Tak hovoří mýty...

    Ninti, nebo i Nintu, manželka boha Ea, nebo Enkiho, se podle mýtů aktivně podílela na stvoření „služebníka bohů“: Bohové ji povolali, (...) ji, matku, milostivou a moudrou bohyni: „Ty jsi ta, která stvoří lidstvo. Vytvoř luzlu a nech ho nosit jho! Jho bude nosit (...) Tíži stvoření ponese člověk!“
    Člověk jako pracující služebník nebešťanů? Obdobnou zmínku najdeme i v indické mytologii. Ta líčí stvoření člověka bohem jménem Bhagwan, který si vytvořil rozličné pomocníky. Ti ovšem jeho úkoly nehodlali plnit, proto „...je bůh musel tlouci a nakonec vyhnat na zem.“ Je to snad obdoba biblických „padlých“ andělů? Proto se Bhagwan rozhodl místo těchto „nehodných pomocníků“ stvořit lidi, kteří by mu poslušně pomáhali.
    Podle germánských mýtů o Midgardu, tedy místu kde měl člověk poprvé spatřit světlo světa, i zde musel stvořitelův výtvor pracovat. Následující text legendy se velmi podobá biblickému líčení:
    „Z těchto stromů udělejme lidi, Aska a Emblu, aby zabydleli svými potomky krásný Midgard. (...) Vizte, “ řekl Wodan prvním lidem, „toto je vaše vlast. Navždy zde budete sídlit, chovat zvířata, obdělávat půdu a jíst plody stromů a polí...“
    Zpět ke Genesis. Tvrdí se v ní, že Bůh stvořil lidi k obrazu svému. Mezopotamské legendy vypovídají totéž, jejich bohové si vybrali jednoho ze svých řad a použili ho jako „vzor k výrobě lidí“:
    „Luzlu mají být vytvořeni podle vzoru. Z krve vybraného boha (!) stvořili lidstvo, dali mu za úkol sloužit a osvobodit bohy od namáhavé práce...“
    Zmíněný starobabylonský mýtus hovoří o stvoření lidí z hlíny a krve obětovaného boha.
    Konkrétnější je asyrská legenda z roku 800 př. Kristem. V ní se popisuje jak Anunnaki, velcí bohové, byli dotázáni kdo má být stvořen. A bylo zároveň rozhodnuto usmrtit jednoho z bohů a vytvořit z něj člověka: „Chceme zabít boha Lamgu (v jiných materiálech Geštu) a z jeho krve stvořit člověka, jehož údělem bude služba bohům...“
    Genesis se o stvoření zmiňuje v sedmém verši druhé kapitoly. Člověk údajně vznikl nějak z prachu země, hlíny, nebo něčeho podobného, a to je vše, co se můžeme dozvědět. S Evou je to už jiné. Vznikla z Adamovy „životní síly“ (sperma?), kterou mu Bůh ve spánku odebral.
    V akkadské řeči znamená „ti“ mezi jiným také hlínu, nebo jíl. Hebrejsky je to bláto, nebo bahno, odpovídajícím synonymem je „bos“. Toto slovo je zřejmě odvozeno od „bisa“, což znamená bažina, nebo močál. Může však být odvozeno také od „besa“, což znamená vejce. Adamovo stvoření tedy můžeme chápat také tak, že Hospodin použil, nebo oplodnil jakési vejce, ze kterého se Adam narodil.
    Pokud jsou příběhy o stvoření alespoň přibližně pravdivé, pak je velmi významné, že bohové z Mezopotámie použili božskou krev. Dnes se dá předpokládat, že tímto způsobem by se dalo manipulovat s lidskými dědičnými faktory, tedy geny. V mýtech se neustále opakuje, že člověk vznikl z božské krve. Genesis se zmiňuje o stvoření Adama z hlíny, nebo něčeho podobného.
    S „První knihou Mojžíšovou“ se částečně shodují i sumerské mýty:
    Bůh a člověk měli být spojeni v hlíně, nebo vejci. Spojí se maso a duše obsažená v bohu. Tak budou lidská krev, maso a duše spojeny s boží duší.
    Může to tedy být naprosto jasné, lidé jsou úzce příbuzní s bohy. Nějací „Božští lékaři“ vybrali jednoho boha ze svých řad a zabili jej, aby z něj mohli vytvořit člověka. Slovo, které různí učenci překládají výrazem „duše“, nebo „osobnost“, zní v originále „te.e.ma“. Doslovný překlad, pokud to tak ovšem je, zdá se být velmi zajímavý:
    „ To, v čem je obsaženo to, co váže vzpomínky.“
    Pokud budeme „vzpomínky“ považovat za dědičné faktory, což jsou patrně skutečně „vzpomínky“ na různé biologické vlastnosti, ukazuje se mýtus ve zcela jasném světle. S bohy není příbuzná lidská „duše“, ale geny, nositelé dědičnosti. Geny jsou uspořádány v DNA (kyselina deoxyribonukleová). Řetězec DNA určuje vše podstatné v každém živém tvoru. Základ dědičnosti nalezneme v buněčné struktuře. Většina genů je obsažena v jádru buňky a jejich nositeli jsou jaderné chromozomy. Hlavní chemickou součástí chromozomů je DNA, která je zdrojem genetické informace. Výraz „Te.e.ma“ tedy můžeme přeložit slovem „buňka“, nebo „buněčné jádro“. A doslovný překlad by tedy zněl:
    „To, v čem je obsažena DNA, která váže vzpomínky.“ A ejhle, ono to dostává smysl...