Předsvatební zvyky

    Herodotos tvrdí, že v Mezopotámii se každá žena musela před sňatkem oddat v chrámu cizímu muži. Na základě Herodotových zpráv existovala prý nucená chrámová prostituce, kterou musely provádět počestné dcery. Musely se oddat každému, kdo jim v chrámu hodil na kolena minci - ovšem pouze jednou. V případě nucené prostituce se nejspíš jednalo o náboženský akt obětování bohyni, které měla jednu noc, nebo alespoň jednu hodinu patřit každá žena. Bohyně sama vyhledala ženám milence. Bylo to zcela anonymní spojení, mystické splynutí s božstvem, jež děvče zbavilo panenství ještě před vstupem do manželství.
    Předsvatební zvyky tohoto druhu jsou známé u primitivních národů, avšak docela překvapují v zemi jako Babylon, kde byl sexuální život občanů, už jen z důvodů dědických, upraven velmi přísně. Jestli tomu bylo tak jak píše Herodot, muselo to vést k nesčetným předmanželským porodům zejména proto, že potraty byly zakázány. Jaké bylo sociální postavení a dědické právo těchto předmanželských dětí počatých ve službě bohyni Ištar? Ani jeden náboženský pramen o tom nemluví, a neuvádí ani žádný příklad. Herodot nám zanechal zmínku ještě o dalším zajímavém zvyku. Na obnovené slavné babylonské věži byla vysoko nahoře svatyně. V ní stála velká zdobená postel a vedle ní zlatý stůl. V této místnosti nocovala vždy jedna žena kterou si vyvolil mocný babylonský bůh, snad Marduk. Badatelé se statečně přou zda skutečně, či jen ve snu docházelo k mysterióznímu splynutí s božstvem, nebo se jeho úlohy ochotně ujal některý kněz...
    Už jsme zmínili úlohu mužských prostitutů. V Mezopotámii byly u velkých chrámů, například u chrámu bohyně Ištar, zřízeny speciální mužské nevěstince. Vedl je velekněz s titulem ukkurum. S praktikami chrámové prostituce se logicky setkávali i Židé, a tak není divu, že tuto otázku řeší i Starý zákon, který rozlišuje dvojí druh prostitutek - chrámové, a za plat. Chrámové nevěstky sloužily bohyni plodnosti, což bylo asi dobré. Jejich protějškem byli chrámoví prostituti, ty však Bible jmenuje jako ohyzdné, nebo hanebné sodomáře. Starý zákon zcela jasně zakazuje chrámovou prostituci, která pod vlivem neizraelských kultů ohrožovala čistotu izraelské bohoslužby. Skutečnost, že slovo „smilniti“ často znamená odpadnout od Hospodina poukazuje na skutečnost, že prostituce patřila k pohanským kultům. Děti nevěstek neměly žádná práva, a peníze získané prostitucí nesměly být obětovány v chrámu. Ale vždyť peníze přece nesmrdí! Přes přísné zákazy a hlasy proroků se chrámovou prostituci v Izraeli nikdy nepodařilo zcela vymýtit. Tvořili ji, obdobně jako v Babyloně, i mužští „světci“ kedešim a kedešot, kteří své řemeslo provozovali ve vesnicích pro pocestné. Společnost jimi opovrhovala a říkalo se jim psi. Nicméně byli pilně využíváni...
    Jednou z mála náboženských oblastí, která neznala chrámovou prostituci byl hinduismus, jehož kněží oddělovali přísně víru od obchodu a sexuality.
    Pokud bychom měli nějaké období lidských dějin označit za zlatý věk prostituce, pak bychom tak museli nejspíš pojmenovat antiku. Právě za klasického starověku dochází u prostituce k nebývalému rozmachu a pestrosti. Slovníkář Hesychios napočítal 66 názvů pro ženskou prostituci, a 74 pro mužskou. Asi nejstarším a nejobecnějším výrazem je porné. Už v Homérově Iliadě se vyskytuje žena zvaná hetíra, zde má však ještě označovat družku a přítelkyni naprosto počestnou. Athéňané takto začali označovat prostitutky asi v 6.století před Kristem. Šlo však o velice ušlechtilou a vzdělanou kastu dam, které oplývaly vzděláním a holdovaly všelijakým uměním. Mnohé z nich dosáhly významných státních postů a vlivu, některé z nich byly dokonce zbožštěny, a jejich sochy uctívány v chrámech. Ekvivalent k nim bychom možná našli v japonských gejšách. Třetí nejobvyklejší název byl demiurgos - veřejná dívka. Další řecké názvy byly paidiské, koriské (holčička), laikas polos (mladá holka), lypta (vlčice), machlos (šmudla), pandosia (dávavá), leophoros (holka pro každého), a ergásimoi (pracující). Obdobnou škálu lze najít i u Římanů. Z dob Římské říše je známa zvláštní odrůda prostitutek, říkali jim mlýnské holky, které na ručních mlýnech mlely obilí. I mlýny měly pověst nevěstinců. Mlecí holka, aletris, platila za bujnou ženu, která při mletí zpívala erotické písničky. Ještě za prvního císařství byly s mnohými mlýny a pekárnami spojeny nevěstince. V Pompejích byla nad pekařským domem odkryta deska s reliéfem falu, což býval ukazatel nevěstince. Je docela možné, že ona souvislost nevěstinců se zrnem a jeho zpracováním, zachycuje nějakou přetransformovanou tradici, jakousi ozvěnu prastarých kultů plodnosti. Římské prostitutky se tedy dělily podle toho kde svou činnost vykonávaly. Známy byly holky tržnic, přístavů a mostů, ale také lesů, vod a strání. Asi nejzvláštnější byly prostitutky hřbitovní, které se svým klientům vzdávaly přímo mezi náhrobky.