Svět plný záhad...

    Svět se zdá být plný záhad, a jednou z největších je sám člověk. Je na čase opustit závěry badatelů kteří sami sebe nazvali vědci, jejichž konstrukce ve skutečnosti stojí a padá s mysteriózním „chybějícím článkem“, oním dodnes nenalezeným, a tedy patrně neexistujícím „klíčovým důkazem“ funkčnosti Darwinovy evoluční teorie ve vztahu k člověku. Neméně neuspokojivá vysvětlení poskytuje církvnická verze Stvoření, i zde narážíme na citelné nesrovnalosti. Je nabíledni, že teorie Evoluce i Stvoření tak lze zařadit pod společný jmenovatel - musí se slepě věřit výmyslům autorit. Jenže to nedokáže každý, snad jen ten, kdo dává přednost zdánlivě pohodlnému proplutí životem. Takových je ale bohužel většina a naplňuje se tvrzení, že „... v dutých hlavách vyvolávají poučky největší ozvěnu…“
    Té hrstce myslících je už dlouho jasné, že zde něco „nehraje“. Jak se ale dobrat k objektivní pravdě? Jaké jsou v tomto směru vlastně možnosti logiky? Jedincova schopnost, a potažmo i přístup k posuzování okolní reality, je značně limitován nejen možnostmi pozemského života, ale hlavně biologickou podstatou odkázanou na dané životní podmínky. Jinými slovy někdo smyslové orgány stáda otroků nastavil tak, aby byly svou funkcí pro toho někoho co nejpřínosnější. Jedinec je tudíž produktem specifického prostředí mnoha tisíciletí existence, kdy je pro něj do značné míry minulost budoucností. Novodobým dějinám prý předcházelo dospívání, v jehož průběhu předkové, a po nich i soudobí vědátorští badatelé, na základě výsledků mnohdy pochybných úvah a „empirických“ pozorování formovali okolní světonázor způsobem pokus – omyl – vyhodnocení – korektura – pokus… Zdálo by se, že nezbývá než čerpat z jejich zkušeností, a slavné tradice dále rozvíjet. Jeví se to však stále více jako osudný omyl, namísto slepého pokračování v tradicích by stálo za to zamyslet se nad jejich původem, a zda výsledky dosahované touto metodou lze i nadále považovat za nejadekvátnější, či jedině možné. Vždyť pohlédneme-li na údajně dosažené výsledky zjistíme, že tímto způsobem nebylo vytvořeno nic víc než morální kodexy jedince úzce svazující s náboženskými či jinými, v minulosti vytvořenými nepřirozenými životními principy. Těmi se ke své vlastní škodě už po staletí řídí nejen mezilidské vztahy, ale i badatelství nazývané věda, a především filozofie obecného přístupu k životnímu prostředí. Něco v nich nepochybně volá po revizi, protože správa světa po všech stránkách čím dál víc připomíná krizový management… Spotřeba energie je v obrovském nepoměru s dosahovanými výsledky, a narůstá. Bodejť by ne když ten někdo jaksi zapoměl regulovat civilizaci! A kloudné války jsou zakázány! Proto se stádo chová jako by neexistovala žádná omezení, protože jedinci po různých výplaších mozků nejsou schopni vnímat a chápat šíři okolní reality. A tudíž je zcela samozřejmé, že si vůbec nikdo neuvědomuje vážnost situace, a pokud kohosi přece jen napadne bít na poplach, narazí na jen hluché uši. Vždyť přece dokud je v krámě chleba, a navíc mám li v kapse bezcenné peníze, tak je přece všechno v pořádku…
    K čemu jedinci slouží smysly? Zkoumáním smyslových orgánů jiných živočichů zjistili, že se jejich vjemy od lidských značně liší aniž by si to sami jakkoli uvědomovali, nebo je to nějak omezovalo v životě. Řadě tvorů, kteří s námi sdílejí naprosto stejné prostředí, tak například podvyvinutý zrak je kompenzován dokonalým ultrazvukovým, či pokožkou vnímajícím systémem, který v některých případech zcela nahrazuje optické senzory. Mnoho živočichů vůbec nezná světlo, oni jej k životu ani nepotřebují. V příkladech bychom mohli pokračovat do nekonečna a kdo má zájem zjistit více, nechť laskavě nekonzumuje a zapne svůj vlastní mozeček při hledání dalších informací.Tito tvorové tu žijí s námi, a přesto je jejich „realita“ dána naprosto odlišnými aspekty. Právě tuto možnost už před lety analyzoval Carl Sagan, který v této souvislosti hovořil o „civilizaci Delfínů“. Lze si tak snadno představit hypotetickou inteligentní bytost vybavenou škálou poněkud odlišných, svému prostředí přizpůsobených senzorů. Jimi je schopna nejen vnímat, ale obdobně jako člověk využívat jevů a skutečností které lidem, čili jinak vybaveným tvorům, naprosto unikají. Tato entita se ovšem nepovažuje za nic mimořádného, ze svého pohledu prostě žije ve vlastní realitě téhož vesmíru, a přitom využívá všech možností které jí otevírají její přirozené schopnosti. Nelze tedy hovořit o jakémsi nad– nebo podvybavení protože to, co je v podmínkách daných původem toho či onoho tvora v jeho přirozeném prostředí výhodou, může být v odlišném prostředí opakem. Zrakové orgány umožňující ultrafialové, nebo infračervené vidění, snadno ochromí nezvyklý nadbytek světelného, nebo tepelného záření, jiná čidla mohou být ovlivněna hustotou a vlhkostí vzduchu, nebo prostředím prosyceným nezvykle silným elektrickým nábojem. Je přitom nutné hovořit o mimozemských schopnostech? Jaký asi může být tvor schopný kolonizovat Zemi? Jak se tady asi cítí? Se stoprocentní jistotou se musel přizpůsobit a patřičně chránit. Autoři sci-fi vymýšlejí inteligentní chobotnice a jiné stvůry; ostatně je to jejich kšeft. Jenže inteligentní bytost, nutně užívající umělých prostředků k získávání energie nezbytné k pohybu mimo navyklé prostředí, se v mnohém nutně musí podobat člověku. Bude tedy „humanoidní“. Proč?
    Objevily se počítačové modely které ukazují, že existuje jakýsi vzorec definující velmi účelnou symetrii. Podle něj musí mít hledaná bytost párové končetiny, z nichž je nejméně jeden pár vybaven několika články sloužícími k uchopení drobných předmětů a manipulaci s nimi, a nejméně jeden pár umožňující samostatný pohyb. Po suchu, ve vodě, nebo obojí? Zde existují značně odlišné názory, nicméně nelze tvrdit, že takový inteligentní humanoid nutně musí být výlučně suchozemský tvor. Pozemská logika argumentuje tím, že se při výrobě technických prostředků nelze obejít bez speciálních materiálů, například kovů a jejich slitin, nebo keramiky. K jejich zpracování užíváme značně vysokých teplot dosažitelných pouze v pecích, které si prý stěží lze představit na mořském dně. Na druhé straně však mnohým jaksi uniká, že za účelem výroby velmi čistých kovů lze využít například činnosti mikroorganismů, nebo „studené“ elektrolýzy.
    Daleko větší, a dosud opomíjené možnosti, poskytuje využití obdivuhodných látek na přírodní organické bázi. Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. V rámci pozemského života je nesmírně rozšířena látka zvaná chitin, kterou se umělou cestou dosud nikomu nepodařilo napodobit. Jde o biochemickou sloučeninu tvořící tělo, křídla, krovky, a potažmo i ostatní části těl hmyzu a brouků. Jde tedy v podstatě doslova každý chloupek. Tato zprvu tekutá „zázračná“ substance má neuvěřitelné vlastnosti; podle okolností a použití může být sametově měkká a pružná, ale naproti tomu i nepoddajná a pevná jako ocelový pancíř. Mechanickými vlastnostmi přitom vysoko předčí jakýkoli jiný přirozený, nebo umělý materiál, například kevlar, či jiné hmoty zpevněné uhlíkovými vlákny. Zkrátka vše co člověk, který přitom neuvěřitelně mrhá energií dosud vyrobil. Tato substance má cosi jako vlastní genetickou informaci, jejíž manipulací by pravděpodobně bylo možné dosáhnout růstu materiálu v předem určené velikosti, tvaru, i vnitřní struktuře. Proboha, jen ať se toho nechopí dnešní genetické inženýrství! Pokud by totiž zvládli tuto technologii, bylo by možno nechat z živných roztoků doslova vyrůst patrně téměř cokoli, v dobrém případě třeba nesmírně pevné a dokonalé struktury trupů budoucích lodí, letounů, či dokonalých kosmických lodí.
    Současné technologie kráčí jako slon v porcelánu pohrdajíc vlastnostmi a limity pozemského prostředí, jehož možností nevyužívají, ale podrobují si je násilím. V důsledku toho je nutné svádět stále sveřepější, a už předem prohraný „boj s přírodou“. Ti různí badatelé se totiž neměli od koho naučit plně využít lidského přirozeného vybavení. Aniž by se pokoušeli důkladněji prozkoumat přirozené přírodní procesy, začali „fascinováni ohněm hledat silové zkratky“. Proč obcházet v cestě stojící skálu když je možné ji prorazit v místě slibujícím „cestu nejmenšího odporu“! Když pak, po zneužití obrovského množství energie, pracovní síly a technických prostředků vyvinutých a vyrobených pouze za tímto účelem, za veliké slávy, nabubřelých projevů a mávání prapory konečně vylezeme z tunelu na druhé straně hory – vidíme to, co bychom uzřeli už dávno kdybychom ji prostě obešli. Teď sice známe vnitřní strukturu té které skály, což je ovšem poznatek k ničemu protože skrze onu skálu už žádný jiný tunel nepovede. Zato nevíme nic o sice možná delší, ale mnohem schůdnější, a nepochybně poučnější cestě vedoucí okolo. Jinak řečeno výlučně pozemským vnímáním bylo formováno nejen vlastní pozemské prostředí. Tomuto přístupu vděčíme za kontraproduktivní působení tlaku dusivého příkrovu kulturních, náboženských a v neposlední řadě technologicko-ekonomických dogmat, jemuž jsme už po staletí trvale vystaveni. Tradice postojů bránících rozvoji myšlení dosud tvrdošíjně nepřipouští možnost existence jiné než pozorovatelné, hmatatelné a měřitelné „reality“. Je nejvyšší čas s tím skončit, neboť ručička ukazatele bezuzdné spotřeby je už na doraz…