Proč Starý zákon nestačil - 4

13.03.2014 15:37

    Je zajímavé, že snad všemi vládnoucími klikami užívaná metoda „cukru a biče“, kterou se Hospodin pokoušel přimět svůj lid k dodržování Desatera, vždycky byla a stále je vskutku působivá. Provinilcům proti Deuteronomiu Bůh prorokoval „…bídný život v poddanství cizozemců, neplodnost manželky, smrt dětí, strašlivé vředy a nemoci, včetně vyhlazení duše zprostředku národa Mojžíšova“. Oddané a ctnostné věřící pak podle Mojžíše slibuje oblažit takto: „… požehná plodu života tvého a úrodám země tvé, obilí tvému, vínu tvému…, … nebude u tebe neplodný…, … vzdálí od tebe všeliký neduh a všecky zlé nemoci…, nevloží jich na tebe, ale vloží je na všecky kteříž tě nenávidí…, …a shladíš všecky národy kteréž Hospodin Bůh tvůj dá tobě. Neslituje se nad nimi oko tvé…“(V. kniha Mojžíšova, K. 7, v. 13 – 16).
    Ani tento působivý trestní zákoník, vyšperkovaný „požitky“ a hodnotami, nebránil Mojžíšovu lidu aby svého Hospodina velice často opouštěl. Co chvíli se klaněl bohům a molochům pohanů, páchal cizoložství i jiné, podle Desatera smrtelné hříchy. Izraelské stíhal jeden společenský úpadek za druhým, a nezřídka upadali i do područí cizozemců. Své nitro, a tím tedy v podstatě i nitro své civilizace, si „dovolil“ odhalit až Job. Tento bohabojný a spravedlivý muž ze země Uz, je zčista jasna stižen obrovskou pohromou. Naráz přijde o všechen svůj majetek, i o děti, a jeho tělo se osype hnusnými a hnisavými vředy. Tedy přesně těmi ranami, kterými mají být častováni bezvěrci, je zde trýzněn věrný boží sluha! Zoufalý Job se pouští do vášnivé kritiky Mojžíšova Hospodina: „Bezbožní nyní mezníky přenášejí, a stádo, kteréž mocí zajali pasou… Na cizím poli žnou a z vinic bezbožníci sbírají…, … od chudého základ berou a ti, kteříž snopy snášejí, v hladu zůstávají… Ti, jež mezi zdmi jejich olej vytlačují, a presy tlačí, žíznějí… Lidé v městech lkají, a duše zraněných volají, Bůh pak přítrže tomu nečiní… Proč bezbožníci živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou… Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich. Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu. Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují… V den neštěstí ochranu mívá bezbožný… Kdo jemu zjevně oznámí cestu jeho? Aneb za to co činil, kdo jemu odplatí? …jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejedl s potěšením. Jednostejně v prachu lehnou, a červi se rozlezou… Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování… umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? …když umře… zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo z sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.“ (Kniha Jobova, k. 14, v, 1, 10,14, 19; k. 21, v. 7, 9, 10, 11, 25, 26, 30, 31; K. 24, v. 2, 6, 9, 10, 11, 12).
    Jobův biblický příběh samozřejmě musí končit pro Hospodina na jedničku. Hospodin svého věrného a po nesmrtelnosti toužícího sluhu odměňuje všemi, ryze starozákonními slastmi. Dá mu tisíce ovcí, volů, oslic a velbloudů, dopřeje mu sedm synů a tři krásné dcery, a vše se uzavírá typickým starozákonním happyendem: „Byl pak živ Job…sto a čtyřidceti let, a viděl syny své a syny synů svých až do čtvrtého pokolení. I umřel Job, stár jsa a pln dnů.“ (Job, k. 42, v. 16, 17).
    Poměrně přijatelné vysvětlení Jobova působivého protestu dal teprve Nový zákon. Ten byl nastolen i přes výslovné Mojžíšovo varování: „Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak všecko přikázání Hospodina Boha svého zúplna zachovali...“ (Deuteronomium, k. 4, v. 2). Z pohledu dlouhodobých plánů křesťanů být nastolen zákonitě musel. A tak když měl Pilát Pontský informovat císaře Tiberia o údajných divotvorných skutcích Ježíše z Nazaretu, zazněl právě symbolický umíráček antické epochy… A tak i když zhola nesmyslné, ale hlavně neslýchané zvěsti o neobyčejně mravném a dobrotivém světci, který dal najíst a napít tisícům lidí, použil k tomu pouze dvě ryby a pohár vína, který uzdravoval malomocné, křísil mrtvé, sám vstal z mrtvých a ve finále vystoupil na nebesa, nemohly nezapůsobit na nejednu tápající starověkou, ale nejen starověkou duši. Přesto počáteční růst křesťanského vlivu nebyl nijak závratný a přímočarý. Dá se to dokumentovat na příkladu Říma. Císařství bylo po několik staletí křižovatkou nejrůznějších náboženství a kultů. Bylo to dáno expanzivní politikou. Tyto kulty a náboženství sem doslova proudily z obsazených území. Oblibě se těšily zvláště východní kulty syrské, fryžské, i egyptské. Měly jedno společné a lidem srozumitelné, učily o bohu, vzdáleně podobnému řeckému Adonisovi, který umírá a opět vstává z mrtvých. Zvláště populární byl perský bůh Mithra, který podle představ věřících prolil svou krev za lidi aby je spasil před zlým božstvem Ahrimanem, a dovedl je ke světlu a nesmrtelnosti. A tak i když zhola nesmyslné, ale hlavně neslýchané zvěsti o neobyčejně mravném a dobrotivém světci, který dal najíst a napít tisícům lidí, použil k tomu pouze dvě ryby a pohár vína, který uzdravoval malomocné, křísil mrtvé, sám vstal z mrtvých a ve finále vystoupil na nebesa, nemohly nezapůsobit na nejednu tápající starověkou, ale nejen starověkou duši. Přesto počáteční růst křesťanského vlivu nebyl nijak závratný a přímočarý. Dá se to dokumentovat na příkladu Říma. Císařství bylo po několik staletí křižovatkou nejrůznějších náboženství a kultů. Bylo to dáno expanzivní politikou, tyto kulty a náboženství sem doslova proudily z obsazených území. Oblibě se těšily zvláště východní kulty syrské, fryžské, i egyptské. Měly jedno společné a lidem srozumitelné, učily o bohu vzdáleně podobnému řeckému Adonisovi, který umírá a opět vstává z mrtvých. Zvláště populární byl perský bůh Mithra, který podle představ věřících prolil svou krev za lidi, aby je spasil před zlým božstvem Ahrimanem, a dovedl je ke světlu a nesmrtelnosti. Prostý římský občan tedy měl na výběr a ochotně, pro jistotu, věřil ve všechny jemu známé bohy. Usiloval o jejich přízeň a přibrat k tomu i víru v Krista mu nečinilo rozhodně žádné problémy. Zato římští vládci se ke křesťanství stavěli krajně nedůvěřivě a nepřátelsky. Hlavní příčinou nebyly ani tak skeptické ideologické výhrady, jako třeba v případě císaře Konstantia, který „křesťanské náboženství, prostoduše jasné a jednoduché, slučoval s babskou pověrčivostí…“ (Ammianus Marcellinus), jako spíše fakt, že stoupenci nové víry odmítali vzdávat božské pocty císaři. Neboť měli vlastního a exkluzivního boha. Nová víra byla zjevně protistátní, dá se říci skoro komunistická. Už o tom byla zmínka, složení raných křesťanských obcí bylo nezvykle demokratické. Všichni jedli ze společného stolu, ctili chudobu, práci, a neuznávali otroctví. Nic nezmohlo ani kruté masakrování křesťanů. Mučedníci umírali s nadšeným přesvědčením v rajský život na nebesích a získávali tím pro víru nové stoupence.
    Nečekané problémy nastávaly v době, kdy se křesťanské obce začaly rozrůstat a narůstal majetek, protože do nich vstupovali i zámožnější občané. Klérus, vzniklý z potřeby spravovat majetek, i v důsledku provádění stále okázalejších obřadů totiž neodolal, a počal se oddávat „sladkému životu“. Tento degenerativní proces se rozšířil i na zprvu apoštolským životem žijící, a vysokému kreditu se těšící křesťanské věrozvěsty v provinciích, např. v sousední Galii. Jen pro názornost. Catianus, první biskup v Tours – asi roku 250 n.l. – kázal potají v kryptách a místními mocnými byl urážen, tupen a perzekuován. Jeho pátý následník, biskup Eustochius, už pocházel z aristokratického rodu a stolec po něm získal jeho příbuzný, biskup Perpetuus. Biskupy Teodora a Procula ustanovila již sama královna Chrodechilda. Současně nastává mezi církevníky nesmiřitelná nevraživost. Proculův následník Trancilius byl otráven jedem, biskup Guntaar, asi v 6. století, „…propadl vínu a skoro z toho zpitoměl“. Clermontský biskup Cautinus byl rovněž opilec, navíc posedlý chamtivostí, který zámožným bral majetek vyvolávaje potyčky a hádky, méně majetným uchvacoval majetek násilím. Jejich současníci Salonius a Sagittarius z měst Embrum a Gap, když se stali biskupy, „…začali řádit jako šílení a loupili, rvali se, vraždili, cizoložili, a páchali různé jiné zločiny.“ Tak informuje v knize „O boji králů a údělu spravedlivých“ biskup Řehoř z Tours.
    Konzumní životní styl křesťanských hodnostářů, i věroučné spory často uměle a ochotně podněcované establishmentem, vedly k rozdělení dosud jednotného hnutí na nejrůznější směry a sekty. Ty silně na sebe nevražily a neštítily se ani krvavého násilí v kostelích. Tyto masakry m.j. vedly císaře Juliana k názoru, že „…žádné šelmy neohrožují lidstvo tak, jak se navzájem smrtelně nenávidí většina křesťanů … “. Tato slova zaznamenal opět Ammianus. Julianovo temné proroctví došlo pak, nejen ve středověku, strašlivého naplnění. Ranní křesťanští intelektuálové nebyli žádní tupci a na věroučné výtky reagovali pružnou změnou textu evangelií. To však byla jediná změna a kriticky to zaznamenal i protikřesťanský polemik Celsos za vlády Marka Aurelia, v letech 161 – 180 n. l.. Na pověrčivý lid platila, a dodnes platí, důsledná personifikace jakékoliv životní události. Vše bylo projevem Boží vůle. Zahynul-li tragicky mladý pohan, třeba zasažen bleskem, Hospodin rozhodně projevil svou vůli! Sešel-li stoletý pohan se světa stářím, Hospodin konečně projevil svou vůli! Běžel-li život křesťana bez problémů, bděl nad ním Hospodin! Nastaly-li komplikace, Hospodin jej zkoušel, nebo trestal! Všechny neobvyklé i běžné jevy – počínaje zemětřesením, objevením se komety, přes povodeň, neúrodu, úrodu, až po nečekané uzdravení, nebo smrt – byly a dodnes jsou chápány jako zázrak vykonaný Hospodinem.
    Přes všechny počáteční obtíže se Milánským ediktem v roce 313 křesťanství nakonec domohlo své emancipace s antickou mytologií.A v průběhu věků – zavedením pestrého repertoáru nejrůznějších obřadů, tradic a svátků, obohacením o vrcholná umělecká díla výtvarná, hudební i slovesná, se vyvinula natolik sugestivní i flexibilní náboženská kultura, že Bibli pokorně otevírají miliardy lidí i v atomovém věku…