Stěhování duší proti ráji a peklu...

    Po návratu Židů z babylonského zajetí vládli v Jeruzalémě židovští místodržitelé jmenovaní perskými králi. Později byla přenesena vláda na Synedrion, jakousi nejvyšší radu čítající vedle předsedy 70 členů z řad kněží kteří konali bohoslužby, vykladačů zákona a stařešinů, čili hlav významnějších rodů. Předsedovi Synedrionu (nazí) vzdávány byly pocty královské. Byl jím obyčejně první kněz jeruzalémského chrámu. Ve jménu jeho a Synedrionu byly ve druhém století po Kristu raženy dokonce i židovské peníze. Synedrion přežil i konečné zboření Jeruzaléma císařem Hadriánem roku 135 po Kristu, a následné úplné rozptýlení židovského národa. Farizejové postupně ovládli Synedrion a soudy, tím se zmocnili i politické vlády nad židovským národem.
    Stejně se jim dařil i druhý úkol - získat národ pro své tajné učení. Bylo jim to usnadněno tím, že obsadili téměř všechny kněžské úřady a ovládli Synedrion. Proti zákonu Mojžíšovu, který přikazoval Židům aby milovali a ctili jiné národy, vštěpovali farizejové židovskému lidu odpor a nenávist ke všemu nežidovskému. Činili tak aby zachovali čistotu židovské rasy a židovství vůbec. Proti Spasiteli, o jehož božském původu a všelidském poslání pěl David, proroci postavili Mesiáše, který přijde jako mocný člověk aby vyhubil všechny nežidovské národy. Proti víře v ráj a oheň pekla postavili chaldejské učení o stěhování duší. Josef Flavius ve svých „Židovských starožitnostech“ upozorňuje, že farizejové, věřící ve stěhování duší, nabyli tak velkého vlivu v národě, že Židé ve všech otázkách víry v Boha a slavnostních bohoslužeb se týkajících slepě šli za nimi. Byli ovšem i Židé kteří se nedali oklamati farizejskou taktikou, kterou Izrael byla strhována do kacířství, a pokoušeli se o odpor. Jejich boj byl marný. V rukou farizejů byla politická moc a jejich odpůrci byli nuceni opustit vlast, nebo se skrývat v nepřístupných krajích kolem Mrtvého moře, kde si vybudovali několik klášterů. Zde také až do příchodu Kristova uchránili závěť čisté víry. Podle Flavia žilo kolem Mrtvého moře na 4.000 pravověrných Židů sloužících Bohu Mojžíšovu, a vyčkávajících splnění proroctví. Nazývali se essejové. Jeruzaléma se stranili, poněvadž podle jejich přesvědčení v chrámu přinášeli oběti Židé kacířští, jak zaznamenává ve svých církevních dějinách Neander. (Sv. I., str. 20).
    Život essejů líčí Flavius ve „Válkách židovských“ takto. „Žijí v těsné pospolitosti a považují každou rozkoš za neřest, které dlužno se vystříhati, střídmost pak a boj proti vášním za ctnosti, kterých nelze dosti oceniti. Zavrhují manželství nikoliv proto, že by měl býti vyhuben lidský rod, ale aby se vystříhali nestřídmosti žen. Přijímají však ochotně děti, svěřované jim k výchově a vzdělání v pravidlech ctností, a činí to s takovou svědomitostí a laskavostí, jako by byli jejich rodiči. Opovrhují bohatstvím, vše je jim společné, vládne překvapující rovnost ve všem. Každý nově přijatý mezi ně se musí zříci všeho vlastnictví aby se uchránil marnosti bohatství, zbavil se studu nad chudobou, a žil ve šťastné, bratrské osamělosti. Jsou velmi náboženští, před východem slunce nehovoří o ničem než o otázkách víry, a modlí se k Bohu aby svým světlem ozářil zemi. Pak každý jde konati práci která je mu určena. V 11 hodin se shromažďují a bíle odění se polévají studenou vodou. Pak se rozcházejí do svých cel, do nichž nesmí vstoupiti nikdo kdo není z této sekty. Takto očištění scházejí se opět v jídelně, jako ve svatém chrámě, a zde mlčky sedí. Před každým je příbor s chlebem a nějakým jídlem. Kněz požehná jídlo a nesmí se ho nikdo dotknout dokud neskončí své modlitby. Po obědě se kněz znovu modlí modlitbu díků Bohu aby každý chápal, že jen z jeho štědrosti byl nasycen. Pak snímají svá roucha, považovaná za posvátná, a vracejí se k práci. Stejně je při večeři. Nikde v domech není slyšeti hluku, a každý mluví až přijde na něho řada, a jejich mlčení budí úctu v cizích lidech. Jedí a pijí pouze tolik aby se nasytili. Bez svolení představených nesmí nikdo ničeho podniknouti, vyjímaje služby chudým, pakliže jsou k tomu vedeni soucitem, avšak svým blízkým bez svolení nesmí ničeho poskytnouti. Zvláště usilovně drží na uzdě hněv, milují klid, a tak pevně plní sliby, že možno spíše uvěřit jejich pouhému slovu než přísaze jiných. Považují přísahu dokonce za rouhání, neboť nemohou připustit, že člověk není lhářem, pakliže je nucen volati Boha za svědka aby mu věřili. Nepřijímají mezi sebe snadno každého kdo by chtěl s nimi žíti, nýbrž z počátku musí po celý rok žíti mimo zdi kláštera. Tam musí žíti jako oni. Obdrží rýč, prádlo a bílý šat, dostává jídlo, smí se očisťovati studenou vodou, ale nemá přístup do společné jídelny po dvě léta dokud se neosvědčí v pevnosti a vytrvalosti. Teprve potom může býti přijat. Dříve však, než zasedne za společný stůl odpřísáhne, že bude ctíti Boha a jemu z celého srdce sloužiti, dbáti zákona spravedlnosti k lidem, nečiniti vědomě zla nikomu i kdyby mu bylo přikazováno, straniti se zlých a ze všech sil pomáhat dobrým, zachovávati věrnost úřadům a zvláště králům, neboť jejich moc je od Boha. K tomu se dodává, že pakliže někdo dosáhne moci, nebude ji zneužívati k utlačování poddaných, a že nebude míti více než oni ani v oděvu, ani ve všem čeho oni nemají. Tito essejové věří v nesmrtelnost duší, že dobří lidé jsou ještě lepšími v novém životě, a zlí že budou potrestáni věčnými mukami za své špatnosti“.