Účel školní docházky

    Nazývat „moderním vzdělávacím systémem“ mírně vylepšený C&K rakouský dril je více než troufalé. Absolvování takové základní, či střední školy dítěti, respektive mladému člověku, zaručeně žádné „vzdělání“ neposkytuje. Většinu nutných informací pro život, nebo další studium, lze získat jen mimo školu. Ta sama o sobě úspěšně slouží jen produkci klientů plnících ordinace psychologů. Mimo řádného nalomení psychiky a sebevědomí není současná klasická škola žádným přínosem rozumovému vývoji po znalostech toužícího jedince. Jde však o takzvaný „vyšší zájem společnosti“, a to musí všechno stranou. Zájmem vládnoucích rozhodně není a nikdy nebylo aby lidé byli schopni rozpoznat že je nevede žádná elita, ale povětšině neschopní  samolibí pitomci, kterých nakonec ani není zapotřebí. Odtud pramení ta nutnost zamezit užívání mozku. Takto odůvodněný vyšší zájem cíleně vytváří a udržuje obecně rozšířené mínění, že neschopnost pochybovat a samostatně myslet je stav veskrze normální. Jak ho prosadit snadněji, efektivněji a nenápadněji než vtloukáním do hlav dětí, které se neumí, a v rámci školou i rodinou prosazovaných „společenských pravidel“ vlastně ani nesmí bránit? 
    Jednoznačným cílem tohoto procesu je unifikace veškerého myšlení a chování. Promyšlený výcvik jedince k naprosté loajalitě vůči autoritě moci pod záminkou vzdělávání. Povinné školní docházky využívají všechny režimy bez výjimky jako zločinného nástroje k preventivnímu pacifikování jakýchkoliv případných snah a tužeb po změně pokřivených poměrů. Manipulací, lží, represí, psychickým nátlakem a ponižováním je v lidech až do dospělosti budován pocit strachu z moci. Připravují se tak nejlepší podmínky ke snadnému ovládnutí budoucích produktivních oveček. Lidé uvažující v naučených školních šablonách po celý život tíhnou k poslušnosti a „ochotě“ nevyčnívat z poslušného stáda. A stejně tak naučené přikyvovat a věřit každému nesmyslu přicházejícímu „shora“.
    V tomto prostředí nějaká smysluplná reforma školství nepadá v úvahu. Jenže je možné změnit směr lidského myšlení bude-li vzdělávací systém nadále udržován v tomto stavu? Stěží. Má-li být totiž člověk motivován k tvořivému přijímání nových myšlenek, musí prostředí jeho duševního růstu splňovat dvě základní podmínky. Za prvé by měl mít před sebou určitý, nejen pouze materiální cíl, a za druhé by mu nemělo být už odmalička znechucováno a upíráno využít vrozených schopností. Tedy intuitivního uvažování, tvořivosti, fantazie, schopnosti pochybovat a kriticky myslet. Přesně to zde dosud probíhá, namísto rozvoje intelektu prodělává dítě totální výplach mozku „osvědčenými vědomostmi“, jejichž aplikace však doposud vždy měla prokazatelně katastrofální důsledky. V návaznosti na zvěsti o nějakých přelomech mám jednu otázku. Může být svět, do nějž „vzdělávací systém“ nepřetržitě chrlí nové a nové jedince vybavené osvědčeným a předepsaným programem, připraven na nějaké podstatnější změny? Vždyť lidské bytosti vegetují v domnění, že nepotřebují používat vlastní rozum! Je to pochopitelný názor, nebyli snad ve škole předvybaveni sadou hotových názorů aplikovatelných na všechny možné případy? Proč tedy ten pokrytecký údiv nad rostoucí agresivitou mládeže, když je nenásilí ve školách považováno za projev slabosti, a na vlastnosti jako ohleduplnost, citlivost, laskavost a soucit se pohlíží skoro jako na choroby? Proč farizejské moralizování nad „úpadkem obecných mravů“, když jsou dětem odmala vnucovány „normy“ chování pokřivené stejně jako svět do nějž se narodily?

    Stejnou deformací je znehodnocen i smysl mnoha slov a užívaných frází. Permanentní stres takzvané „frontální výuky“ zcela jistě nepředstavuje to, čemu cyničtí psychologové říkají „příprava pro život“. Jde o drsné psychické násilí s mnohdy tragickými následky v podobě zbytečných dětských sebevražd. A to by mělo pokračovat i v „popřelomovém“ věku?