Světská sláva, polní tráva...

    Kde jsou ty časy kdy Československo patřilo mezi nejbohatší státy v Evropě. Kdy mělo svůj zlatý poklad, kterým byly podloženy reálně obíhající bankovky. Dnes z té slávy zbyly jen bezcenné potištěné cáry papíru bez obligátního tvrzení, že štátovky sú podložené zlatom. Možná se i dnes najdou lidé které bude zajímat kam zlato zmizelo. Je to dost pohnutá, až neuvěřitelná historie.

    Pro jakousi odpověď se musíme vrátit do Československa po Mnichovké dohodě. Lépe řečeno do zbytku státu okleštěného o Sudety. To už vládě v čele s Benešem bylo jasné, že existence ČSR je jen otázkou času než Hitler zabere pod patronací evropských mocností Anglie a Francie i zbytek území. A vláda republiky byla připravena k útěku. Změnilo se i úložiště státního zlata, valná většina byla deponována u anglické banky. Jenže co se nestalo... Chamberlein s Dalladierem nejenže kývli a podepsali Hitlerem nadiktovanou Mnichovskou dohodu. Když se Hitlerova vojska dostala až do Prahy, Hitler zadupal a rozkázal vydat československé zlato. Vždy poslušný Chamberlein Hitlerovi bez protestů vydal 23 tun československého zlata. Dnes alespoň povrchně víme, že mezi Anglií a Německem byl uzavřen jakýsi podivný obchod na jehož základě Chamberlein jednal tak, jak jednal. Další zlato pak nacisté sebrali přímo v Praze. ČSR samozřejmě nebyla jediným státem který tak dopadl, Německo zabavilo zlato ve všech okupovaných zemích.

    Válka skončila a nestačili jsme se divit. Přestože jsme za války byli na straně vítězných spojeneckých mocností, po válce jsme s údivem zjistili že angličtí gentlemani, po jejichž boku bránili jejich zem i českoslovenští letci a další vojáci, si hodlají za to nechat ještě zaplatit. Dalo by se tak říci, že Anglie Československo podrazila hned dvakrát. Poprvé podpisem mnichovské dohody a podruhé když si svůj tragický „omyl“ z Mnichova nechala od čechoslováků po válce ještě tvrdě zaplatit. Na odchodnou z Anglie dostali Čechoslováci zálohově šest tun zlata. Pak ale přišel Únor 1948 a veškerá jednání o návratu dalšího zlata uvízla na mrtvém bodě. Nebylo to ale zásluhou změny režimu v Československu, alespoň ne oficiálně. Československá vláda už při odchodu z Anglie byla údajně obeznámena s podmínkami navrácení zlatých zásob. To bylo drženo v tajnosti. K těmto původně nejasným požadavkům pak po osumačtyřicátém přibyl požadavek na proplacení zabaveného majetku anglickým občanům. To však bylo vázáno na vrácení Angličany zadržovaného zlata. Patová, bezvýchodná situace.

    Plynuly roky a spojenci postupně vrátili zlato všem okradeným zemím, včetně tehdejší Polské lidové republiky. Zbývaly už jen dva státy, Albánie a Československo. Na přelomu 70. a 80. let minulého století začala konečně nová jednání. Vyšla z toho „Dohoda mezi Vládou Československé socialistické republiky a Vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek“. Bylo rozhodnuto, že československá vláda obdrží od tripartitní komise pro restituci měnového zlata in natura další zálohu přes deset tun ryzího zlata v mincích a osm tun ryzího zlata v prutech. O jaký tajný obchod mezi nepřátelskými státy mohlo vlastně jít? Pro odpověď se musíme vrátit až na začátek německé okupace. V roce 1939 byla většina československého zlata uložena především ve Velké Británii. Je ovšem pozoruhodné že hned poté, co nacistická vojska vstoupila do Prahy, naši spojenci Angličané vydali hitlerovskému Německu promptně 23 tun našeho zlata. Ve smlouvě je moc zajímavý poslední odstavec článku číslo dvě. Stojí tam, že uhradíme určité mezivládní dluhy československé vlády vůči Vládě Spojeného království, které vznikly přede dnem vstupu této dohody v platnost. Co se pod takhle šalomounsky koncipovanou formulací vlastně skrývá?  Čechoslováci s Angličany jednali od poloviny roku 1981 do toho konce roku 1982. Bylo asi pět jednání a za Anglii jednání vedl Alan Montgomery, synovec maršála Montgomeryho. Velmi podivné jednání, při němž zástupci ČSSR museli pracně dokazovat, že celá ta věc(?) vznikla kvůli Mnichovu. Že Čechoslováci opravdu bojovali na jejich straně. A když jsme za to zaplatili krví, proč bychom měli platit ještě zlatem, nebo penězi.
Téměř vzápětí totiž vyšlo najevo, že Britové si jako podmínku vydání našeho zadržovaného zlata stanovili mimo jiné i jednu zvláštní podmínku. Chtěli zaplatit veškeré výdaje spojené s pobytem našich vojáků, kteří za druhé světové války bojovali pod jejich velením. Mělo jít o více než 14 tisíc československých vojáků, včetně letců. Tito stateční lidé stáli po boku spojenců už v době, kdy zuřila bitva o Británii a Anglie byla zcela osamocená v boji proti Hitlerovi. Perličkou jednání také bylo, že Montgomerymu se nedařilo pochopit, že českoslovenští vojáci nebojovali za Protektorát Böhmen und Mähren, ale za Československo, které podle něj neexistovalo.