Římská perioda...

    Dobytí Judeje Římany dodalo kosmopolitním tendencím Židů rozhodující směr, nyní pronikali do všech východních i západních provincií římské říše. V těchto zemích okrádali své dobyvatele i jejich vazaly, a podle libosti je vykořisťovali úskoky i lichvou. Právě v této infiltraci Židů, spolu s jejich vzpurným a neklidným duchem, musíme vidět příčinu nenávisti kterou k nim začali Římané pociťovat. Když pak nenávist dosáhla vrcholu, podnikli Římané válečné tažení k likvidaci rasy jež se stala skutečnou pohromou říše. Titovo tažení mělo zničit hlavní město židovského národa, které Římané považovali za výchozí bod Židů. Tažení se však minulo cíle, protože Jeruzalém již dávno nebyl ústředním bodem židovských výpadů. Tendence ke kosmopolitní decentralizaci totiž už dávno získala mezi Židy převahu a princip fyzické síly podlehl principu materiálních zájmů. Po této změně již Židé pevnost Judeu a zdi Jeruzaléma ke svým loupežným výpravám nepotřebovali. Na všech frontách přešli směle do ofenzívy a rozhodli se použít jako zbraně k plánovanému dobytí světa výhradně lest a lichvu.
    Neinformovaní Římané se dopustili osudové chyby tím, že zaměřili své zbraně proti bodu, jehož zničení nemohlo židovskou moc vážněji oslabit. Židé se již dávno rozhodli vyměnit svou mocenskou základnu za princip, který byl nadále jedinou základnou jejich operací, a Římané měli tehdy bojovat proti němu a snažit se jej zlikvidovat. Takový podnik však nebyl v jejich moci a zničením Jeruzaléma odstranil Titus současně jedinou překážku, která zadržovala Židy před nespoutanou agresí proti všem ostatním národům. Od toho okamžiku Židé upustili od své vlastní země i mosaické tradice, a začali obrovské dílo dobývání světa pomocí principu materiálních zájmů.
    Tyto stručně podané pohnutky, které Židy přiměly k opuštění vlasti vyvracejí předsudek, který je mezi křesťany hluboce zakořeněný: téměř jednomyslně předpokládají, že Židé byli do celého světa rozptýleni pro tvrdošíjné odmítání uznat božské poselství Ježíše Krista. Historie však dokazuje, že jde o pouhý předsudek, neboť je bezpočet důkazů o tom, že rozptýlení Židů bylo dobrovolnou a plánovitou emigrací. Důkaz o dobrovolnosti rozptýlení spočívá v okolnosti, že Židé již čtyři století před dobytím Jeruzaléma, v časech Makabejských, začali odcházet do všech možných zemí. Že důvodem exilu nebyla hrubá síla je dokázáno také tím, že Titus ve svém triumfálním průvodu Římem měl jen několik málo tisíc židovských zajatců, kteří tvořili pouze drobný zlomek obyvatelstva Judeje. Uvádím zde jen několik málo důkazů o dobrovolnosti židovského rozptýlení. Dále je třeba vzít v úvahu, že se Římané nikdy nesnažili vyhnat podrobené národy z jejich rodné půdy, a není tedy důvod k výjimce v tom smyslu, že by si snad počínali jinak v případě Židů, jichž se tak jako tak nikdy příliš neobávali. Poté, co jsme si ukázali, že rozptýlení Židů je třeba považovat výhradně za agresivní manévr za účelem neomezené světovlády, podíváme se blíže na dějiny Židů a jejich pokroky v pozdních dobách římské říše i ve středověku.
    Oslabení římského panství a vpády barbarů vedly k přechodné fázi, která neobyčejně napomáhala rozšíření židovského národa. Židé se teď nacházeli mezi dvěma elementy, z nichž první byl v úpadku, zatímco druhý se ještě nacházel ve stádiu barbarství. Za těchto okolností se Židům dařilo získávat půdu pod nohama a v barbary dobytých zemích zapouštět pevné kořeny. Je pravda, že církev i feudální páni činili opatření k zamezení židovského postupu, ale Židé se takovými překážkami nenechávali odradit a chápali se všemožných lstí a triků k oslabení nepřátelství ze strany katolického duchovenstva a šlechty. Židé se obávali pouze jediné formy odporu, formy která měla podobu konkurence a napadala je na jejich vlastním poli, to znamená principu materiálních zájmů. Dokud jim bylo dovoleno hromadit v tichosti peníze, o nic jiného se nestarali, ba právě naopak. Potají se vysmívali hrdinům bitevních polí i katolíkům, kterým se dařilo vítězit díky duchovnímu principu.
    V té době byla Evropa rozdělena do mnoha zemí a říší. Židé se rozšířili do všech důležitějších center a usazovali se tam aby se mohli plně oddávat obchodu a lichvě. Jejich bohatství, a ještě více způsob jakým jej nabyli, jim postupně vynesl tvrdé pronásledování, ale takové násilnosti byly jen sporadické a ukázaly se jako zcela nepostačují k zastavení neoblomného, a stále úspěšnějšího dobyvačného tažení Židů. Ve všech důležitých obchodních centrech Evropy rostly židovské obce jako houby po dešti. Skupina Židů se usadila v Benátkách, další v Janově, a současně vznikaly židovské kolonie v nejdůležitějších městech Španělska, Holandska, Německa a Polska. Tyto, a mnohé další židovské bašty, byly sice rozptýlené na velkém území, ale přesto tvořily pevně propojenou jednotu, jejíž aktivity byly prodchnuté všeovládajícím principem materiálních zájmů. Tvrzení, že rozptýlení příslušníci židovské rasy tvořili vzájemně výhodný i obavy budící celek, rozhodně není prázdnou frází, nýbrž čirou pravdou kterou lze doložit s matematickou přesností. Jako první důkaz si uvedeme skutečnost, že dokonce i v dnešní civilizaci západních národů je svazek rasové pospolitosti, který Židy vzájemně poutá, svazek mnohem silnější než svazek mezi Židem a křesťanem. Druhý důkaz je podán okolností, že existuje tatáž religiózní i historická tradice včetně rasové jednoty mezi všemi Židy celého světa od Kamčatky až po San Francisco, v srdci Evropy jako ve Střední Asii. Toto rozptýlené a přesto jednotné národní těleso je prodchnuto jednou jedinou ideou a jednou jedinou vírou: jeho příslušníci jsou „vyvolený národ“, a tudíž mu právem náležejí všechny poklady světa. Kdybychom se zeptali tatarskou stepí táhnoucího židovského dobrodruha, nebo vznešeného burzovního makléře pyšně si vykračujícího ve Vídni po Leopoldstrasse, v Londýně po Lombard Streetu, nebo v New Yorku po Wall Streetu, všude bychom narazili na tutéž víru a stejnou důvěru ve své poslání. Židovská solidarita je tak silná, že pokud je někde napaden jediný Žid, ostatní Židé všech pěti kontinentů povstanou jako jeden muž. Jako příklad si zde připomeneme incident, který se udál v nedávné době. Když za občanské války v USA stál generál Grant v Tennessee před nepřátelskou armádou, rozzuřil se nad obrovským houfem Židů táhnoucím za jeho armádou jako psi za jelenem, a vydal rozkaz aby všichni co nejrychleji zmizeli. Ihned se ve všech velkých amerických městech Židé rozeřvali na protest a vytvořili zvláštní výbor, který se neprodleně vydal do Washingtonu přesvědčit prezidenta Lincolna o nespravedlnosti Grantova rozkazu. Prezident pozorně vyslechl stížnost výboru a z vrozené dobroty poslal generálu Grantovi dopis, v němž jej žádal o odvolání zmíněného rozkazu. Generál v odpovědi sice uvedl, že prezidentovu přání vyhověl a rozkaz odvolal, ale dodal přitom, že podle jeho názoru nejsou Židé o nic lepší než v době kdy ukřižovali Krista.
    Kdekoli Židé žijí, poskytují každému novému Židovi přístřeší, podporu a pomoc. Skutečné zednářství je zednářství Židů, proti němuž je nežidovské zednářství pouhou dětskou hrou. Ve středověku se židovští gauneři spokojovali i s drobnými zlodějnami a jako lidé, kteří musejí bojovat o holé živobytí, nevznášeli žádné přehnané požadavky. Oblečeni v hadrech trpělivě snášeli svou bídu, ale jejich víra v konečné poslání zůstala neotřesená. Marně bychom v dějinách hledali výjev, který by se jen vzdáleně podobal sebezapření Židů pro dosažení svého cíle, definitivního dobytí světa. Jen díky této vlastnosti, spojené s přísnou disciplínou, mohli tito vojáci lichvy tak pevně třímat prapor principu materiálních zájmů a stát se střízlivými, činorodými a mocnými muži. Zmíněný princip se stal Židům zákonem, kterého se přidržovali i spartánským životem, a současně je chránil před leností a výstřednostmi. Přísná kázeň a způsob života jsou tajemstvím židovského úspěchu v boji s ostatními rasami, i při hromadění uloupeného majetku. Při tomto komerčním a finančním konfliktu se často stává, že Žid zvítězí nad stovkami nežidovských konkurentů jen proto, že díky principu materiálních zájmů a vyhlídce na zisk je střízlivější, aktivnější a vytrvalejší než oni.