Rozdílné verze tvoření člověka...

    Šestý den je v celém biblickém stvoření světa pokládán za nejdůležitější, na jeviště dějin této planety totiž vstoupil člověk. Snad se jedná jen o tuto planetu. Půvabnou legendu o našem stvoření zná asi každý. Podívejme se na ni znovu a pokusme se nad ní zamyslet. Už na první pohled je nápadné, že v Genesis nalezneme hned dvě dost rozdílné, a navzájem si odporující verze o vzniku člověka. Mnozí učení vědátoři si nad nimi lámali, a doposud lámou hlavy. Proběhlo snad stvoření dvakrát? Nic netušící, jen trochu přemýšlející čtenář bible, upadne do rozpaků hned v prvních dvou kapitolách První knihy Mojžíšovy. Pán stvořil všechno: nebe, zemi, světlo a tmu, zvířata a rostliny. A nakonec nás, údajnou „korunu“ svého snažení. A navíc nás vytvořil k obrazu svému.
    „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby (...) Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil.“(Gn. 1, 26-27)
    Množné číslo ve verši dvacet šest nás již nemůže udivit, protože se s naprostou jistotou jednalo o „bohy“. Muže a ženu stvořili elohim podle svého obrazu. O stránku dál, v druhé kapitole, nás ale čeká překvapení. Nalezneme zde totiž „další zprávu o stvoření“! Dočteme se, že „...v den, kdy Hospodin Bůh učinil nebe a zemi“, (Gn. 2, 4), „nebyla na zemi ještě žádná vegetace“. Pokud tuto větu vezmeme do úvahy spolu se vším ostatním, selským rozumem by to znamenalo, že stvoření světa, tedy nebe a země, proběhlo během jediného dne! Co je tedy správně? Jeden den, nebo sedm, respektive šest?
    Neméně pozoruhodný je sedmý verš, kde se praví:
    „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn. 2, 7)
    Tady je naprosto zřejmá obdoba s legendami severských Germánů. Podle nich stvořili bohové první lidský pár v Midgardu. Midgard bylo „ohrazené a vegetací pokryté území“, kde žili lidé. Nápadně připomíná zahradu v Edenu. Podle germánských ság stvořili bohové první lidský pár z jasanu a jilmu, jimž vdechli život. První lidé se jmenovali Ask a Embla. V Midgardu žil dokonce i had, který bojoval proti bohu Donarovi... Citovaný verš je zajímavý, ale hlubší, a také trochu jiný smysl dostává až při druhém přečtení. Genesis zcela jasně říká, že „člověku byl vdechnut dech života“. Tento „dech“ ale není označen jako „dech Boží“, či „Božího původu“, ale je to jednoduše dech. První člověk asi nedostal při svém stvoření nic „božího“, ale jenom něco „životodárného“. Lidská duše tedy nemůže být pokládána za „Boží“, i když je jí tato vlastnost často připisována.
    Tento nebetyčný problém si uvědomovali dokonce i církevníci a na toledském koncilu roku 400 se od víry v „Boží“ povahu lidské duše distancovali. Je totiž docela možné, že onu „božskou podobu“ lidé získali ne božím přičiněním, ale zásluhou hada, jinak „původce všeho zla“.
    Stejně tak stvoření člověka z prachu země není biblickou specialitou, je pevnou součástí celosvětové mytologie. Lidé v minulosti zřejmě tušili, nebo možná skutečně věděli?, že země, tedy půda, obsahuje prvky, ze kterých se skládá i lidské tělo. Například legenda indiánského kmene Okanagon ze severozápadu USA říká:
    „První indiány stvořil (bůh) z kusů rudé půdy a bahna, a to je také důvod, proč máme rudou barvu kůže.“
    Také podle první biblické zprávy o stvoření byl člověk stvořen „k obrazu Božímu“ z prachu země. Všemocný Bůh a z prachu země?
    Jedno řešení této hádanky se doslova nabízí. Hebrejsky se „prach“, nebo „půda“, nazývá tit, a podle prastarých sumerských legend stvořili člověka Ninti, což je paní života, žebra, a Enki, pán země, z tiit. A tiit znamená přibližně „to, co žije“. Hebrejskému slovu „tit“, odpovídá sumerské „bos“, což by mohla být odvozenina od besa, tedy vejce. Je tudíž možné se domnívat, že člověk byl stvořen z „vejce“, a ne z „prachu země“!
    Není sporu o tom, že Genesis naprosto jistě obsahuje mezopotamské vlivy. Jak je to s legendou o Adamovi? Na druhé zprávě z Genesis je pozoruhodné, že člověk, Adam, byl stvořen sám. O Evě tam není ani slovo! Přitom Gn. 1, 27 hovoří jednoznačně „o současném stvoření muže a ženy“. Teprve o patnáct veršů později, poté, co byla vysazena zahrada v Edenu a Adam dal všem rostlinám a zvířatům jména, se objevuje také Eva.
    Jistým zdůvodněním, proč jsou v Genesis dvě rozdílné zprávy o vzniku světa, by mohlo být s nejvyšší pravděpodobností mezi jiným i to, že se na sepsání této části Mojžíšovy knihy podíleli dva různí autoři. Nebo více autorů. Nasvědčoval by tomu i odlišný styl sepsání obou kapitol. A také to, že oproti očekávání není první kapitola nejstarší. Německý znalec bible a jazykovědec Julius Wellhausen již v roce 1880 dost přesvědčivě dokázal, že první kapitola pochází patrně ze šestého století př. Kristem. Druhá vznikla asi v devátém století př. Kristem. Byl by tedy mezi nimi rozdíl tři sta let, a během tak dlouhé doby se na světě mohlo stát ledacos podstatného na to, aby došlo k nějakým kompilacím. Přesto je starší zpráva o stvoření člověka a o mytickém ráji díky svým detailům dost podstatným klíčem k pochopení Starého zákona.
    Jsou však patrné indicie, že rozsáhlé části textu pocházejí z podstatně starších zdrojů a legend. Samozřejmě pokud nejsme ochotni „uvěřit“ oficiálně dané biblické verzi stvoření člověka, a pokud nejsme neotřesitelně nábožensky přesvědčeni o tom, že lidé byli stvořeni jediným bohem. Pokud ale chceme biblické příběhy interpretovat novým, nebo jiným způsobem, nestačí nám číst pouze Genesis, ale musíme se poohlédnout i po jiných zdrojích. A není jich nedostatek...