Prapodivná společnost

    Co nás čeká? Bilderbergové chtějí rozhodovat o lidech, proti kterým je musejí chránit kordony armády a policejních těžkooděnců. Kdo jim tedy dal právo rozhodovat, když oni sami se označili za „debatní klub“? Nic nejde jak by oni chtěli, ten vývoj jde úplně jiným směrem. Původcem celosvětové hospodářské krize jsou v prvé řadě oni sami, a protože se jim dění stále více vymyká z rukou, klidně to může vyústit až do vojenského konfliktu. To je, bohužel, jedním z reálných řešení jak se z krizového stavu dostat podle scénáře bilderbergů. Nebylo by to ostatně nic nového, vyplývá to z historického poznání takových katastrofických scénářů.
    Zdá sa, že lidstvo je nepoučitelné, a navíc technologický vývoj civilizace daleko předběhl mravní vývoj lidstva. Dnešní kríze je důsledkem nejen špatných ekonomických rozhodnutí, ale hlavně krize hodnot. Nastal čas podívat se na holou realitu bez falešných iluzí. Když se před pár lety objevila prognóza, že Západ čeká ekonomický kolaps, tato prognóza sklidila všeobecný posměch. Jenže už o pár let později už svět zažíval krízi, o jaké se mnohým nositelům Nobelových cen za ekonomiku ani nesnilo. Pomineme li domněnku o patrně jasném záměru, pak dnešní „renomovaní“ ekonomové se v tom plácají jako kapr v bahně, a nevědí jak z toho ven. Jen někteří našli špektu rozumu a přiznávají, že se nepodařilo vyřešit žádnou ze skutečných příčin krize. Základní příčinou je virtualizace finančního sektoru, a hned dalším zásadním problémem je příjmová polarizace bohatství ve světe. Malý příklad: Za posledních 30 roků se objem bohatství USA zvětšil o jeden trilion dolarů. Co je to však platné, když 95% z tohoto bohatství získalo jen 5% domácností, zatím co pouze 5% bohatství získalo 95% domácností. Vyplývá z toho jediný poznatek, na jedné strane si hrstka superboháčů žije jako v pohádce, a na druhé straně 95% domácností žije na dluh.
    Jde tedy o společnost založenou na spotřebě, a má li být taková společnost schopná spotřeby, musí si brát úvěry na všechno možné, úvěry spotřební, hypotekární, úvěry na dovolenou, na studium dětí a další. Až sa jednoho dne lidé dostanou do stavu, že už nedokáží splácet úvěry. Když se to projeví plošně, tedy když lidé žijí nad poměry, a tedy i stát žije nad poměry, stejně jako firmy, které financovaly svou expanzi emitováním podnikových dluhopisů a nesplácejí je, pak je jasné, že musí zákonitě nasledovat krize. Panuje všeobecný dohad, že světová hospodářská krize začala v USA. Není jaksi brán v úvahu evropský podíl viny. Za posledních šest let evropské podniky emitovaly 3,6 bilionů eur podnikových dluhopisů, jejichž roční dlužní úrok představuje 800 miliard. Podniky je nesplácejí a pro nikoho tento problém neexistuje. I proto nelze počítat s brzkým ukončením krize.
    Ať už bude vyvrcholení krize jakékoliv nelze se domnívat, že svět po krizi bude stejný jako před ní. Dnešní krize je v podstatě katalyzátorem globálních změn, to znamená, že skutečná ekonomická mocenská centra sa přesouvají z euroatlantického prostoru na východ do Číny a Indie, a na jih do Brazílie a Argentíny. Zásadní posun moci se projevuje v tom, že zatím co západní země mají virtuální aktiva napsané jen na papíře bez reálné hodnoty, tak Čína, Indie, Brazilie a Rusko disponují reálnými kapitálovými zdroji, reálnými kapitálovými rezervami. To je první zásadní rovina. Druhá rovina je, že je li tato společnost založená jen na masové spotřebě za každou cenu, nerespektuje li přírodní zdroje, zapříčiňuje li obrovskou devastaci přírody, tak problémem není globální oteplování vázané na emise CO2, ale obrovským problémem je celkové ohrožení života na Zemi. Jinými slovy tato planeta má ohrožené podmínky na udržení života. Jen málo vědátorů to bere v potaz a odhadují, že roční náklady na snížení emisí by měly být okolo 330 miliard dolarů. Podle jiných je to jen nepatrná suma, protože máme li se adaptovat na změnu životních podmínek, bude ročně potřeba dva a půl až tři biliony dolarů na adaptační procesy. A protože všechny země unisono hovoří o nedostatku peněz, a v Evropě se staly velmi populární termíny „rozpočtová odpovědnost", a „kreativní účetníctví za Řecko a Írsko", lze mít velké obavy o budoucnost.
    Přes tato zjevná fakta existuje optimismus, vždyť v Evropě, zvláště v Německu, se v poslední době hovořilo o oživení ekonomiky. Jenže o jaké oživení jde? Německo zažívá boom, zvyšuje export, expanduje, přičemž většinu své produkcie vyváží do Číny. Čínská vláda podporuje domácí spotřebu tím, že poskytuje tzv. šrotovné na techniku. Když si například koupíte chladničku, čínská vláda vám uhradí 15% ceny, koupíte si auto, a uhradí vám 20% z ceny. Proč to dělají? Aby udrželi vlastní zaměstnanost. Čínská vláda doposud nepožadovala aby se na výrobě finálních produktů podíleli čínští subdodavatelé. Jenže od roku 2011 požadují, aby 20% subdodávek bylo z čínských zdrojů, a lze očekávat, že tento požiadavek může stoupnout i na 50%. Myslíte si, že Česka se to netýká?
    Hodně se hovořilo o nalévání financií do bankovního sektoru a o černé ekonomice. Alespoň někteří přiznávají, že na sanaci finančního, bankovního sektoru, se v celosvětovém měřítku muselo použít zhruba 4,7 bilionů dolarů, a nikoho přitom neděsí skutečnost, že více jak 600 miliard bylo z černé, drogové a jiné kriminální ekonomiky. To je přiznání vysokého představitele OSN pro boj proti drogám. Navzdory tomu stále platí přesvědčení, že stačí směrnice proti praní špinavých peněz... Je naivní si myslet, že se tím problém vyřeší. Je tu ještě jeden problém, jen trochu úspěšné firmy odcházejí do daňových rájů. Copak to není nezanedbateľný odliv peněz? Z Česka se přemístilo do daňových rájů asi 11 tisíc klíčových firem a stát má tak roční výpadek daňových příjmů ve výši asi 80 miliard. Ze Slovenska odešlo asi 2 700 firem, a podobná situace je i v Německu a dalších státech. A nějaké řešení, či alespoň ochota rozumně spolupracovat, ani v dalekém dohledu není.