Proč Starý zákon nestačil - 2

    Co se dělo kdysi dávno se můžeme jen domýšlet, případně otevřít církevnický Starý zákon a bedlivě číst mezi řádky. Proč vlastně tento zákon vznikl, a kdo jej potřeboval v té podobě jak jej známe. Co za lidi to tenkrát žilo. O moc jiní než dnešní člověk být nemohli, pokud nebyli úplně stejní. Jediný rozdíl byl patrně v tom, že žili v jiném prostředí. Jenže ani to prostředí se v zásadě nelišilo. Dnes i tenkrát vedl člověk boj o přežití a každý prostředek byl, a dodnes je k tomu dobrý. Hovoří li někdo o nějaké starověké etice a líčí ji jako známou věc, pak neví o čem mluví. Můžeme pouze usuzovat z odkazů a náznaků, které po sobě zanechali tehdejší historikové a filozofové. Ani to ale nelze úplně brát za bernou minci. Těžko věřit, že by někdo z nich byl natolik nestranný a nad věcí, že by se na jeho slovech dalo bezvýhradně stavět.
    Obrázek o té době si můžeme udělat jen z aspektů které se ničeho netýkají. Účelově zaměřené jsou i „pohledy“ myslitelů církví a jejich, jimi samými vnucovanými názory značně ovlivněné postoje společnosti, která byla momentálně „u vesla“. Dá se to poznat? Lehce. Někteří z pisatelů kronik byli například ovlivněni bohy, a to různými bohy, jiní zase momentálně panujícím světonázorem. Kdyby si někdo chtěl podle dnešních „pisálků“ utvořit obrázek dnešní společnosti, pak by to byl obrázek značně zkreslený, do značné míry neodpovídající reálné skutečnosti. Dá se tedy předpokládat, že stejné to bude i s prastarými anály. Nepsali je bohové, ale pouze lidé. Ačkoliv kdoví, dodnes je spousta textů které nikdo nedokáže přečíst. Přes spoustu výhrad stavějme tedy na Starém zákoně, který by měl zdokumentovat lidské období začínající někdy před sedmi tisíci lety. Co bylo dřív nikdo neví. Ani ten časový horizont není jistý, vždyť různé civilizace si s kalendáři dělaly co potřebovaly aby odpovídaly jejich době. A do toho sem tam nějaký ten božský válečný armagedon… Mluvme tedy raději o blíže neurčeném počátku, vždyť existuje spousta artefaktů naznačujících, že nějaký člověk se po této planetě prochází už možná nějaký ten milionek roků. Ne li více. Existují náznaky a záznamy o pro nás nepochopitelně vyspělých, údajně beze stopy zaniknuvších civilizacích. Tedy bez hmatatelné, pochopitelné stopy. Je možné se tudíž domnívat, že civilizace na této planetě vznikají a zanikají jako na „běžícím páse“. Prokazují li dnešní skutečnosti a zkušenosti neměnnost mentality člověka, dalo by se tudíž uvažovat, že tuto planetu obývá nějaký biologický robot. Robot mající ve svém programu dopředu určené existenční rozmezí, a ničeho jiného není schopen. Ono to asi pro účel, se kterým byl na tuto planetu původně „nasazen“, bohatě stačilo. Samozřejmě pro účely stvořitele, či stvořitelů, a pro potřeby tehdejších bohů. Pak se ale objevovali jiní bohové, a ti si skupiny pozemských hominidů „upravovali“ podle svého.
    Až z původního záměru nezbylo v podstatě nic. Když už ten pozemský civilizační „mišmaš“ začal být asi nebezpečný pro ostatní bytosti ve vesmíru, tak pryč s ním a začínalo se znovu. Ale už bez šlechtění, tedy alespoň viditelného, poznatelného šlechtění. Jak jinak si vysvětlit onen neustále opakovaný „vznik, rozkvět a nevyhnutelný pád civilizací“? Nejsou tím přitom myšleny jen nám alespoň trochu známé civilizace, ať už Egypťané, Chetité, Asyřané, nebo Sumerové. A potažmo potom Řekové a Římané. Ty všechny jsou patrně součástí jakéhosi cyklu, během kterého by se civilizace měly do určitého stupně zdokonalovat. Po jeho dosažení nastává zánik. Nelze se starověkým lidem divit, že vyznávali tolik bohů, když je možná různí bohové tolikrát „upravovali“. Zajímavá na tom je jiná věc. Ty půtky a boje, které se k vůli různým bohům, a patrně v jejich jménu vedly, nikdy nezačínali a „neorganizovali“ prostí lidé. Vždy to „spískali“ ti, kteří si osobovali právo rozhodovat o lidských osudech. A patrně vždy v tom hrál roli nějaký zisk, ať už šlo o zisk cizího území, nebo majetku. Ke zblbnutí prostých stačilo docela málo, stačilo vnutit prosťáčkům představu, že jsou „zástupce“ toho kterého boha na Zemi. Lhostejno kterého. Těm obyčejným to jak se zdá nevadilo a dodnes nevadí.
    Pokud pomineme křesťanské bláboly o lidské společnosti a zadíváme se třeba do záznamů židovské sekty essejských seznáme, že patrně nebyla vždycky lidská společnost taková jaká je. Příslušníci essejských podle svých vlastních záznamů žili přísně asketicky, a na základě jakýchsi, blíže jasně neurčitelných, už v té době prastarých obyčejů. Byla to v podstatě beztřídní komunistická společnost jen s tím rozdílem, že nebyla založena na rovnosti, ale na spravedlnosti. Jedinec se dobrovolně podroboval vůli celku, a všechno bylo všech. Na těchto základech se pak rodilo i prvotní křesťanství. Jenže na rozdíl od essejských, mezi nimiž tento systém v podstatě bezkazově fungoval zřejmě po staletí, ne li ještě déle, křesťanství už tak úspěšné nebylo. Asi proto, že křesťané nebyli na rozdíl od essejců uzavřenou sektou. Essejci si totiž vnitřní strukturu své společnosti bedlivě střežili a své mladé si pečlivě vychovávali. Toho křesťané nebyli schopni patrně i proto, že se rekrutovali z essejských odpadlíků. Důvodem odchodů ze sekty essejských mohly být odlišné, nenaplnitelné představy, a neschopnost, spolu s neochotou se přizpůsobit. Tito lidé i přesto věděli, že essejská společnost má mnoho dobrého, a původně jejich odtržení mohl být jen jakýsi „trucpodnik“. Možná chtěli dokázat, že jde na stejných základech žít i jinak. Ono to ale asi nejde a křesťané se o tom mohli relativně brzy přesvědčit. Z počátku, i přes silné pronásledování, drželi jakž takž pohromadě. Začátek konce jejich pokusu o napodobení společnosti essejských začal v okamžiku, kdy se do jejich řad začali přidávat i boháči. Možná už tenkrát působili jako „pátá kolona“, každopádně však rozrůstání majetku křesťanů nebylo k jejich prospěchu. Změnila se také struktura společnosti, ta nejpodstatnější změna byla v tom, že majetek přestal být vlastnictvím celku. Protože nebyl nijak malý, jeho spravování se ujali takoví lidé, kteří brzy ovládli celou společnost. Objevili se kněží, jejichž úkolem bylo majetek spravovat. Ale buď to byly jen loutky v rukou jiných, nebo více než přičinliví jedinci z řad vznikajících mocenských struktur nové společnosti. Tedy alespoň zpočátku.
    Jenže pak zjistili, že plně ovládat různorodou společnost prosťáčků není nic jednoduchého, obvzlášť když došlo na rozštěpení Židů a adepti na ovládání se nedokázali mezi sebou domluvit. A tak někdo z myslících přišel na to, že bude nutné něco udělat s těmi různými bohy, které prosťáčkové doposud vzývali a klaněli se jim. Direktivně zakázat všechny ty horské, pouštní, či kozlí bohy nešlo, to by se stádo mohlo vzbouřit, a tak pomocí nenápadně rozdmychávané nenávisti jedněch proti druhým docílili „očisty“. Na to zbylé lidské stádo pak už různé, byť sebevětší „fantasmagorie“ vymyšlené ve jménu jediného boha perfektně účinkovaly, a staly výborným prostředkem k jeho ovládání. A tak s narůstající náboženskou převahou úměrně narůstala jejich moc. Není tedy divu, že z původních záměrů křesťanství nezbylo vůbec nic. Zbylo jen náboženství a dost neudržitelné poměry. Své také dělalo přetrvávající ohromné množství starých bohů, které se nově vznikající náboženství snažilo sjednotit do jednoho nového boha. Největší potíže patrně měli s několika jedinci znalými čtení, neboť i ve Starém zákoně se na několika místech údajně jediný bůh neprojevuje jako „já“, ale jako „my“. S takovými jedinci si však dokázali lehce poradit…