Strach z božího hněvu...

    Historikové a sociologové zastávají názor, že strach se ve společnosti šíří vždy když je ohrožena zvenčí, nebo se dostala do úpadkové fáze. Někteří jsou přesvědčeni, že dnes se projevují oba zmíněné faktory. Současná situace ale není nijak nová. Již v minulosti se stávalo, že lidé zaháněli prázdnotu a panický strach ze zítřka sebevražednými zábavami, výstředními zážitky, nebo sexuálními excesy srovnatelnými s výkony těžce pracujícího člověka. Již v dobách Alexandra Makedonského, nebo třeba pádu Římské říše, se lidé cítili být natolik ohroženi představou o nevyhnutelném zániku své pozemské existence, že hledali útěchu v bájích o nesmrtelných hrdinech starověku. Ve středověku se objevily obavy z „božího hněvu", jenž bude mít za následek zatracení a uvržení do pekel. Bázeň byla mírněna poutěmi, uctíváním relikvií, účastí na mších, a v neposlední řadě i přehnaným pokáním. Kořeny tehdejšího a dnešního strachu jsou však pořád stejné. Také současný člověk se děsí prázdnoty a je znejistělý ztrátou tradičních hodnot a ideálů, které jsou z ničeho nic pokládány za neaktuální nebo dokonce politicky podezřelé.
    Sociologové a psychologové se zajímají především o vzájemný vztah mezi individuálním a kolektivním strachem. Ten první se potenciálně skrývá v každém člověku, kolektivní strach se objevuje jestliže dojde k rozkladu tradičních mocenských, společenských, náboženských, a morálních struktur. V podstatě totéž říkají historici o vývoji apokalyptických představ o konci světa. Daří se jim v časech kdy se hroutí sociální, nebo duchovní základy, a lidé ztrácejí orientaci. Jedná se o reakci na změny, a především jejich rychlost, které si mnozí vykládají jako konec epochy. Nastala éra, během níž se předchozí dějiny uložily ke spánku. Uprostřed země se nacházejí staré metropole, prázdné příbytky vyhaslé duše, v nichž se pomalu zabydluje bezdějinné lidstvo. Taková je zpráva o dnešní době...
    V osmdesátých letech 20. století se některé čtvrti mnohých velkoměst - obvzláště na Západě - skutečně staly jakýmisi exteritoriálními zónami v nichž jedinou autoritu představují narkobaroni a příslušníci různých band. Národnost byla nahrazena příslušností k novodobým kmenovým strukturám. Podle mnoha sociologů se do těchto lokalit vrátily poměry 15. století vyznačujícího se řáděním loupeživých rytířů, a vzájemně si konkurujících rodů. Migrace dosud nikdy nevídaného rozsahu vede k tomu, že kultury i těch nejvzdálenějších koutů planety se dostávají do vzájemného kontaktu, což vede k růstu napětí, jež je mimo jiné vyvoláno kulturními rozdíly, třebaže je to jen nerado přiznáváno. Vypuknutí konfliktů se proto stává pravděpodobnější než v minulosti. Na zeměkouli žije příliš mnoho obyvatel, kteří mají čím dál méně místa, a především nedostatek vody.
    Charakter válek a dob míru se mění. Již počátkem devadesátých let minulého století předpovídal vojenský historik van Creveld ve své knize nástup doby, kdy se ozbrojené konflikty se vrátí do podoby kterou měly předtím než spolu začaly válčit celé státy. Společnost už totiž není rozdělena na tři pevně dané součásti - vládu, armádu a obyvatele, s jasně danými odlišnými úkoly. Již boje v Bosně zřetelně ukázaly, že se stírá rozdíl mezi válkou, bojem proti terorismu, intervencemi, a mimořádně důležité je, že i mezi kriminalitou. A právě v této chvíli se o slovo hlásí stoupenci konspiračních teorií a tvrdí: „Přesně o to usilují ,temné síly' již desítky, nebo snad stovky let - o chaos!" Vzhledem k tomu, že o krk by mohlo jít i největším nedůvěřivcům, nebo paranoikům, neměli bychom brát čerty malované na zeď na lehkou váhu.
    V roce 1994 se na knižních puktech objevila esej Roberta D. Kaplana nazvaná Příchod anarchie. Přinesla doslova děsivý pohled na blízkou budoucnost když líčí hrůzyplnou realitu 21. století. Nejhorší na tom je, že se v ní takřka věrně promítá současnost. Měsíční krajina, v níž musí živořit většina obyvatelstva planety. Vydat se do volné přírody je životu nebezpečné, příroda je ekologicky zpustošená a lidé jsou navíc ohrožovanáni „skinheadskými kozáky" a „extázovými bitkaři", kteří vyrostli pod vlivem nejhoršího odpadu západní popkultury. Nyní se řídí prastarými kmenovými instinkty a bojují o nepatrné kousky téměř neplodné půdy. Gerilová válka zuří na všech kontinentech, viz zkušenosti ze života na Středním východě a v západní Africe. Nevím sice jak kdo, ale já se jen velmi těžko bráním přesvědčení, že národní pospolitosti jsou na pokraji krachu. Západní národní státy prošly staletým vývojem a jejich prvořadým cílem byla ochrana obyvatel právě před těmi trendy, které se v současné době objevují a sílí. Zániku států horlivě napomáhají i vlády, které prodávají podniky a vůbec celkovou infrastrukturu pořízenou za peníze daňových poplatníků zahraničním koncernům, jež pak lidem drsně předvádějí jak se má správně „hospodařit". Soukromý sektor má potíže udržet cenovou dostupnost vody, nebo energií. Ve všech vyspělých státech likvidují globalizace, privatizace, dravý kapitalismus a automatizace pracovní místa místních obyvatel, kteří ztrácejí sebeúctu a po ztrátě zaměstnání se propadají na samé dno společnosti...