Proč Starý zákon nestačil - 3

    Nová podoba křesťanství pro své záměry sjednoceného boha nutně potřebovala. Silného boha, podepřeného dostatečně věrohodnými, i když nepravděpodobnými legendami. Ty ale prosťáčkům bohatě postačovaly. Jim bylo v podstatě jedno klaní li se Mithrovi, Adonisovi, nebo kozlímu bohu. Hlavně že to byl někdo, komu si mohli postěžovat na těžký život a modlit se za spasení. Bylo jim také jedno má li jejich modlení nějaký smysl, jestli jim v něčem opravdu pomůže. Vždyť když se človíčkovi něco podařilo, bylo to zásluhou boží dobroty. Když se naopak něco nepodařilo, nebo jej postihla nějaká pohroma, byl to boží trest. A ne třeba že jej nějaký bohatý bastard okradl. Nebo okrádal soustavně. Holt to byla a dodnes je boží vůle. I když dnes už to, zaplať bůh, není tak markantní. Až na to okrádání…
    Jak je tedy patrné, pro jakoukoliv vládnoucí kliku je víra v cokoliv, třeba v boha, neocenitelným pomocníkem v ovládání mas. Dnes tuto neocenitelnou funkci zastávají hlavně kluzká media. Takový Blesk může napsat sebevětší pitomost, ale dobrá třetina národa tomu věří. Možná je ten odhad věřících nadsazený, ale počet je to značný. To nemluvě o různých „pravdách“ v Lidovkách, nebo Mladé frontě. Lidský robot je zřejmě naprogramován věřit v cokoliv, třeba by to byla nevím jaká blbost. Na druhou stranu je nutno přiznat, že se ty různé „pravdy“ moc těžko posuzují. Svou neméně podstatnou roli hraje i nacionalismus, antinacionalismus, a další -ismy. Každý z nich má své přívržence. Každá momentálně vládnoucí klika si pak legislativu upravuje podle svých potřeb a představ, ovšem se souhlasem světových Židů a za nimi stojících bohů, na které nemá nárok ani oficiální katolická církev… Nebo se mýlím a pro blbečky vše jedno jest?
    Patrně ze stejných důvodů byl vládnoucí klikou ranných křesťanů ustanoven i Starý zákon postavený na jednom bohu. Jeho autoři nebyli žádní blbci, šikovně totiž využili všeho čím tehdejší společnost žila. Je to směsice sumerské, babylonské, chetitské, egyptské, prostě všech momentálně dostupných ideologií. To vše pak podřídili vůli jediného boha. První pravidla chování nově se rodící společnosti postavili na slavných „Pěti knihách Mojžíšových“. Uznali je za čistou, jakýmsi bohem, asi Jahwem zjevenou pravdu, a po přijetí dalších knih – „Žalmů“, „Proroctví“, a podobně, byla na světě první část „Bible“ – „Starý zákon“. Nelze nepřiznat, že konečným výsledkem dlouhých kompilací a redakcí je text, který mimo jiné podává více či méně přesné informace o lidských osudech, historických událostech i přírodních úkazech starých nejméně 7000 let. A to vše pod vůlí jediného všemocného Jahweho. Sloučením těchto různých ideologií se jim podařilo vytvořit na první pohled docela věrohodný obraz světa, včetně jeho vzniku a stvoření člověka. Těžko posoudit nakolik je nový, protože v jiných mytologiích se o této záležitosti až tak nemluví, nebo to není až tak zřejmé, ale objevuje se jeden zajímavý aspekt. Zákon sice daroval lidem svobodnou vůli, ale formou zákonů je nutil k mnoha pro nově vznikající společnost užitečným a životně důležitým stereotypům. Vhodnou stravou a hygienou počínaje, mezilidskými a společenskými normami konče. Zvláště jeho Desatero mělo za úkol optimalizovat a harmonizovat vzájemné mezilidské vztahy. Národ, který by se takovým náboženstvím beze zbytku řídil, mohl být vnitřně stabilnější, vitálnější i odolnější.
    Přesto Starý zákon nestačil a brzy začalo být zřejmé, že přes svou obsáhlost nemůže být posledním Zákonem. Jako jedna z příčin se nabízí, těžko říci zda vědomé, opomenutí zachování zpětné vazby. Tedy vazby mezi zachováním určité tradiční etiky a později nově slibovanou odměnou v podobě nesmrtelnosti, kterou nový bůh údajně sliboval svým ovečkám za bohabojný život. On si totiž podle toho samého zákona Mojžíšův Hospodin od počátku svoje výsadní postavení, zejména pokud jde o nesmrtelnost, velmi razantně střeží. Jasně by to napovídala jeho reakce poté, co Adam s Evou zhřeší: „Aj, člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé, pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal také z stromu života, a jedl by, i byl by živ navěky, vyžeňme jej.“ (Genesis, k. 3, v. 22). Ještě před „prvotním hříchem“ Hospodin zcela nedvojsmyslně říká: „U potu tváře své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat. Nebo prach jsi a v prach se obrátíš.“ (Genesis, k. 3, v. 19).
    Nicméně Mojžíšův lid ve svou posmrtnou existenci věřil stejně neochvějně jako příslušníci jiných starověkých kultur. Projevovalo se to tím, že sdílel tradiční víru v převtělování! Jen s drobnými rozdíly. Tak třeba Židé duši, jako věčnou podstatu bytí, spojovali s fyzickým tělem zvláště prostřednictvím krve. Proto měla Mojžíšova větěv Izraelských zapovězeno požívat dokonce i krev zvířat. Ta druhá větev Mojžíše neuznávala, přesto i pro ně byla krev čímsi magickým. Tak magickým, až namísto zvířat docházelo občas k obětování, či spíše rituálním vraždám lidí. Pro tyto Židy totiž byl nežid dobytek… Ústřední funkcí biblického pánaboha, jako garanta sociálního řádu i existence, tedy nebylo zajišťování individuální posmrtné existence, nýbrž konkrétní a žádoucí zásahy do pozemského života. A právě nyní začalo docházet k neuvěřitelným a nepřijatelným paradoxům…