Problémy s narozením

    Na základě v minulém pokračování uvedených údajů bychom mohli předpokládat, že Ježíšovi by mohlo být v roce 6 dvanáct let. Což pozdější přepisy Lukášová evangelia zcela opomíjejí. Je v nich patrna snaha nějak, pokud možno nenásilně, propojit nesmysl o narození ve stáji s narozením společenským. Pokud opravdu bylo Ježíšovi v té době 12 let znamenalo by to, že by se narodil v roce 7 starého letopočtu. Tak by se tento údaj dostal do souladu s Matoušovým konstatováním, že Ježíš se narodil v době pozdní vlády krále Heroda.
    Podle Lukášova evangelia když bylo Ježíšovi dvanáct let, jeho církevníky ustanovení rodiče, Marie a Josef, ho vzali do Jeruzaléma. Když pak z města s přáteli odcházeli, až po dnu cesty zpět zjistili že s nimi Ježíš není. Vrátili se tedy do Jeruzaléma a našli ho v chrámu diskutujícího o „záležitostech svého otce“. Co to bylo za rodiče, když až po dnu cesty v poušti zjistili že jejich dvanáctiletý syn s nimi není? Je možné, že smysl tohoto odstavce byl mylně pochopen, nebo přeložen. V tehdejší společnosti byl velký rozdíl mezi dvanáctiletým synem a synem v jeho dvanáctém roku. Jak už jsme se zmínili, syn byl po uplynutí dvanácti let od narození iniciován do komunity. Šlo o tzv. znovuzrození, druhé narození. Z toho pochází dodnes dodržovaný židovský rituál „bar mitzvah“, od nějž se věk iniciovaného počítal znovu od nuly. Dalším mezník byl po uplynutí dalších devíti let, tzn. když mu bylo 21 let. V tomto věku byl jako dospělý přijat komunitou a z toho pochází ještě v minulém století platná hranice plnoletosti. Dalším mezníkem byl dvanáctý rok, tj. věk 24 let. Pokud by tedy Ježíš zůstal v chrámu ve svém dvanáctém roce, pak mu bylo vlastně 24 let. Jeho diskuze v chrámu by tedy souvisela s dalším stupněm iniciace a právě o tom diskutoval se svým duchovním otcem, jinak otcem komunity. Odtud pramení, že „diskutoval záležitosti svého otce“. Otec komunity z té doby je znám, byl to Šimon Essenský.
    Můžeme věřit evangeliím, nebo ne? Ano, jak je vidět můžeme, ale ne těm zkresleným a modifikovaným kompilátům. Kompilátům, které nám vykládají „znalci“ nerozumějící jejich smyslu. Současné znění evangelií v angličtině pochází z jakési autorizované bible, přeložené pro krále Jakuba I. Stewarta Anglického na počátku 17. století. Existuje celkem podložený názor, že evangelia byla v originále sepsána někdy ve druhém a třetím století. Ve čtvrtém století pak byla spolu s Biblí jako celek přeložena do latiny. Což je více než tisíc let před vznikem prvního anglického překladu. Pokusit se o překlady bible, pokud se ovšem k originálům někdo vůbec dostal, byly v té době velmi riskantní záležitostí. Reformátora 14. století Johna Wycliffa za překlad Bible do angličtiny odsoudili za herezi a jeho knihy byly spáleny. Podstatně hůře dopadl o dvěstě let později William Tyndale, toho za překlad upálili. Tištěný text Bible byl v té době pro běžné lidi, mimo výše postavených kněží, prakticky nedostupný. Navíc byl napsán v církevnické latině, která byla oproti běžné latině velmi nesrozumitelná. Biskupové tak mohli kázat co uznali za vhodné, a nikdo neměl šanci říci jim že lžou. Církevníci si byli vědomi jedné zásadní věci. Kdyby připustili překlady Bible do jiných jazyků, mohli by ji číst i jiní lidé, vytvářet si vlastní výklady a pochopení, což by mohlo vést až k tomu, že by bylo možné klást církevníkům krajně nepříjemné otázky.
    Jak se dá původně jasný text bible také zmršit? Jen malý příklad. Při překladu Bible pro krále Jakuba I. se překladatelé museli snažit nepopudit proti sobě ani katolíky, ani protestanty. Museli se pokusit vytvořit obecně přijatelné znění. Přestože se velice snažili a upravovali co se dalo i nedalo, stejně je potom obě strany obviňovaly z upřednostňování té druhé. Na mnoha místech proto použili slova, která angličtina již několik století nepoužívala, a tudíž už neznala. Byl pro to jediný důvod, potřebovali „zatemnit“ pro některou ze stran nepřijatelný význam překládaného textu. A tak díky této „politické korektnosti“ byla angličtina „obohacena“ o velké množství již dávno nepoužívaných slov. Jazyk tohoto překladu Bible není podobný žádnému jazyku, kterým se kdy v Anglii i mimo ní mluvilo. Nepodobá se ani řečtině, nebo latině, i když z obou těchto verzí překládali. Zcela jistě to nebyl božský jazyk, i když se nás o tom snaží někteří církevníci přesvědčovat. Je ironií, že všechny další překlady vycházejí z tohoto prvního kompilátu. Přes všechny výhrady je však tato King James Bible významově nejblíže řeckému originálu, všechny další verze už byly výrazně upraveny a zkresleny. A pro nějaké studium jsou zcela nepoužitelné, protože zcela jasně sledují své vlastní cíle.
    Pokud tedy někdo bude chtít něco studovat, předpoklad je dostat se nějak k řeckým rukopisům. V nich jsou často používány i hebrejské a aramejské fráze a slova. Porovnáváním verzí zjistili, že značná část důležitého obsahu byla později špatně interpretována, špatně pochopena, špatně přeložena, nebo ztracena, či vynechána při převyprávění. Asi i proto, že mnohá původní použitá slova dost dobře nejde přímo přeložit do jiných jazyků.