Syn boha Amona

    Snad žádný z dobyvatelů v historii lidstva se v tak krátkém čase nezmocnil tak většího území jako on. Ani Attila, ani Čingischán, ani Napoleon Bonaparte, nebo Adolf Hitler. Snad jen Stalin a Mao Ce-tung vládli většímu území. Napodobit Alexandra toužil Gaius Iulius Caesar, a potažmo i český král Přemysl Otakar II. Zřejmě ne náhodou právě za panování „krále železného a zlatého“ sepsal nám anonymní  český autor veršovaný epos Alexandreis. Starověký makedonský vládce je v něm vylíčen jako vzor zbožného křesťanského panovníka. Skutečný Alexandr Veliký však takovým ani zdaleka nebyl. Úzkoprsá středověká církev by nepochybně nad ním, jako pohanským vládcem, zlomila hůl. Vždyť nejenže obohatil i tak dost početný starořecký pantheon o bohy egyptské a perské, ale on sám se také považoval za boha. Podle jedné legendy nebyl jeho otcem makedonský král Filippos, ale jeho matka Olympias jej prý zplodila se staroegyptským bohem Amonem. Tento bůh byl ztotožňován s řeckým králem bohů, hromovládným Diem. A Alexandr sám tuto pověst s chutí rozšiřoval, protože mu dodávala nimbus neporazitelnosti. A spolu s ním mu zajišťovala naprostou důvěru a oddanost jeho vojáků.

    Platnost této legendy jakoby podporovaly příhody, které se měly odehrát během Alexandrovy výpravy do proslulé věštírny boha Amona v egyptské oáze Siwah. Tenkrát teprve čtyřiadvacetiletý dobyvatel se s doprovodem vydal do věštírny přes strašnou Libyjskou poušť, a cestou bloudili. A chybělo patrně málo, aby účastníci výpravy zahynuli žízní. Tu znenadání vítr přihnal mraky a na písečné přesypy se snesl prudký déšť. Náhlá proměna počasí, díky níž si Řekové mohli doplnit zásoby vody, nutně musela zapůsobit jako zázrak, a ještě více posílila už tak dost silnou víru v Alexandrovu božskost. Aby těch zázraků nebylo málo, dvanáctý den cesty se nad výpravou objevili dva havrani, nepochybně zhmotnělí průvodci bohů, kteří ji dovedli přímo do oázy Siwah.

    Nenadálé zjevení olivovníků a datlových palem, seskupených kolem průzračného jezírka, na poutníky vyčerpané cestou vyprahlou pouští jistě silně zapůsobilo, a cítili se tu jako v ráji. Jejich dojem ještě posílilo uvítání v monumentálním chrámovém okrsku, v němž zdejší velekněz nazýval Alexandra, synem Amonovým. Pro velekněze to nebylo ničím neobvyklým, vždyť Alexandr byl také vládcem Egypta. Tedy faraónem a všichni faraónové, ať už na to vypadali nebo ne, byli označováni za syny boha Amona a boha Ré. Jenže pro Řeky, vychované v demokratickém prostředí městských států, kde si byli všichni svobodní lidé rovni, bylo takové oslovení určitě šokující. Alexandrova božská nadřazenost ještě více vynikla, když podle předepsaného ceremoniálu mohl do chrámového okrsku vstoupit ve svém, určitě notně zaprášeném plášti, zatímco jeho druhové a průvodci se museli převléknout do slavnostních oděvů. Do vlastního středu svatyně však už směl vejít jen Alexandr sám v doprovodu velekněze. Tady pak kladl bohu Amonovi své otázky. Na co se ctižádostivý a bojechtivý čtyřiadvacetiletý mladík ptal a jakých se mu dostalo odpovědí, zůstalo zahaleno tajemstvím. Víme jen, že mu zřejmě Amon odpovídal ústy velekněze. Tak to bývalo ve staroegyptských věštírnách zvykem. Alexandr o tom se svými druhy nehovořil, jenom své matce Olympiadě napsal že je s věštbou naprosto spokojen, a že jí po návratu sdělí co se od boha dozvěděl. Jenže k jejich setkání už nikdy nedošlo.

    Po řadě do té doby nevídaných vojenských úspěchů se totiž ukázalo že i Alexandr, navzdory své údajné božskosti, není nesmrtelný. Umíral v plném rozkvětu sil, nebylo mu ještě ani třiatřicet let. Vrcholem jeho slavného tažení za ovládnutím tehdy známého světa bylo nepochybně dosažení řeky Hyfasis. Dnes se ta pakistánská řeka jmenuje Bjás a je jedním z levých přítoků Indu. Po dosažení této řeky se už jeho vojáci začali bouřit, vždyť za osm a půl roku překonali 18 tisíc kilometrů! Přičemž většina z nich šla pěšky, a únava z celého tažení, v posledních dnech a týdnech násobená prudkými tropickými lijáky, na ně dolehla plnou silou. Zuřící Alexandr byl nakonec nucen ustoupit a zatroubit k návratu. Byla to snad první, ale jen jeho osobní porážka. Neprohrál žádnou bitvu a dosažení tak vzdálených krajů lze směle považovat za vítězství. Na  nejvýchodnějším místě své cesty dal vztyčit dvanáct kamenných oltářů, aby navždy připomínaly jeho božství a slávu.

    Při zpáteční cestě k Indickému oceánu byl Alexandr málem zabit, když mu při dobývání města bráhmanů nepřátelský šíp pronikl pancířem do prsou. Utrpěl velkou ztrátu krve a jeho život visel na vlásku. Po celém vojsku se mezitím rozšířila zpráva že zemřel. Řekové propadli zoufalství protože nevěřili, že by se bez svého velitele mohli dostat zpátky. Podruhé se octil v nebezpečí života když se s několika loděmi vydal proplout deltu řeky Indu. V ústí do moře ho zastihl bouřlivý monzunový vítr, který hnal několikametrové vlny proti jeho lodím. Několik lodí dokonce ztroskotalo a on sám unikl jen o vlásek. Z vděčnosti pak přinesl oběť svému „otci“ bohu Amonovi a pro jistotu i řeckému bohu moře Poseidonovi, jemuž z paluby svého velitelského plavidla hodil do vln zlatý pohár.

    Do perských Sús se po mnoha dalších útrapách vrátil Alexandr v „božském“ stylu dionýsovského procesí. Podobně jako sám Dionýsos jel v čele svých vojáků na voze taženém osmi koňmi. Se svými nejbližšími přitom pil sedm dní a sedm nocí víno. Také na dalších vozech ho následovali bujaře popíjející a návrat slavící bojovníci. Sotva však po návratu zorganizoval svou světovou říši spojující Makedonce a Řeky s Peršany, Armény, Egypťany a dalšími národy, sahající od Balkánu až k Indu, začal pomýšlet na další tažení. Jeho neklidná krev ho hnala do nových dobrodružství.

    Na podzim roku 324 před Kristem nečekaně zemřel Alexandrův přítel a milenec Héfaistión. Nejvyšší vládce doslova šílel zármutkem. Lékaře, který o Héfaistióna pečoval, dal ukřižovat. Všude zakázal hrát na hudební nástroje, nařídil ostříhat mezkům a koním hřívy a ohony, a strhnout cimbuří z hradeb okolních měst. Na Héfaistiónově hrobě v Babylónu přikázal zbudovat mohutný památník, vysokou věž obloženou reliéfy z ryzího zlata. Jakkoliv byl jeho žal upřímný, celé truchlení byla přece jen oslava především jeho samého. Vždyť mladík, který s ním, bohem, sdílel lože, musel být sám připomínán jako takřka polobůh.

    Na jaře následujícího roku si Alexandr umínil ovládnout celý Arabský poloostrov. Dal stavět mohutné loďstvo, které mělo proplout Rudé moře a Perský záliv, a perspektivně spojovat námořní trasou Egypt s Babylónií a Indií. Souběžně s plánováním nového tažení, oblečen do  zlatem se třpytícího roucha orientálního vládce, oddával mohutným pitkám. Už to nebyl učenlivý Aristotelův žák, který si potrpěl na filozofické debaty u vína, teď se svými makedonskými druhy a vojevůdci jen bujaře propíjel celé noci až do bezvědomí...