Spojila se s tapírem...

    Kdysi, v šerosvitným hávem tajemství obestřených časech, se zrcadlo ustavičně temné hladiny jezera Titicaca náhle rozjasnilo. Za ohlušujícího rachotu se z oblohy začalo snášet obrovské zářící těleso, jehož trup se leskl jako obložený zlatem. Nebeský koráb přistál na jednom z ostrovů, a z něj vystoupila velmi zvláštní žena s narudlou pletí. Svou postavou se podobala pozemšťankám, ale její hlava byla neobvykle vysoká a na vrcholu podivně špičatá. Dlouhé plandavé uši jí visely až k ramenům. Také její ruce šokovaly, měly pouze čtyři prsty mezi nimiž se rýsovala plovací blána. Žena získala jméno Orejona, což znamená Dlouhouchá. Přiletěla prý z Venuše aby na Zemi zanechala nejen své vědomosti, ale i potomky...
    Důkazy o této kosmické misi lze nalézt především v troskách Tiahuanaca. Španělský biolog Beltran, potomek slavného kronikáře Garcilasa de la Vegy, jemuž po matce kolovala v žilách krev královského rodu Inků, našel v rodinném dědictví fragmenty nejen tohoto, ale i dalších fantastických mýtů. Jejich četba vyvolává oprávněný údiv a přemíru otázek.
    Obrázkové písmo z Tiahuanaca vypráví, že v epoše gigantických tapírů přišly na Zemi vysoce civilizované lidské bytosti s prsty spojenými blánou a s krví, která se liší od naší. Za své sídlo zvolily jezero ležící výše než země, protože jim lépe vyhovovalo. Jezero Titicaca je skutečně nejvýše položenou vodní plochou na světě. Rozkládá se více než 3 800 m nad mořem a tlak vzduchu je tam o polovinu nižší než při hladině oceánu. Sehrávala snad tato okolnost nějakou roli? Bylo Orejonino tělo uvyklé jinému tlaku atmosféry než je na Zemi obvyklé? Anebo potřebovala mít ve své blízkosti velkou vodní plochu? Plovací blána na rukou dlouhouché bytosti naznačuje, že voda mohla být přirozeným prostředím na mateřské planetě Orejony, a že sehrávala velkou roli v životě Venušanů.
    Dále se lze dočíst, že se Orejona rozhodla stvořit na Zemi lidskou rasu, proto se spojila s tapírem a porodila několik dětí. Bytosti, zrozené z tak neobvyklého křížení, disponovaly rozumem který sice nedosahoval inteligence Orejony, ale vysoce převyšoval schopnosti vnímání všech zvířat. Také některé jejich orgány zůstaly stejné jako u tapíra. Takovým způsobem vznikla nová rasa...
    Jednoho dne, považujíc poslání za ukončené, možná i unavená Zemí, nebo prostě jen vedená touhou po návratu na Venuši, Orejona nastoupila do své lodi a odletěla. Její děti se rozmnožovaly, většina z nich byla jako jejich otec-tapír, ale jedno z plemen z okolí jezera Titicaca zůstalo věrné památce Orejony. Rozvíjelo svou inteligenci a vědění, dodržovalo předepsané náboženské obřady a životní zvyklosti, až posléze položilo základy předincké civilizace. Toto zůstalo zapsáno na Bráně Slunce v Tiahuanacu. Jeden z dochovaných úryvků upřesňuje, že k příletu kosmické lodi s Orejonou došlo „před pěti miliony roků, kdy na Zemi žila fantastická zvířata, a kdy ještě neexistovali lidé.
    Oprostíme-li mýtus od zjevně pohádkového nánosu kontaktu s tapírem, a převedeme ho do soudobého jazyka, pak sdělení zní asi takto: Lidé jsou výsledkem genetického zásahu vyspělé mimozemské civilizace. Svým stvořitelům se značně podobají, ale nejsou jejich věrnou kopií. Postupným vývojem některé enklávy mutantů dosáhly značné vyspělosti, zatímco v jiných zvítězily zvířecí geny a postupně degradovaly. Akt stvoření byl odstartován před pěti milióny lety.
    Oproti zavedeným hypotézám by tedy náš předek měl plovací blány a velmi hladkou kůži. Teorii o vodním původu člověka už začali prosazovat i někteří vědátoři. V šedesátých létech minulého století ji jako první formuloval Alister Hardy, specialista na mořskou biologii. Výsledkem byl odpor ze strany všemocných:
    Podle klasické teorie o původu člověka jsme opice, které slezly ze stromů, postavily se na zadní a začaly lovit v savaně. Potřeba taktiky a spolupráce při lovu vedla k rozvoji inteligence a řeči.
    Ne všichni však s touto teorií souhlasí. Objevily se celkem slušně podložené domněnky, že naši předchůdci prošli ve svém vývoji „vodním obdobím" kdy si sháněli potravu ve vodě, údajně nespíše u ústí velkých řek. Není udáváno proč, ale těla suchzemských tvorů se prý z jakéhosi sůvodu začala přizpůsobovat vodnímu prostředí před čtyřmi až pěti milióny let. V důsledku toho prý ztráceli tělesné ochlupení, usazoval se jim podkožní tuk a zřejmě se u nich vyvíjely plovací blány.
    Nepřipadá mi to moc chytré, nicméně se zdá být jisté, že máme tzv. potápěcí reflex. Ponoříme-li obličej do vody, zvláštní nerv se zakončením ve tvářích, v blízkosti nosu a úst v takové situaci uzavře dýchací cesty, a sevře malé průduchy v plících. Současně se také zpomalí činnosti srdce. Na rozdíl od člověka šimpanz, nebo gorila, v takovém případě zpanikaří, jejich srdce začne bít jak o závod a brzy se utopí. Je také prokázáno, že když novorozeňata ponoříme do vody šetrně a v poloze na bříšku, beze strachu plavou. Narozdíl od všech opic jsou lidé ve vodě doslova jako doma. Člověk dokázal nepřetržitě plavat až 168 hodin, a bez přístroje se potopil již do 80 m hloubky.
    Podle tradice z Velikonočního ostrova u zrodu inteligentního života jako sudička stála ryba patuki. Ta má tak trochu žabí vzhled, je vybavena nožičkami a silně připomíná lalokoploutvé o nichž panuje evoluční domněnka, že by měly být přechodným článkem mezi rybami a obojživelníky. Z ní se pak podle legendy vyvinul člověk s vlastnostmi ještěrky, a dalšími mutacemi vznikali stále dokonalejší kříženci, až k dnešnímu lidstvu. Mutace prý způsobil nejen prvotní zásah bytosti z nebes, ale také změna podnebí a tedy i stravy, a lidská reakce na tyto změny. Tento scénář je snad jasný jen vědátorům, nicméně nic ze svých výmyslů nejsou schopni ničím doložit. A občas se prý tělo rozpomene na svou minulost a předá potomkům kapičku zvířecích genů. Proto přicházejí na svět děti s rysy našich vodních předků, jako když se třeba v červnu 1995 se na jihu Chile narodil Ricardo Sandocal. Jeho tělo bylo pokryto drobnými rybími šupinami, na souši byl velice nemotorný, zato ve vodě se pohyboval velmi rychle. V současné době jsou na světě známy ještě další dva případy vrozené ichtyózy. Že by nevysvětlitelná příchylnost delfínů k lidské rase pocházela z dob, kdy oba živočišné druhy společně obývaly vodní živel?