Proč Starý zákon nestačil - 1

    Jako červená nit se táhne nám známou lidskou historií neustále jedno a to samé. Vznik, rozkvět a pád. Jde o civilizace tvořené velmi zvláštními bytostmi které samy sebe nazvaly člověkem. Tyto bytosti se považují za vyjímečné, jedinečné, nepřekonatelné… Pokud jsou ty člověčí bytosti opravdu tak vyjímečné a jedinečné, proč si tedy z propadu jedné civilizace ta druhá nevezme ponaučení, a nevyvaruje se chyb předků? Kdo je vlastně člověk? Jak se ocitl na této planetě? Podle církevnické doktríny jej stvořil bůh. Když už tak bohové, jak ostatně tvrdí sám církevnický kompilát zvaný bible, to ale neřeší otázku Proč?
    Jakási odpověď, i když dost mlhavá, by se nabízela, pokud ovšem budeme věřit překladům sumerských textů na vykopaných hliněných tabulkách ze starobylých sumerských zaniklých měst. Asi není třeba se přít o naprosto zřejmou skutečnost, že staří církevníci svůj kompilát, tedy bibli, div ne doslova opsali. Otázkou je, jestli to na mnoha místech špatně opsali protože tomu nerozuměli, nebo záměrně pro jejich potřeby. Podle těch tabulek by člověk byl opravdu dílem jakéhosi boha, ale ne jednoho. Měl by být kolektivním dílem bohů zvaných Annunaki, a potažmo i jakýchsi Igigi, kteří, podle Sitchina, na planetě Zemi těžili zlato. Potřebovali je prý pro záchranu atmosféry své planety se jménem Nibiru, nebo Nimiru, nebo i Marduk, a jsou k dispopzici ještě další jména. Jenže práce při těžbě prý byly i pro bohy značně namáhavé, a tak se rozhodli „vyrobit“ si na práci náhradu. Tak měl vzniknout člověk. Bytost, stvořená k „obrazu božímu“. Samozřejmě, vždyť tato bytost musela alespoň částečně zvládnout božské dovednosti nezbytné pro zvládnutí těžby zlata. Což je podle dnešních zkušeností věc zapeklitá. A aby po spoustě neúspěšných pokusů o stvoření jakž takž vyhovujícího nového tvora těžká práce nepřestala „bavit“, museli mu božští genetičtí inženýři „naordinovat“ mezi jiným i notnou dávku touhy po onom kovu. Což by mohlo vysvětlovat i chování dnešních jedinců, kteří v zájmu nahrabat co nejvíce zlata jsou schopni naprosto všeho. To se bohům povedlo na jedničku s hvězdičkou… Bohové potom z jakéhosi dost nejasného důvodu zmizeli, podle jedněch pramenů prý uletěli před blížící se pohromou, podle druhých údajně při jejich válečnických radovánkách létaly i atomky. Pak „vzali roha“ a zbytek bytostí, které posléze samy sebe nazvaly člověkem, na této planetě zůstal. A planetu vesele drancuje dál. Na bohy zůstaly jen matné, místy až temné vzpomínky, a hlavně náboženství. Takové náboženství, které nemá s vírou nic společného.
    Je možné se potom divit, že všechny civilizace, které se beze sporu na této planetě střídaly, dopadaly všechny stejně? Vznik, rozkvět, a pád … Pořád dokola … Něco na tom změnit by patrně mohli opět nějací bohové, kteří by „biologický kontejner“ zvaný člověk nějak „přeprogramovali“. Jenže proč? Jako otrok zlata človíček svou úlohu více či méně úspěšně možno říci splnil a dodnes plní. Bohové totiž těm otrokům zlata patrně věnovali podstatně větší pozornost než rovněž tak potřebným zahradníkům matičky Země. Ti jsou očividně slabší, a proti drancujícím otrokům mají jen pramalou šanci. Co s tím? Nevím, ale nahlížím, že pokud by se opravdu někdo vyskytl se snahou zachránit na Zemi co se ještě zachránit dá, a moc toho už není, pak asi nezbude nic jiného, než opět a znovu človíčkovské nepodarky vybít. Pak opět přijdou nějací bohové a možná se dají do šlechtění jiného človíčka podle svých potřeb z těch zdegenerovaných bytostí, které někde v norách apokalypsu přežily…
    V životě člověka jediné, co je naprosto jisté, je minulost. Z budoucnosti je jisté jen to, že znamená smrt. Sebevědomě, ba přímo samolibě si namlouváme, že člověk je vyjímečný tvor obdařený rozumem, jinak řečeno měl by být bytostí která si uvědomuje sama sebe. Uvědomovat si své bližní, svou minulost, i nejbližší pravděpodobnou budoucnost. Toto vědomí sebe samého jako živé bytosti, vědomí krátkého trvání vlastního života, vědomí, že se narodil s největší pravděpodobností bez vlastní vůle, a rovněž tak proti své vůli i zemře, že zemře třeba dříve než jeho drazí, nebo že zemřou dříve oni, přináší současně vědomí opuštěnosti a odloučenosti. Je paradoxní, že vědomí bezmocnosti vůči silám přírody, a potažmo zlatokopecké společnosti jejíž je součástí způsobuje, že se cítí jako v oddělené, rozdvojené existenci. Jako v nesnesitelném vězení. Ne na všechny jedince to až tak působí, někteří, a je jich patrně většina, si v honbě za zlatem a z toho plynoucími požitky doslova rochní. Ten zbytek by musel zešílet kdyby se z tohoto vězení, vytvářeného svými spokojenými jedinci, nepokusil osvobodit, vyváznout, a pokusit se nějakým způsobem o spojení s obdobně spřízněnými lidmi, s vnějším, možná i jiným a lepším světem… Tato otázka je stejná jak pro primitivního člověka žijícího v jeskyních, je stejná pro kočovného pastýře, pro egyptského rolníka, fénického obchodníka, římského vojáka, středověkého mnicha, japonského samuraje, i pro současného úředníka a dělníka. Otázka je stejná protože má stejné příčiny – lidskou životní situaci, existenční podmínky člověka. Mění se jen odpovědi vyjadřující lidské reakce. Může to být uctívání zvířat, lidské oběti, nebo vojenská vítězství, holdování přepychu, asketické odříkání, pracovní posedlost, umělecká tvorba, láska k bohu, či alespoň relativní láska k člověku. I když je takových odpovědí mnoho a jejich výčet je vlastně historií lidstva, přece jen nejsou nespočitatelné. Naopak. Nebereme-li do úvahy menší rozdíly, jež jsou spíše okrajové než ústřední zjistíme, že počet odpovědí, které byl člověk schopný dát, je v podstatě omezený. Že v různých kulturách, v nichž člověk žil, mohly být dány jen tyto odpovědi. Historie náboženství a filosofie je historií těchto odpovědí.
    Světové dějiny slouží svým způsobem i jako pozoruhodný panteon ve kterém spočívají navždy zaniklé, byť svého času vysoce perspektivní, či ambiciózní civilizace. Nemíní se tím však kultury typu prozatím hypotetické Atlantidy, nýbrž společenství o jejichž vzniku, rozkvětu, způsobu života, i závěrečném krachu, podávají historické prameny v podstatě věrohodná svědectví. Za příklad mohou posloužit antické demokracie, starověký Izrael, evropská renesance, a dnes už také… Sovětský svaz. Již z pouhého faktu existence v různých historických i geopolitických podmínkách se tyto kultury samozřejmě musejí značně lišit. Nelze u nich ale současně identifikovat i některé vysoce zajímavé a poučné společné znaky? Nejspíše ano. Vždyť Bible, i ostatní kulturní odkazy, znějí v některých motivech téměř unisono. Hroutí-li se starověcí, středověcí i novověcí obři v podstatě ze stejných příčin, nečeká stejný fatální kolaps i na další giganty v příštích tisíciletích? Člověk zůstal, a patrně zůstane stejný, pokud ovšem opět nezasáhnou nějací bohové. Pomineme li rozdílné společenské podmínky, v čem se vlastně liší, a co mají naopak společného starověký pastevec, středověký císař, a třeba dnešní atomový fyzik? Uvažujte, je to docela očividné, a já se domnívám, že v podstatě vůbec nic. Pokud se budete chtít vydat na procházku lidskou historií, a pokud to nebudete brát jako pohádku brzy zjistíte, že se minulost v podstatě neustále opakuje. Byť v jiném čase a jinou formou. A „vyjímečný“ tvor, který sám sebe nazývá homo sapiens, a sebevědomě k tomu další sapiens přidává, si není schopen vzít poučení z neustále se opakujících pádů a krachů. Za nové považuje „oprášení“ starého a nebýt dnešních skrytých „bohů“ tak neustále „znovuobjevuje“ jedno a totéž. Veškerá dnešní „moderna“ tu už byla, a to patrně nejednou. Znovu a znovu jsou opakovány pokusy ovládnout celou Zemi, a i když se ti původci pokusů mění jen málo, protagonisté, čili kanonenfutr, zůstává jeden a tentýž. Ve jménu boha, krále, císaře, Židů…