Rozporná délka period...

    Pokusme se nyní stanovit „jízdní řád“ Nibiru jak do budoucího času, tak i do minulosti, kam až dohlédneme. To je ovšem možné pouze za předpokladu, že dráha Nibiru je stabilní. Což nevíme... Došlo-li totiž skutečně ke kolizi s Venuší a Marsem, nemusí tento předpoklad platit, a dráha Nibiru spolu s její rychlostí může být značně nestabilní. Časové uzly minulých kataklysmat vypovídají o stabilní hodnotě intervalu ± 6115 let, a nikoli Sitchinovým 3600 letům. Pokud se od té doby nic nezměnilo, naši potomci mohou tedy očekávat přílet Nibiru kolem roku 2666 ± 100 let. Jelikož zatím nelze odhadnout změny rychlosti Nimiru po kolizi s Venuší, nelze ani odhadnout změnu dráhy a tím odchylku datace příletu od vypočítaného „jízdního řádu". Zde leží zdroj možných překvapení. Je pochopitelné, že čím hlouběji hledáme v minulosti výrazné katastrofické jevy, či jejich sekundární důsledky, tím méně jich nacházíme. Přesto je soulad vypočteného jízdního řádu Nibiru s rozličnými jevy, které přímo či nepřímo souvisí s kataklysmaty, nečekaně dobrý. Tajemstvím zůstává datace prvého příletu Nibiru. Je odhadováno, že Nibiru je zbytkem hypotetické desáté planety Phaetonu a jeho zbytek, tvořící odhadem 2/3 původní hmotnosti, přešel na novou oběhovou dráhu se značnou výstředností, svírající s ekliptikou úhel asi 46°. Zbytek Phaetonu se pohybuje jako pás trosek na jeho původní dráze. Je tu však ještě jiná možnost jak ji uvádí Sitchin. Podle této eventuality jde o popis vzniku Země když Nibiru, nebo některý její průvodce narazil do Phaetonu, podle jiných pramenů do „vodní příšery Thiamat“, přičemž se tato planeta rozpadla. Z největšího zbylého kusu vznikla Země, která předtím neexistovala, a zbytek tvoří pás asteroidů. Což o to, možné by to bylo. Ona ta naše Země není jaksi celá, kus jí chybí, což do oblosti vyplňují oceány.
    Dobu oběhu Nibiru kolem Slunce - sluneční rok - se zatím nepodařilo zjistit, podle některých indicií činí doba oběhu Slunce asi 600-1000 let. V roce 1982 vyslala NASA do Vesmíru družicový teleskop IRAS pro výzkum infračerveného záření kosmu. A 30.12.1983 bylo oznámeno, že teleskop IRAS objevil ve směru souhvězdí Orion planetu o níž se NASA domnívá, že by velmi pravděpodobně mohla patřit k naší sluneční soustavě jako její desátá planeta. Dobu oběhu této desáté planety odhadují vědci z NASA nejméně na 1000 let a vzdálenost bodu obratu asi na 80 miliard km od Země. Toto sdělení bylo potvrzeno další zprávou uveřejněnou dne 13.7.1987 v níž se hovoří o možnosti existence desáté planety pohybující se po velmi excentrické dráze kolem Slunce. Co když má Nibiru něco společného i s fenoménem výměny sluncí, která se měla odehrát asi před 100 000 lety? Podle spekulací by měla výměna sluncí způsobit částečný kolaps sluneční soustavy, a jedním z jeho důsledků bylo uvolnění slapových sil, které roztrhaly Phaeton, a jeho zbytek vymrštily na novou oběhovou dráhu jako Nibiru. Vznik Nibiru by pak bylo možné odhadnout asi do období před 89 000 lety, a první katastrofický kontakt se Zemí se pak odehrál v roce 70 714 př.Kr., což by se ve svých důsledcích projevilo jako počátek poslední doby ledové (wurm), kterou geologové datují do doby před 70 až 80 000 lety. Možná to tak je, možná není...
    Staří Sumerové a Babyloňané, a nejen oni, znali deset planet sluneční soustavy, my jich však známe pouze devět. Proč? Podle Sumerských zpráv má mít desátá planeta velmi protáhlou eliptickou dráhu s dobou oběhu kolem slunce 3600 let. Tuto desátou planetu pojmenovali Sumerové „Nibiru", kdežto Babyloňané ji poctili jménem „Marduk". V NASA zkoumali dráhy sond Pioneer 10 a 11, a ze zjištěných odchylek došli k závěru, že desátá planeta sluneční soustavy se nepohybuje v rovině blízké ekliptice, ale její oběžná dráha s ní svírá úhel 45°. Astronom Harrington zjistil, že v době mezi roky 1810 a 1910 došlo k odklonu planet Neptunu a Uranu od obvyklých, lépe řečeno vypočítaných oběžných drah. Soudí, že příčinou byla desátá planeta. Ta se má podle Harringtona pohybovat po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu asi 800 let. Nyní má být ve vzdálené části oběžné dráhy, ale v době přiblížení jí lze jasně pozorovat výhradně z jižní polokoule. Astronom Oděkov vypočetl, že desátá planeta se jednou za 3600 let dostane do polohy kdy je nejblíže Zemi. Avšak tato doba oběhu je v rozporu s rovněž vypočtenou dobou cyklu 6115 let. Objevily se spekulace, že vlastně existují dvě planety. Nibiru A s dobou oběhu 800 let, která se jedenkrát za 3600 let přiblíží Zemi, a Nibiru B, která má dobu oběhu 800, nebo 3600 let, a pouze jednou za 6115 let se nřiblíží k Zemi. Třetí možnost, že Nimiru má dobu oběhu 6115 let, byla výpočty vyloučena, protože její dráha by prý musela mít tak velkou exentricitu, že by byla nestabilní a nedokončila by ani jediný oběh.
    Možná to tak je, nicméně v případě, že by Nibiru obíhala kolem dvou stabilních těžišť, přičemž jedním by bylo Slunce a druhým jiná hvězda ve vzdálenosti asi 25 až 29 miliard km, by byla dráha stabilní. V této oblasti však údajně žádná hvězda neexistuje a jen bůhví na základě čeho prokazují, že tato sluneční soustava není soustavou dvouhvězdnou. Pokud tomu tak opravdu je, tak je to rarita, protože jiné soustavy mají běžně dvě, a některé i tři slunce. Jediným, logicky přijatelným vysvětlením této nejasnosti by mohlo být, že Nibiru je jedna planeta s dobou oběhu cca 800 let, pohybující se po dráze svírající s rovinou ekliptiky 45°, ale vždy po 6115 letech se velmi těsně přiblíží k Zemi, a někdy i k Venuši a Marsu, a způsobí globální katastrofy ničící periodicky lidské civilizace. Existence dvou planet je asi nepravděpodobná i proto, že by jejich přítomnost musela ovlivňovat sluneční soustavu mnohem výrazněji. Připusťme, že se Oděkov ve výpočtech nemýlil, takže vždy přibližně po 3600 letech se Nibiru přiblíží Zemi na dohled, ale zůstává tak vzdálená, že nezpůsobuje katastrofické jevy. Doba posledního přiblížení „na dohled" by tedy spadala k přelomu letopočtu, čili k roku 1 po Kr., takže pak by Nibiru mohla být onou biblickou hvězdou zvěstující narození Krista. I když nikdo neví zda, a potažmo i kdy se Kristus narodil...
    Zvažujme tedy pracovní hypotézu, že Nibiru je desátou planetou a je odpovědná za cyklická pozemská kataklysmata v intervalech asi 6115 let. Další zkoumání důsledků katastrofických návratů Nibiru k Zemi naznačuje, že chyba interpolace délky tohoto cyklu je mnohem menší než říkají některé výpočty, a to 6115 ± 5 let. Výpočty dále ukazují, že každý třetí cyklus, počínaje rokem 70 714 př.Kr., způsobuje kataklysmata s globálním ničivým účinkem, který nachází zřetelné odezvy v tradicích a mýtech starých civilizací. Tak cyklus uzavřený v roce 52369 př.Kr. zasáhl ničivě oblast Tichomoří a Ameriky, a byl pravděpodobnou příčinou zániku Kaskary - země Mu - západně od dnešní Austrálie a vynoření do té doby zatopeného šelfu Austrálie. Toto kataklysma je patrně příčinou vyhynutí neandrtálského člověka a je i zřejmě datem první „biblické" potopy. Další trojnásobný ničivý cyklus připadá na rok 34024 př.Kr. a je totožný s druhou, babylonskou potopou světa, která vyhubila zbytky „satanských plemen". Bezprostředně po tomto kataklysmatu vstupuje na scénu dějin Země cromagnonský člověk. Podle některých indicií kataklysma v roce 34024 př.Kr. byla i první fází postupného ničení Atlantidy. Další cyklus v roce 15679 př.Kr. se uzavřel druhou fází ničení Atlantidy a zatopením značné plochy šelfu západní a severní Evropy. Do té doby byla Britanie a Skandinávie součástí evropské pevniny. Je to také poslední biblická potopa při níž vyhynulo velké množství druhů fauny a flory. Příští trojnásobný ničivý cyklus globálního dosahu by se uzavřel pravděpodobně v roce 2666 po Kr.. Toto datum se shoduje s biblickým datem konce světa a Posledního soudu, v témže duchu to říkají i další „svaté“ knihy dávných civilizací. Našim potomkům tedy není opravdu co závidět.
    Z analýzy zlomových struktur Atlantického a Tichooceánských podmořských hřbetů vyplývá, že vznikly jako důsledek výrazného namáhání tahem za ohybu, přičemž původcem takových sil byla patrně gravitace Nibiru. Z průměrné pevnosti příslušných hornin, velikosti a šíře zlomových struktur, lze odhadnout gravitaci a potažmo i hmotnost planety Nibiru řádově mezi hmotností Marsu a Venuše. Směrová orientace zlomů současně určuje směr pohybu gravitačního epicentra, to je Nibiru, od jihojihovýchodu k severozápadu nad zemským povrchem, a dráha pohybu Nibiru protíná oběžnou dráhu Země přibližně pod úhlem 46°, což dobře souhlasí s výpočty J.Andersona. Je velmi pravděpodobné, že Nibiru ukončila existenci nejméně tří civilizačních cyklů, a je zcela nejisté jak to dopadne se časnou civilizací, má-li vůbec reálnou šanci přežít.
    Výpočty limitovaná délka rozvoje každé civilizace pouhými, snad 6115 lety je mementem, které zřejmě žádná ze zaniklých civilizací buďto nepochopila, nebo podcenila. Lidstvu by tedy zbývalo odhadem 672 ± 100 let na soustředění veškerého intelektuálního a hmotného potenciálu k nalezení a uskutečnění akcí, které by nebezpečí úderu Nibiru ne-li odstranily, tedy alespoň výrazně omezily. Nalezne naše civilizace vnitřní sílu k tomu, aby potlačila nesoulad, vášně a nenávisti, které ji oslabují a posunují k okraji propasti totálního zániku? Pesimisté o tom pochybují...