pozorovali obrovské ohnivé koule pomalu se pohybující po obloze. Koule se v určité chvíli zastavily, aby hned vzápětí s rachotem a obrovskou rychlostí odlétly“. V tomto se všechna pozorování shodují, liší se však v udávaných směrech kde koule byly vidět a kterým směrem zmizely.
    Dáme li všechna pozorování dohromady je jasné, že objekty pozorované z různých míst tajgy nemohly být meteority. Vědátoři jaksi přehlédli skutečnost, že popisy neodpovídají pohybu meteoritu. Průlet meteoritu atmosférou je obvykle v řádu vteřin, a letí velmi rychle po přímce v určitém stejném úhlu k zemskému povrchu. Pozorované ohnivé koule se však pohybovaly zprvu pomalu rovnoběžně se zemským povrchem, měnily směr pohybu i rychlost, a dokázaly se dokonce i zastavit. Takhle přece meteority, ani komety nelétají! Nebo některé ano? Jisté je, že tisícovky pozorovatelů se jen velmi těžko mohly „splést" v popisu toho, co na vlastní oči viděli. I když jsou známa i svědectví motivovaná jen snahou upoutat na sebe pozornost, taková svědectví jsou ale známa jen z „pokrokového západního světa“.
    V už zmíněném legendárním eposu Olonkho stojí za pozornost i pasáž, podle níž se podobná událost, probíhající v přesně stejném sledu a se stejnými úkazy, stává nad sibiřskou tundrou periodicky. V různých historických dobách pozorovaly tento scénář tisícovky lidí. Velmi pozoruhodná je zpráva holandského vyslance barona de Bij z roku 1716, nalezená v ruském státním námořním archivu. Baron v ní popisuje, jak se na jasné večerní obloze na severovýchodě postupně objevily tři husté mraky stoupající zdola nahoru. Náhle se na severozápadě, asi 12 stupňů nad obzorem, objevila obrovská, přibližující se kometa. Z hustých mraků se postupně zformovalo obrovské světlo mající podobu světelného sloupu zakončeného jakousi koulí, a několik minut neměnilo svoji polohu. Pak se začalo velkou rychlostí pohybovat východním směrem, spíše nahoru, stejně jako další hustý mrak. Po chvíli pak došlo k obrovské explozi, která osvětlila půl oblohy. Mraky se pak postupně rozpouštěly a během hodiny byla obloha už zase klidná a jasná. Měl snad i baron jen nějaké vidiny?
    Podle eposu Olonkho následovaly po sobě vždy tři „návštěvy nebeských poslů". Je tam psáno, že „...několik dekád po letu Niurgun Bootur se objevil Kiun Erbiie (třpytivý vzdušný posel) ohlašující příchod Uot Usumu Tong Duurai“. Podle spekulací byl tunguzský meteorit identifikován jako první z nich, tedy Niurgun Bootur. Velmi zajímavá je i samotná likvidace tunguzského meteoritu, neboť se při ní zdá být přítomna existence nějakého inteligentního vedení. První kontakt s meteoritem obstarala jedna z ohnivých koulí, a to patrně shora aby výrazně snížila jeho rychlost. Ta koule tam asi na něj jakoby čekala. Tím se uvolnilo obrovské množství energie, která spolu s vlastní energií ohnivé koule odpařila část meteoritu. Exploze byla doprovázena ohlušujícím a oslepujícím zábleskem, načež přímým žárem způsobila spálení vegetace v okruhu asi 25 km. Zbytek meteoritu se rozpadl na několik kusů, z nichž každý se pak pohyboval jiným směrem. Teprve teď zasáhly další ohnivé koule a zbytky hmoty ve vzduchu odpařily.