Prastará Mezopotamie

    Krvavá stopa lidských válek, vedených proti bližním ve jménu božím, nás nyní přivádí zpět do Mezopotámie - neboli Země mezi řekami Eufratem a Tigridem - do biblické země Šineár. Právě tam, jak se dočteme v l. kapitole I. knihy Mojžíšovy, vyrůstala první města s domy postavenými z cihel a kamene, a věžemi, které se dotýkaly mraků. Tady se započala psát známá historie, ale tady také započala prehistorie osídlením starých bohů. Je to pradávná zvěst...
    Nyní se však vraťme do doby o tisíc let zpět před dramatické časy vlády Ramesse II. v Egyptě. Tehdy se ve vzdálené Mezopotámii ujal vlády jistý ambiciózní mladík. Jmenoval se Šarrukín - „Spravedlivý vládce", v učebnicích dějepisu se o něm dočítáme jako o Sargonovi Velikém - I. Akkadském. Vybudoval nové hlavní město které nazval Agad (Akkad), a ustavil Akkadské království. Akkadský jazyk, který se zapisoval klínopisem, se stal prajazykem, z něhož se vyvinuly všechny semitské jazyky, z nichž se dodnes používá hebrejština a arabština. Sargon byl na trůně déle než polovinu dvacátého čtvrtého století př. Kr., a délku své vlády - vládl padesát čtyři let - přičítal zvláštnímu statutu, který mu udělili velcí bohové, a ustanovili jej „správcem Ištar, pomazaným knězem Anu, velkým spravedlivým pastýřem Enlilovým".
    Na jedné tabulce jsou zachycena Sargonova slova: „Právě Enlil nedovolil aby se kdokoli vzepřel Sargonovi, a který Sargonovi daroval „Zemi mezi Horním a Dolním mořem". Tím se patrně rozumí Středozemní moře a Perský záliv. Proto Sargon přiváděl poražené krále s obojky na krku „k branám domu Enlilova". Během jednoho tažení přes pohoří Zagros zažil Sargon v podstatě stejný božský úkaz, jakého byli později svědky i bojovníci u Tróje. Na tabulce stojí: „Když „táhl do země Varašti... a postupoval vpřed potmě... Ištar učinila světlo aby mu posvítila". Tak byl Sargon schopen „proniknout mrak temnoty“ když vedl svá vojska horskými průsmyky dnešního Luristánu.
    Akkadská dynastie, započatá Sargonem, dosáhla svého největšího rozkvětu za vlády jeho vnuka Naramsína - „Toho, jehož miluje bůh Sin". Jeho vítězná tažení se uskutečnila díky jedinečné zbrani kterou ho vybavil jeho bůh, „božské zbrani", a také proto, že mu další bohové výslovně dovolili aby vstoupil na jejich území, ba někteří ho tam dokonce přímo pozvali. Hlavní směr Naramsínova náporu vedl na severozápad, a Naramsín při něm dobyl mimo jiné městský stát Ebla, jehož nalezený archiv hliněných tabulek vzbudil nemalý zájem vědátorů: „Ačkoliv od dob, kdy se lidstvo rozdělilo, žádný z králů si nikdy nepodrobil Arman, ani Iblu, bůh Nergal otevřel cestu pro Naramsína a vydal mu Arman i Iblu. Dal mu darem i Amanus, Cedrovou horu u Horního moře."
    Právě tak jako Naramsín mohl připisovat svá úspěšná válečná tažení naprosté poslušnosti příkazů svých bohů, byl jeho pád způsoben naopak neposlušností, když se vydal do války proti jejich výslovnému přání. Ze zlomků různých verzí dali vědátoři dohromady text, který nazvali „Legenda o Naramsínovi“. Naramsín v něm v první osobě vypráví strastiplnou historii jak začaly jeho bědy: „Když bohyně Ištar „změnila plán", a bohové dali své požehnání „...sedmi králům, bratrům, vznešeným a slavným, a jejich vojska čítala 360 000 mužů, vyšli z oblasti dnešního Íránu, napadli horské kraje Gutejců a Élam na východě Mezopotámie, a ohrožovali samotný Akkad.“ Naramsín se ptal bohů na radu co by měl dělat, a bohové mu řekli „...aby složil zbraně a nešel do bitvy, nýbrž aby šel spát ke své ženě.“ Z jisté hluboké příčiny se však měl chovat zdrženlivě: „A bohové mu pravili: Ó Naramsíne, totoť naše rada. To vojsko proti tobě... Odlož své zbraně, do rohu je opři! Kroť statečnost svou, raděj doma zůstaň! Ulehni ke své ženě, spočiň v loži bílém, však nesmíš se jí dotknout... Ze své země jít nesmíš, ani na nepřítele."
    Avšak Naramsín oznámil, že se spolehne na své vlastní zbraně a rozhodl se, navzdory boží radě, že napadne nepřítele. „Prvního roku jsem vyslal vojsko o síle 120 000 mužů, avšak žádný z nich se nevrátil živ," přiznává Naramsín v jednom nápisu. Během druhého a třetího roku padlo ještě více vojáků, a Akkad zápasil se smrtí a hladomorem. Při čtvrtém výročí této nepovolené války se Naramsín obrátil s naléhavou prosbou k velkému bohu jménem Ea, aby zvrátil rozhodnutí bohyně Ištar, a přednesl jeho případ ostatním bohům. Ti mu poradili, aby se zdržel dalších bojů a slíbili mu, že „ve dnech, jež přijdou, Enlil přivolá zmar na Syny zla", a Akkad si vydechne. Slíbené období míru trvalo asi tři století, během nichž se znovu vynořila stará část Mezopotámie - Sumer jako centrum říše, a nejstarší městská střediska - Ur, Nippur, Lagaš, Isin a Larsa - opět začala vzkvétat. Sumer byl za panovníků Uru centrem říše která zaujímala celý dávný Blízký východ. Avšak ke konci třetího tisíciletí př. Kr. se toto území stalo bitevním polem soupeřících stran i armád, a potom se tato velká civilizace - vůbec první známá lidská civilizace - stala obětí katastrofy nepředstavitelných rozměrů. Byla to osudná událost, která se zřejmě obráží i v biblických vyprávěních. A událost, na niž se dlouho nezapomnělo, byla připomínána a oplakávána v mnoha žalozpěvech; ty všechny podávaly velmi sugestivní líčení pohromy a neštěstí, které zasáhly ono významné středisko dávné civilizace. Byla to katastrofa, která, jak tvrdí mezopotámske texty, zasáhla Sumer na základě rozhodnutí rady velkých bohů. Trvalo to téměř celé století než byla jižní Mezopotámie znovu osídlena, a další století než se zcela vzpamatovala z rány, kterou jí zasadili bohové. V té době se také centrum moci Mezopotámie přesunulo k severu, do Babylonu. Tam měla vzniknout nová říše, která prohlásila za své nejvyšší božstvo ctižádostivého Marduka.