Tajné bratrstvo podpolniků ...

    Rasputin se vrátil do rodného Pokrokovského kde se na dlouhou dobu rozloučil s rodinou, a vydal se na vnitřní cestu. Tato cesta nebyla u ruských mystiků-poutníků ničím neobvyklým. Tisíce mužů nejrůznějšího věku se vzdávali svých rodin i majetků, pálili své dokumenty, a vydávali se na cestu. Tisícovky sektářů bloudily po matičce Rusi všemi směry. Skoro v každé vesnici žili sedláci kteří tajně náleželi k tajnému bratrstvu poutníků, jejich povinností bylo poskytovat putníkům přístřeší a chránit je před úřady. V domech těchto sedláků byly vždy připraveny úkryty nad zemí, nebo i pod zemí, a z poutníka chodícího z jednoho podzemního úkrytu, zemljanky, nebo sklepa do druhého, se stal tzv. podpolnik. Tímto způsobem může poutník na mystické cestě zahodit vše co jej svazovalo s dřívější existencí, a stát se neviditelným nejen pro svou rodinu, ale i pro úřady. Vyšlo najevo, že jeden z takových tajných sklepů se nacházel i v domě Rasputinova otce což naznačuje, že se Rasputin s učením chlystů seznámil mnohem dřív než v klášteře. Úcta k podpolnikům byla často větší než k popům. Když podpolnik zjistil, že se oprostil od všeho starého, že se tudíž zrodil světec, stal se z něj mudrc k němuž všichni ostatní putovali. Rasputin vedl život podpolnika dlouhá léta, a právě v době skrývání se naučil odhadovat povahy lidí. Dnes bychom řekli, že se z něj stal výborný psycholog. Potkával sektáře kteří odmítali vojenskou službu i placení daní. V debatách s nimi si zároveň prohluboval teologické vzdělání až bylo takové úrovně, že mu je mohl závidět nejeden vzdělaný teolog. Prostřednictvím mystických shromáždění pak pravidelně vstupoval do kontaktu s Duchem svatým.
    Shromáždění chlystů se konají v sobotu večer v některém selském příbytku za pečlivě zastřenými okny a při zavřených dveřích. Členové obce sedí na lavicích, muži napravo, ženy nalevo. U stolu uprostřed místnosti sedí muž a žena, o těchto dvou osobách všichni přítomní věří, že jsou to bytosti naplněné boží přítomností. Mystérie začínají táhlými, vážnými zpěvy, které vyjadřují touhu chlystů po nebeské říši, po vtělení božím, a vyžití Ducha svatého. Zpěv se postupně stává stále nadnesenější, roznícenější a jásavější. Chlystové odkládají oděv, oblékají bílé košile, a ve světle dvanácti svíček pokračují ve zpěvu tak dlouho, až některý z nich povstane a začne se točit v kruhu. K němu se přidávají druzí, muži i ženy tvoří dvojice, a dají se do jakéhosi kolového tance chodíce v taktu písně jedni za druhými, nebo otáčejíce se těžkopádně kolem sebe. Z prostého tance vznikne tajemnou proměnou tanec učedníků kolem Pána Ježíše, o němž vyprávějí tajné spisy učedníků pravé víry. A jako při tanci učedníků kolem Pána vesele se točí i nebeské mocnosti, slunce, měsíc a hvězdy kolem Ježíše, tak se toto kosmické dění opakuje i při slavnosti božích lidí. Celý vesmír tančí s nimi tak dlouho až se Pán objeví v kruhu, zaduje na zlatou troubu a ohlásí světu, že je odpuštěno všem hříšníkům. Když dostoupí extáze jisté výše, cítí boží lidé nad svými hlavami mávání křídel Ducha svatého. A potom je dokonána veliká proměna při níž se všechno pozemské stává nebeským. Lavice, stůl, židle, celá ponurá jizba stanou se nepozemskou „archou spravedlivých“, stanou se oním plavidlem které dováží obec přes bouřlivé, zpěněné moře, do říše blaženosti. Sedlák a selka za stolem stanou se Kristem a Pannou Marií, a řídí koráb k nebeské říši. Nyní se naplnilo slovo a znovu se děje zázrak. Všemohoucí duch Páně je učiněn tělem. Boží lidé vykřikují zaníceně: „Duch svatý vstoupil do nás!“ A opakují to tak dlouho, až jejich jazyk ochrne, a údů se zmocní rozkošná ztrnulost. Kolování se zastaví, božský kormidelník povstane ze svého místa a začne cosi koktati a žvatlati, křivě při tom obličej k pláči, nebo k smíchu. Jen chlystové rozumějí této nesouvislé řeči, jen oni vědí, že to z něj mluví nevinný člověk který se stal znovu dítětem. Potom se zase rozvíří tanec, ještě divočejší, ještě nevázanější, až je podlaha mokrá potem tanečníků. Náhle, uprostřed zmateného kolotání, obnaží se boží lidé až po pás a řadou kráčejí k prorokovi, který je bičuje pruty na znamení zplození nového člověka v těle Adamově.
    Vyvrcholí to když za šíleného tance odhazují chlystové košile, a tu a tam se některý kácí beze smyslů k zemi. Zhasnou světla, ženy se vrhají na muže a vášnivě je objímají. V „hříšné potyčce“ se boží lidé válejí po podlaze a spojují se bez ohledu na stáří a příbuznost. Teprve v tomto divokém opojení smyslů úplně zaniká vlastní vůle, neboť v „hříšné potyčce“ nepůsobí už pozemské já, nýbrž vůle neviditelného Ducha...