Údolí smrti

    Na Sibiři, v severozápadním Jakutsku, se nachází těžko dostupná oblast nesoucí známky obrovského kataklysmatu a různí badatelé tvrdí, že se to odehrálo někdy před 800 lety. Je to jen dohad. Nicméně jisté je, že byly přitom zničeny lesy, a úlomky skal jsou rozházeny po ploše několika set čtverečních kilometrů. Dnes už víme, že na tomto území se nachází množství tajemných kovových objektů zabořených hluboko v trvale zamrzlé půdě, vědátory zvané permafrost. Na povrchu je jejich existence viditelná pouze jako ostrůvky zcela zvláštní vegetace. Prastarý název této oblasti je Uliuiu Cherkechekh, což lze přeložit jako „Údolí smrti".
    Do povědomí se toto území dostalo při opakujících se výzkumech pádu tzv. Tunguzského meteoritu v roce 1908. Začala se objevovat spousta nesourodých zpráv a záznamů, a mnohé naznačovaly i místní legendy a pověsti. Podle výpovědí ještě dnes žijících obyvatel se v tomto území má nacházet mnoho kovových objektů, či budek, ve kterých prý dříve náhodně přespávali lovci. I v nejtvrdších mrazech v nich mělo být teplo jako v létě. Jenže ti, kteří tak přespávali častěji, časem vážně onemocněli a někteří i zemřeli. Z vlastní zkušenosti si to pamatuje již jen málo velice starých lidí, kteří ve svém mládí ještě žili nomádským životem, a znalosti kam mohou jít, a kam ne, pro ně byly otázkou života a smrti. Jejich potomci se již usadili a tyto zkušenosti upadly zčásti do zapomění, nebo se staly bájemi.
    Jak běžel čas, příroda vykonala své dílo, a o tajemných kovových příbytcích svědčí již jen ostrůvky velmi podivné vegetace rostoucí nad nimi. V roce 1936 zavedli místní stařešinové jednoho geologa k načervenalé kovové polokouli vyčnívající ze země. Její stěny byly asi 2 cm tlusté a byla nakloněná tak, že se pod ni dalo pohodlně vjet na sobovi. Hlášení geologa o tomto nálezu zůstalo nepovšimnuto až do roku 1979, kdy se tam vypravila archeologická expedice. Zmíněné místo se jim však najít nepodařilo. Z té doby pochází i svědectví starce Koretského z Vladivostoku. Ten tvrdil, že ve svém mládí sám viděl sedm takových „kotlů" o průměru asi 6 až 9 metrů. Byly údajně ze zvláštního kovu a podle barvy panovala domněnka, že jsou měděné. Ale jenom kvůli barvě, jinak do nich nebylo možné udělat rýhu ani zakalenou ocelovou jehlou. Navíc se nikomu i přes veškerou snahu nepodařilo oddělit ani malý kousek tohoto materiálu.
    I když by se zdálo, že podobných svědectví je k dispozici mnoho, vzhledem k uplynulé době, charakteru, a rozloze tamější krajiny, je v podstatě nemožné upřesnit polohu těchto tajemných objektů. V padesátých letech minulého století v těchto málo zalidněných oblastech konala sovětská armáda pokusné atomové výbuchy, a jeden z těchto výbuchů byl natolik výjimečný, že jej zaznamenaly i seizmické stanice po celém světě. Prokazatelně mělo jít o malou nukleární nálož o váze asi 10 kg, avšak záznam výbuchu odpovídal náloži odhadem až 3000x větší. Příčinu dodnes nebyl schopen nikdo vysvětlit. Osídlení této oblasti tunguzskými nomády je zaznamenáno od asi čtvrtého tisíciletí před Kristem. Nomádi mají spoustu legend a jedna z nich vypráví, jak se kdysi dávno jejich země náhle zahalila do neproniknutelné temnoty, a všechno se začalo třást s ohlušujícím rachotem. Přihnal se vichr nevídané síly a blesky křižovaly oblohu všemi směry. Když se vše utišilo a temnota se rozplynula, uprostřed zdevastované země se tyčila lesknoucí vysoká struktura viditelná už zdaleka. Po dlouhou dobu prý tato „věc" vydávala velmi nepříjemné řezavé zvuky, a postupně se zmenšovala. Až nakonec zmizela pod zemí a zůstal po ní obrovský otvor.
    Jedna legenda tvrdí, že otvor vedl do „podzemní země se svým vlastním sluncem". Z otvoru měl vycházet nepříjemný zápach, a proto v jeho blízkosti nikdo netábořil. Občas prý byl zdálky nad otvorem vidět jakýsi rotující ostrov, který popisovali jako víko. Pokud se ale někdo odvážil jít ze zvědavosti blíž, už se nikdy nevrátil. Čas od času z otvoru vyletěla ohnivá koule, zamířila určitým směrem, a tam pak vybuchla. A protože obvykle zničila území jejich nepřátelských sousedů, místní si na to zvykli, a v legendách je „to" nazváno „ohnivým ochráncem".
    Ale všeho dočasu. Jednou vyletěla koule přímo vzhůru a explodovala s obrovským rachotem nad jejich územím. Účinky exploze pocítili nejen oni sami, ale byly patrné až do vzdálenosti mnoha set kilometrů. Nevíme sice jak na tom byli intelektuálně tehdejší svědkové, nicméně v pozdějších legendách byly tato, a podobné události, prezentovány jako souboje různých ohnivých bohů. Muselo jít patrně o řadu opakujících se výbuchů, protože jejich katastrofální následky byly velmi pečlivě zaznamenávány jak v lidové poezií, tak i v legendách. Historicky dobře doložena je exploze datovaná do září 1380. Tehdy při ní vznikl obrovský mrak, který zcela zaclonil Slunce na mnoho hodin. Toho si nebylo možné nepovšimnout i na velmi vzdálených místech, a tak explozi zaznamenali i Číňané. A mimo toho byla v Rusku tak pečlivě zaznamenána možná i proto, že tato událost přispěla k vítězství Rusů ve známé bitvě na Kulikovově poli...