Už to tu bylo...

    „Světová vláda vznikne ať už to lidé chtějí, nebo ne – dosáhneme jí podrobením, nebo dohodou." Toto prohlásil jakýsi Warburg, jehož v Americe vnímají div ne jako boha. Konec světa, temné síly, nový řád... Každý jen trochu myslící jedinec zřejmě zaregistroval zvyšující se strach populace ze zániku světa. Podle názoru některých sociologů lidstvo opět a znovu dospělo do kritického stádia svých dějin, kdy se narůstající strach promítá do bezbřehého materialismu, který se již stal jakýmsi staronovým náboženstvím. Příslušníci současné civilizace jsou souženi starostmi o udržení zaměstnání a uchylují se proto k hedonismu, sexu a nevázané zábavě. Ideály, vize a představy o nějakém správném uspořádání světa zmizely, aniž by byly nahrazeny čímkoliv jiným. Znejistělí lidé hledají „sami sebe", i když u mnoha z nich je úplně jedno jestli se najdou, nebo ne. Mladí se přiklánějí k satanismu. Nemocní hledají spásu u léčitelů. Ředitelé velkých firem se rozhodují podle rad firemních astrologů. Západní společnost se vyznačuje ztrátou orientace, „megafrastrací" a dychtivostí po stále extrémnějších zážitcích. Politici neustále bájí o takzvané „kvalitě života" v bohatých zemích, ale ta je ve skutečnosti spíše bídná, a navíc neustále klesá. Všude vládne zmatek. Někteří hledají útěchu v úniku do minulosti, protože budoucnost jim nemá co nabídnout. Jiní se soustřeďují pouze na své soukromé zájmy, honí se za zábavou, a o realitě vůbec nepřemýšlejí.
    Historikové a sociologové zastávají názor, že strach se ve společnosti šíří vždy když je ohrožena zvenčí, nebo se dostala do úpadkové fáze. Někteří jsou přesvědčeni, že dnes se projevují oba zmíněné faktory. Současná situace ale není nijak nová. Již v minulosti se stávalo, že lidé zaháněli prázdnotu a panický strach ze zítřka sebevražednými zábavami, výstředními zážitky, nebo sexuálními excesy srovnatelnými s výkony těžce pracujícího člověka. Již v dobách Alexandra Makedonského, nebo třeba pádu Římské říše, se lidé cítili být natolik ohroženi představou o nevyhnutelném zániku své pozemské existence, že hledali útěchu v bájích o nesmrtelných hrdinech starověku. Ve středověku se objevily obavy z „božího hněvu", jenž bude mít za následek zatracení a uvržení do pekel. Bázeň byla mírněna poutěmi, uctíváním relikvií, účastí na mších, a v neposlední řadě i přehnaným pokáním. Kořeny tehdejšího a dnešního strachu jsou však pořád stejné. Také současný člověk se děsí prázdnoty a je znejistělý ztrátou tradičních hodnot a ideálů, které jsou z ničeho nic pokládány za neaktuální nebo dokonce politicky podezřelé.
    Sociologové a psychologové se zajímají především o vzájemný vztah mezi individuálním a kolektivním strachem. Ten první se potenciálně skrývá v každém člověku, kolektivní strach se objevuje jestliže dojde k rozkladu tradičních mocenských, společenských, náboženských, a morálních struktur. V podstatě totéž říkají historici o vývoji apokalyptických představ o konci světa. Daří se jim v časech kdy se hroutí sociální, nebo duchovní základy, a lidé ztrácejí orientaci. Jedná se o reakci na změny, a především jejich rychlost, které si mnozí vykládají jako konec epochy. Nastala éra, během níž se předchozí dějiny uložily k spánku. Uprostřed země se nacházejí staré metropole, prázdné příbytky vyhaslé duše, v nichž se pomalu zabydluje bezdějinné lidstvo. Taková je zpráva o dnešní době...
    V osmdesátých letech 20. století se některé čtvrti mnohých velkoměst - obvzláště na Západě - skutečně staly jakýmisi exteritoriálními zónami v nichž jedinou autoritu představují narkobaroni a příslušníci různých band. Národnost byla nahrazena příslušností k novodobým kmenovým strukturám. Podle mnoha sociologů se do těchto lokalit vrátily poměry 15. století vyznačujícího se řáděním loupeživých rytířů, a vzájemně si konkurujících rodů. Migrace dosud nikdy nevídaného rozsahu vede k tomu, že kultury i těch nejvzdálenějších koutů planety se dostávají do vzájemného kontaktu, což vede k růstu napětí, jež je mimo jiné vyvoláno kulturními rozdíly, třebaže je to jen nerado přiznáváno. Vypuknutí konfliktů se proto stává pravděpodobnější než v minulosti. Na zeměkouli žije příliš mnoho obyvatel, kteří mají čím dál méně místa, a především nedostatek vody.
    Charakter válek a dob míru se mění. Již počátkem devadesátých let minulého století předpovídal vojenský historik van Creveld ve své knize nástup doby, kdy se ozbrojené konflikty se vrátí do podoby kterou měly předtím než spolu začaly válčit celé státy. Společnost už totiž není rozdělena na tři pevně dané součásti - vládu, armádu a obyvatele, s jasně danými odlišnými úkoly. Již boje v Bosně zřetelně ukázaly, že se stírá rozdíl mezi válkou, bojem proti terorismu, intervencemi, a mimořádně důležité je, že i mezi kriminalitou. A právě v této chvíli se o slovo hlásí stoupenci konspiračních teorií a tvrdí: „Přesně o to usilují ,temné síly' již desítky, nebo snad stovky let - o chaos!" Vzhledem k tomu, že o krk by mohlo jít i největším nedůvěřivcům, nebo paranoikům, neměli bychom brát čerty malované na zeď na lehkou váhu.
    V roce 1994 se na knižních puktech objevila esej Roberta D. Kaplana nazvaná Příchod anarchie. Přinesla doslova děsivý pohled na blízkou budoucnost když líčí hrůzyplnou realitu 21. století. Nejhorší na tom je, že se v ní takřka věrně promítá současnost. Měsíční krajina, v níž musí živořit většina obyvatelstva planety. Vydat se do volné přírody je životu nebezpečné, příroda je ekologicky zpustošená a lidé jsou navíc ohrožovanáni „skinheadskými kozáky" a „extázovými bitkaři", kteří vyrostli pod vlivem nejhoršího odpadu západní popkultury. Nyní se řídí prastarými kmenovými instinkty a bojují o nepatrné kousky téměř neplodné půdy. Gerilová válka zuří na všech kontinentech, viz zkušenosti ze života na Středním východě a v západní Africe. Nevím sice jak kdo, ale já se jen velmi těžko bráním přesvědčení, že národní pospolitosti jsou na pokraji krachu. Západní národní státy prošly staletým vývojem a jejich prvořadým cílem byla ochrana obyvatel právě před těmi trendy, které se v současné době objevují a sílí. Zániku států horlivě napomáhají i vlády, které prodávají podniky a vůbec celkovou infrastrukturu pořízenou za peníze daňových poplatníků zahraničním koncernům, jež pak lidem drsně předvádějí jak se má správně „hospodařit". Soukromý sektor má potíže udržet cenovou dostupnost vody, nebo energií. Ve všech vyspělých státech likvidují globalizace, privatizace, dravý kapitalismus a automatizace pracovní místa místních obyvatel, kteří ztrácejí sebeúctu a po ztrátě zaměstnání se propadají na samé dno společnosti...
    Od devadesátých let minulého století se šíří pocit, že žijeme na pokraji všeobecného chaosu. Poslední třetina dvacátého století je charakterizována ostrým kontrastem mezi optimistickými a pesimistickými scénáři. Politici, které většina lidí tak jako tak pokládá za pouhé loutky grázlovských dravců z hospodářské a finanční oblasti, nejsou schopni obnovit ztracený status quo, ani nastolit dlouhodobější stabilitu. Snad jen počítačoví nadšenci se domnívají, že vznikne jakási izolacionistická „virtuální společnost", díky které se dokážou udržet stranou nastávajícího chaosu. Představují si to podobně jako život mnichů ve středověkých klášterech. Malý rozdíl však spočívá v tom, že kláštery byly nezávislé na okolních zdrojích, což se o počítačové společnosti rozhodně říci nedá. Její příslušníci dřepí před obrazovkami a rozhodně neumějí pěstovat obilí, nebo třeba opravovat děravé střechy. Zkrátka a jednoduše chybějí jim praktické, nebo řekněme řemeslné dovednosti, které jsou nutné k udržení každé, tedy i „virtuální" společnosti při životě.
    Pokud se ohlédneme za uplynulým dvacátým stoletím, všimneme si mnoha velmi rychlých, naprosto zásadních a drasticky probíhajících změn celého světového uspořádání. Tyto subjektivní vjemy mnohé lidi znejistí a zlomí v nich odpor proti spikleneckým teoriím. Nic na tom nemění skutečnost, že stovky milionů lidí se domohly nikdy předtím nevídaného hmotného blahobytu. I přes tento, pro někoho pozitivní jev, se téměř nikdo nedívá do budoucnosti s důvěrou. Naopak se zdá, že individuální strach se proměňuje v kolektivní. Právě v bohatých průmyslových státech zaznamenávají psychiatři a psychologové obrovský nárůst duševních poruch všeho druhu, v ostatních zemích si pořádnou psychiatrickou péči může dovolit jen málokdo.
    Po prvním desetiletí třetího tisíciletí se obavy dále stupňují a lidé volají po novém uspořádání společnosti, které by se dokázalo s pocity ohrožení vyrovnat. Takové struktury skutečně vznikají, ovšem vůbec se nepodobají harmonickým místním společenstvím o nichž sní většina multikulturalistů a dalších blouznivců. Nové pospolitosti se vyznačují tvrdou loajalitou vůči společnému náboženství, kmeni, klanu, nebo národu. Působí na území nepatrných obcí, ale jsou známé i ze stejně uspořádaných rozlehlých teokracií. Paralelně s rostoucími pocity ohrožení se totiž šíří náboženský fanatismus všeho druhu. A ruku v ruce s tímto vývojem sílí hnutí New Age. Když pak člověk ze všech možných stran slýchá hororové zvěsti o blížící se zkáze, pocítí samozřejmě potřebu něco udělat a postavit se proti hrozícímu chaosu. Tato snaha pramení ze samotné podstaty lidské duše, která touží po potrestání nepravostí a odměnění spravedlivých.
    Rozdělování světa na dobro a zlo, nebo na vyvolené a zavržené, probíhá na „osvíceném Západě" snad ještě rychleji než v těch koutech planety, jež opovržlivě označujeme za „fundamentalistické". Křesťanští fanatici střílející na lékaře potratových klinik se nijak neliší od brutálních křižáků dávných dob, nebo dnešních stoupenců džihádu. Islámský, křesťanský, nebo jakýkoliv jiný fundamentalismus těží z fřagmentizace dnešní společnosti a nabízí něco, co politické ideologie nemohou poskytnout. Dokáže lidi přesvědčit, že svět lze zázračným způsobem změnit. Utopisté bájí o „zlatém věku", který prý nastane po „očistě země". Pokud použijeme méně poetická slova, tak ona očista bude realizována v podobě strašlivých katastrof, které lidi i zvířata přivedou na samý okraj vyhynutí, a možná i za něj. Stejné neodvratné hrůzy předpovídají také apokalyptici k nimž se přiklání stále více dřívějších realistů. Zástupci všech zmíněných frakcí zastávají názor, že nezadržitelná cesta do globálního chaosu není důsledkem přirozeného vývoje, ale již dávno domluvenou věcí. Ale kdo ji domluvil a proč? A jaký konečný cíl sleduje?
    Ezoterici a stoupenci New Age hovoří o „temných silách", zastánci konspiračních teorií dávají přednost pojmu „ti kteří tahají za nitky". V podstatě ale jde pořád o totéž. Přívrženci neznámé síly již stovky let pracují na vykořenění národů a na jejich promísení, což povede ke ztrátě orientace jednotlivců, kteří se začnou řídit jediným motivem - egoismem. Chování takových lidí bude vypočitatelné stejně snadno jako chování molekuly plynu, a bude je možné ovládat jako stádo ovcí. V takovém případě by už nic nestálo v cestě nastolení světové vlády, „nového řádu", nebo jak by se už nové formě jednotného světa říkalo. Za neklamný znak stále rostoucí moci agentů „nového řádu" pokládají mnozí lidé nevratný zánik tradičních společenských a ekonomických struktur, pád náboženských monopolů a jejich nahrazování „modernějšími" globálními formami. Tato představa získává stále více příznivců od doby, kdy aligátor Bush starší použil 11. září 1990 - ne v roce 2001 - po rozpadu SSSR pojem „nový světový řád". Vztah lidí k tomuto termínu nejen v USA, ale i dalších částech světa, vystihuje například kniha křesťanského fundamentalisty Robertsona. Nazývá se Nový řád světa a dočteme se v ní mimo jiné toto:
„Je možné, že výraz „nový světový řád“ znamená pro okruh zasvěcenců tajné společnosti něco úplně jiného než pro normálního člověka? Je opravdu možné, že lidé dobré vůle, kteří si upřímně přejí vznik velkého společenství národů a chtějí navzájem žít v míru, ve skutečnosti, aniž by to věděli, plní poslání úzce propojené skupiny spiklenců, jejichž cílem není nic menšího než nastolení nového řádu ovládaného Luciferem a jeho stoupenci?"
    Je to sice poněkud bombastická formulace katolíka, nicméně ilustruje jakým směrem se úvahy některých současníků ubírají. Počítačové technologie, které přispívají k hrozivému rozpadu tradičních sociálních vazeb, paradoxně umožňují mnoha lidem únik do světa spikleneckých fantazií. Pomocí internetu je možné obrovskou rychlostí přenášet i ty nejabsurdnější myšlenkové konstrukce, poznávat nejnovější konspirační teorie - a přitom si zachovávat zdánlivou intimitu. Lidé věřící teoriím o celosvětovém spiknutí představují stále výraznější společenský faktor. Ochotně přijímají důvěryhodně znějící zprávy o „spolčení bankéřů", nebo o „válce vlád proti vlastním národům".