Putin začal jednat

    Extempore Putin – Chodorkovský signalizovalo rozhodný obrat Putinovy vlády k přestavbě Ruska a budování strategické obrany proti útoku vedenému Cheneym a jeho britským přítelem Blairem. To vše probíhalo v kontextu s nestydatým americkým záborem Iráku, a po prohlášení Bushovy vlády, jímž USA jednostranně zrušily závazky vůči Rusku v rámci smlouvy ABM, aby mohly pokračovat ve vývoji protiraketové obrany, kterýžto akt nemohl být v Moskvě chápán jinak, než jako nepřátelský postup proti ruské bezpečnosti. V roce 2003 skutečně nebyly potřebné nijak zvláštní znalosti o vojenské strategii ke zjištění, že pentagonští jestřábi a jejich spojenci ve vojenském průmyslu a ropných společnostech, sdíleli vizi o Spojených státech nevázaných žádnými mezinárodními dohodami, samozřejmě jednajících v rámci jimi definovaných zájmů. Jejich doporučení zveřejnil jeden z mnoha washingtonských mozkových trustů. Ihned po převzetí moci Bushem a Cheneym zveřejnil The National Institute for Public Policy (NIPP) „Principy a požadavky pro americké jaderné síly a kontrolu zbraní“. Dokument požadující jednostranné americké ukončení redukce počtu jaderných zbraní podepsalo 27 vysokých představitelů bývalých a současné vlády. Na seznamu je i jméno Bushova poradce pro národní bezpečnost (Hadley), náměstka ministra obrany (Cambone), a je zde také admirál Woolsey, bývalý šéf CIA a předseda washingtonské neziskové organizace Freedom house. Freedom House sehrála zásadní roli v Američany sponzorované ukrajinské „oranžové“, a všech ostatních „barevných revolucích“ v zemích bývalého Sovětského svazu.
    Na tyto události brzy navázala Washingtonem financovaná série skrytých pokusů o destabilizaci řady Moskvě blízkých vlád na ruské periferii. Zahrnovaly i gruzínskou „růžovou revoluci“, která zbavila moci Shevardnadzeho ve prospěch mladého, a pro NATO orientovaného Saakishviliho vystudovaného ve Spojených státech. Sedmatřicetiletý Saakashvili příhodně podpořil výstavbu ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který měl omezit kontrolu Moskvy nad ropovody s kaspickou ropou z Ázerbájdžánu. Od nástupu Saakashviliho udržovaly Spojené státy s Gruzií úzké vztahy. Gruzínské jednotky měly americké vojenské poradce a Washington poskytl milióny dolarů na přípravu Gruzie pro vstup do NATO. Po gruzínské růžové revoluci zorganizovaly v listopadu 2004 Woolseyho Freedom House, National Endowment for Democracy (NED), Soros Foundation, a ostatní Washingtonem podporované nevládní organizace, drze provokativní „oranžovou revoluci“ na Ukrajině. Cílem tohoto převratu bylo instalovat režim podporující vstup do NATO pod sporným prezidentstvím Juščenka v zemi strategicky schopné narušit tok v hlavních ropovodech a plynovodech z Ruska do západní Evropy. Washingtonem podporovaná „demokratická opoziční hnutí“ v sousedním Bělorusku rovněž začala dostávat miliónové dary v dolarech od Bushovy vlády, současně s Kirgizstanem, Uzbekistánem a dalšími bývalými sovětskými republikami, jistě jen čirou náhodou tvořícími bariéru vůči potenciálním energetickým produktovodům mezi Čínou a Ruskem, a potažmo i bývalými sovětskými státy, jako např. Kazachstán…
    V centru amerických tahů byla kontrola energie, ropovodů a plynovodů. Nelze se divit, že někteří lidé v Kremlu, a především sám Vladimír Putin získali podezření, že nový texaský společník ve zbrani Bush s Putinem ve skutečnosti hovořil „rozeklaným jazykem“, jak by konstatovali indiáni. Koncem roku 2004 bylo v Moskvě už jasné, že se naplno rozběhla další studená válka, tentokrát v oblasti strategické kontroly energetických zdrojů a jednostranné jaderné nadvlády. Z nezaměnitelného vzorce akcí podniknutých Washingtonem od rozpuštění Sovětského svazu bylo jasné, že hlavním cílem USA v konfrontaci s Eurasií není Čína, ani Irák, ani Irán. Konečným geopolitickým cílem Washingtonu byl kompletní rozklad Ruska, jediné eurasijské země schopné zorganizovat efektivní aliance prostřednictvím svých obrovských zdrojů ropy a plynu. To ale samozřejmě nikdy nemohlo být vysloveno veřejně. Po roce 2003 se Putin a ruská zahraniční politika, obzvláště energetická, navrátil k základnímu konceptu geopolitiky „mateřské pevniny“ sira Halforda Mackindera, tvořící od roku 1946 základ sovětské strategie v průběhu studené války. Putin udělal řadu obranných tahů, aby vůči stále zjevnější washingtonské politice obkličování a oslabování Ruska obnovil alespoň udržitelnou rovnováhu své země. Tento úkol mu o něco zjednodušily následné strategické chyby Američanů. Když se bank na obou stranách navýšil – NATO i Rusku – vykročilo Putinovo Rusko od prosté obrany k nové dynamické ofenzívě, aby si zajistilo bezpečnější a životaschopnější geopolitickou pozici za použití energie jako páky.