Upil se k smrti...

    Začátkem června 323 před Kristem byla mohutná Alexandrova armáda připravena vyrazit z Babylónu k ovládnutí Arábie. K tažení však už nedošlo, Alexandr musel s vysokými horečkami ulehnout. O jeho posledních dnech se dochovala podrobná zpráva zaznamenaná Alexandrovým osobním sekretářem Eumenidem z Kardie:

    „Následujícího dne se král opět koupal a vykonal předepsanou oběť… Horečka ho už neopouštěla. Přesto k sobě povolal  vojevůdce a nařídil jim připravit všechno tak, aby mohli okamžitě vyplout. Večer se koupal a po koupeli se cítil velmi špatně. Druhý den nařídil, aby jej přenesli do budovy vedle lázní, kde vykonal předepsanou oběť. Přestože se cítil velmi špatně, povolal k sobě nejvýznačnější vojevůdce a dával jim znovu rady pro výpravu… Následujícího dne, třebaže byl sláb, vykonal předepsané oběti. Velitelům nařídil čekat v předsíni, nižším důstojníkům pak před branou. Jeho stav byl již velmi vážný. Dal se odnést ze zahrad na druhý břeh Eufratu do královského paláce. Když k němu přicházeli vojevůdcové, poznával je sice, ale nemohl už mluvit. V noci měl vysokou horečku, a stejně tak příští noc a následující den… U palácových bran se shromaždili vojáci čekající na zprávy o králi. Chtěli ho vidět, chtěli se s ním rozloučit. Mysleli si už zemřel a hetairové, makedonští šlechtici a členové královské družiny, zatajují jeho smrt před armádou. Výkřiky davu sílily a vřava vzrůstala. Pak vtrhli do paláce a hetairové, střežící vstup do královských komnat, museli ustoupit. Vojáci beze zbraní a bez vrchních plástů, pouze v chitónech, procházeli v naprostém mlčení  jeden za druhým kolem lože umírajícího. Sotva znatelným pohybem hlavy a víček se Alexandr, kterého ještě neopustilo vědomí, loučil s těmi, kteří za ním šli z nepatrné Makedonie až na konec světa, aby mu svou krví pomohli dobýt impérium, jaké dějiny před tím nepoznaly…“

    Na otázku, komu odkáže svou říši, prý podle dějepisce Diodora Sicilského odpověděl umírající Alexandr takto: „Tomu nejlepšímu, protože předpokládám, že mí přátelé uspořádají velké smuteční hry.“ Pak upadl do kómatu a při západu slunce 13. června 323 před naším letopočtem zemřel.

    Co bylo příčinou Alexandrovy smrti? Vysoké horečky přičítala většina historiků malárii, kterou pravděpodobně onemocněl už během svého indického tažení. K malárii se prý přidružil zápal plic, který nakonec způsobil skon velkého dobyvatele. To však není zdaleka jediné vysvětlení Alexandrova předčasného skonu. Vyskytly se hypotézy že zemřel na tyfus, či infekci západonilským virem, nebo na leukémii. Příčinou vysoké horečky by podle některých názorů mohla být i otrava. Původci této teorie měli dokonce po ruce možného pachatele Alexandrovy vraždy. Měl jím být jeho někdejší učitel a jeden z největších řeckých filozofů Aristoteles. Prý byl rozčarován Alexandrovými diktátorskými praktikami a potlačováním svobod řeckých měst. To ale nebylo to pravé, protože Aristoteles se v době Alexandrovy smrti prokazatelně zdržoval v Athénách a byl tedy na tisíce kilometrů daleko od Babylónu kde král zemřel. Sami Athéňané vnímali Alexandra jako okupanta a uchvatitele, zpráva o jeho skonu vyvolala v jejich městě nelíčené nadšení a protimakedonské nálady. Obětí těchto nálad se stal právě Aristoteles. Vyčítali mu že byl Alexandrovým učitelem. A tak  stejně jako před časem obvinili filozofa Sokrata z bezbožnosti a donutili ho vypít číši bolehlavu, vyrukovali nyní představitelé Athén se stejným obviněním na Aristotela. Velký filozof však nečekal na výsledek soudu a raději utekl na statek své matky do Chalkidy. Tam už po roce zemřel na vleklou žaludeční chorobu.

    Když to tedy nemohl být Aristoteles, britští historikové vyrukovali s tvrzením, že smrt velkého dobyvatele způsobila cirhóza jater. Tedy charakteristická nemoc notorických opilců. Samozřejmě tím vyvolali značný odpor Řeků, kteří nehodlali připouštit jakékoliv znesvěcení svého národního reka. Že by byl Alexandr Veliký alkoholik? No to snad přece ne! Že dokázal prohýřit celé noci je spíše hodné obdivu! Podle antických dějepisců měl sice Alexandr vypěstovaný silný návyk na víno, nicméně nedá se předpokládat, že v pouhých dvaatřiceti letech by Alexandrova játra mohla být natolik zasažena cirhózou, aby na to zemřel. Poměrně nedávno se problémem smrti slavného starověkého krále zabýval řecký lékař Nikos. Podle příznaků nemoci, tak jak je vylíčil Alexandrův sekretář Eumenidés z Kardie, a také další starověcí autoři dospěl k závěru, že Alexandrovu smrt způsobil prudký zánět slinivky břišní. Král, když po jedné z mnoha vydatných hostin vypil velký pohár vína, pocítil prý nejdříve silnou bolest v zádech a poté dostal vysokou horečku. Doktor Nikos tvrdil, že to jsou typické projevy zánětu slinivky. Nicméně přejídání se a nadměrná konzumace alkoholu asi nebudou jedinými příčinami Alexandrovy smrti. Nemůžeme přehlédnout, že král svůj mladý organismus nejen silně přetěžoval neúměrnou námahou při válečných taženích, nýbrž také vystavoval stresu při řízení své mohutné armády a říše. Považoval se za boha a domníval se že jako bůh, respektive Amonův či Diův syn může všechno, že má zaručenu nesmrtelnost. Ukázalo se však že tomu tak není.

    Zajímavé okolnosti provázely i posmrtnou pouť Alexandrových ostatků. Podle jeho vlastního přání měl být pohřben v oáze Siwah v chrámu boha Amona, svého údajného otce. Ale jeho vojevůdce Ptolemaios, který ovládl Egypt, jej místo toho nechal nejprve pohřbít v Memfidě, a potom ve skleněné rakvi ve svém paláci v Alexandrii. Ve městě Alexandrem založeném a po něm pojmenovaném. Ptolemaios si tak chtěl zajistit právo na nástupnictví po Alexandrovi v čele jeho mohutné říše. Ptolemaiovi to však nevyšlo a musel se spokojit „jen“ s bohatým Egyptem.

    Další osudy Alexandrova těla se ztrácejí v mlhách dohadů. Britský historik Chugg přišel s domněnkou, že tělesné pozůstatky velkého dobyvatele odpočívají v bazilice sv. Marka v Benátkách. Církev je totiž omylem považuje za ostatky svatého Marka evangelisty. K této záměně mělo dojít proto, aby se zabránilo zničení rakve slavného dobyvatele za křesťanského povstání v Alexandrii. Podle Chugga obě těla, Alexandrovo i Markovo, byla mumifikována a zabalena do lněného plátna. A jedno z nich zmizelo ve stejnou dobu, kdy se to druhé objevilo na téměř stejném místě, totiž v blízkosti křižovatky alexandrijských silnic. Chugg dodává, že o záměně těl rozhodl patrně sám alexandrijský patriarcha. Že by bylo dobré vydávat Alexandrovy ostatky za Markovy, a tím je zachránit před eventuálním zničením.

    A o čtyři století později je pak jako světcovy pozůstatky uloupili benátští kupci, a odvezli z Alexandrie do svého města, kde jsou dodnes uloženy ve známé bazilice sv. Marka. Zda se opravdu jedná o ostatky slavného dobyvatele, to by mohla prokázat zkouška DNA. Vždyť tělo Alexandrova otce krále Filippa už v roce 1970 našli v řecké Makedonii. A pokud by svatý Marek, odpočívající v benátské bazilice byl ve skutečnosti Alexandrem Velikým, mohlo by to potvrdit právě porovnání jeho DNA s DNA jeho otce Filippa...