Přijdou přelomové změny?

    Svět se mění a my prý s ním. Možná jak kdo. Jisté je, že starý svět má opravdu „na kahánku“. Hodně se hovoří dokonce o přelomových změnách, jenže jsou jedinci na přelomové změny připraveni? A o jaké přelomové změny by asi mělo jít? Že by mohl v brzké době zaniknout kapitalismus není změna, je to zákonitý vývoj. Dosloužilo to, je to už k nepotřebě, tak pryč s tím...

    Objevily se názory, že alespoň někteří jedinci si začínají spontánně uvědomovat jak je konzumní život prázdný, jak je přestává uspokojovat. Jenže už se jaksi nehovoří o tom co ti jedinci mohou chtít jiného, když v ničem jiném žít neumějí? On totiž celý dnešní svět není na nějaký zásadní dějinný zlom připraven! Z toho, jak se dnešní „společnost“ zoufale plácá v různých problémech, si můžeme alespoň přibližně dokázat představit intenzitu nastávajících změn. Odhadovat jaké budou jejich průvodní jevy. Lze počítat s hlubokými politicko-ekonomickými otřesy, nepokoji a sociálními bouřemi provázenými násilím. Uniknout tomuto scénáři by bylo možné jen tehdy, kdyby bylo lidstvo schopné radikálně změnit chování a zavrhnout zhoubné postupy. To ale vzhledem k neměnnosti člověka „nešhrozí“, protože lidstvo po staletí „řešilo“ problémy právě jen tímto způsobem. Hovořit tedy o nějaké změně způsobu myšlení je čirá utopie. Rád bych se ovšem mýlil, jenže  doba tomu příliš velkou nadějí nedává. V prostředí, kdy jsou pod zástěrkou ideologie „pokroku“ neustále stupňovány útoky na přirozenost a psychiku člověka, se jen velmi těžko někdo sám od sebe odhodlá ke změně uvažování. Ona totiž každá změna chování, způsobu myšlení, či žebříčku hodnot, je přespříliš nebezpečná. Vybočit z řady „poslušných“ v rámci stávajícího systému znamená ztrátu materiálních výhod spočívající ve ztrátě  zaměstnání se všemi dalšími důsledky.

    Každý, jen trochu uvažující člověk musí přiznat fakt, že společnost není ochotna akceptovat  jedince jakýmkoliv způsobem se snažící odchýlit od nařízených norem. Projeví li dnes člověk odvahu žít jinak než nařizují konzumní zvyklosti, či projeví-li dokonce odvahu hlásat myšlenky nepohodlné většině, velmi často se stává terčem nenávisti. Platí to od pradávna, ve světě průměru je každá vyjímečnost krajně podezřelá. Příkladem budiž  životní osudy svého času nedoceněných myslitelů, filosofů a vynálezců. Historie zná řadu případů kdy výrazné osobnosti byly v lepším případě odmítnuty, v horším je „posvátná inkvizice“ urožnila. Jen proto, že  jejich jednání a myšlenky, z nichž mnohé prokazatelně mohly posunout vývoj civilizace o velký kus dál, byly „společnosti“ nepohodlné. Touha a vůle plout proti proudu i za cenu naprostého zesměšnění jim byla většinou osudná. Systém, který nestrpěl žádné vybočení z řady, jen některé v lepším případě zbavil všech možností seberealizace, a odstrčil na okraj společnosti. To bohužel platí dodnes. Jakékoliv neoficiální ideje „obtížných jedinců“ bývají současníkům pro smích. Na tom se už po staletí nezměnilo vůbec nic. Nepřízpusobivé talenty označují s naučenou ignoranci za podivíny, nebo přímo za blázny. Systém totiž zákonitě musí odsoudit a zesměšnit vše, co ohrožuje „základnu“ na níž stojí. Je to vcelku pochopitelné. Jen trochu přemýšlející jedinec si asi uvědomuje, jak chatrné a vylhané jsou základy této „společnosti“. A také že sebemenší narušení je může úplně rozdrolit. Bez fanatických obhájců tohoto status quo, jichž se bohužel v každé době najde dost, bychom možná neustrnuli na středověké duchovní úrovni. Zažité návyky stáda opovrhujícího vším, co neodpovídá normám hýčkaného světonázoru, brání lidstvu v kvalitativním posunu v myšlení. A „moderní“ člověk je náležitě „poučen“. Než riskovat pověst podivína a jiné persekuce, raději se přizpůsobí většině. Proto je dodnes každý jedinec, stavící vlastní přesvědčení do opozice k davu, spíše  výjimkou než pravidlem.