Praotcové pradědů...

    Bylo, nebylo, tak začínají pohádky... Tento text však pohádkou ani zdaleka není, i když podle mnoha indicií lze usuzovat, že asi tak před 7000 lety měla Země v oblasti Evropy a Severního pólu patrně teplejší klima. Příčinou byl jednak kratší siderický rok - odhadem asi 260 dnů, ale zejména malý odklon rotační osy Země od kolmice k rovině ekliptiky, který nebyl větší jak pět stupňů, spíše méně. V té době byla zářivá energie přijímaná Zemí ze Slunce v oblasti Severního pólu odhadem asi 1—1,5 J/cm2 za hodinu, a v oblasti Evropy bylo množství přijímané energie asi dvojnásobné. Oblast Severního pólu měla mírné klima, byla bez ledu a v podstatě se střídaly pouze tři roční doby: jaro - léto - podzim. Severní polokoule však nebyla všude tak teplá, což měl mít na svědomí obrovský ledovec pocházející z dopadu přemrzlého ledu, vzniklého ve stratosféře ochlazením vodního slapu vytaženého průletem bájné planety Nimiru z moře při kataklysmatu přibližně v roce 9564 před Kristem. Přechlazený ledopád postihl oblast severoamerického kontinentu, pravděpodobně především oblast Aljašky a severozápadní Kanady. Grónsko a Ellesmerův ostrov byly v té době prokazatelně bez ledu s klimatem obdobným dnešnímu klimatu Skandinávie.
    Mýty starých Řeků hovoří o tom, že za zemí Skythů, a dále za horami Ripeiskimi, což je horský komplex Pamiru, Hindúkuše, Karakoramu a Himálaje, daleko na severu přímo pod Severní hvězdou, žil šťastný lid Hyperborejců neznající lži, nenávist, závist a války. Hyperborejci byli národem zbožným, bohy vyvoleným a milovaným. Bohové i héroové Hyperborejce rádi a často navštěvovali. Traduje se, že zejména Apollón v jejich zemi rád odpočíval. Podle Řeků byli Hyperborejci statní, měli v oblibě sport, ale i umění. Barva jejich kůže byla velmi světlá, doplňovaly ji slámově světlé, až modravě popelavé vlasy a oči. Země Hyperborejců byla vlastně souostrovím obklopujícím v oblouku Severní pól, tedy ono „místo, kde Atlant nese na bedrech oblohu". Mýty hovoří o mírném klimatu a velké úrodnosti půdy Hyperboreje - země kde slunce nikdy nezapadalo.
    V roce 1948 oceánografická expedice „Sever", vedená J. Gakkelem, prováděla průzkum a mapování mořského dna v oblasti Arktidy. Expedice zjistila existenci relativně nedávno ponořeného horského hřbetu, táhnoucího se od Novosibiřských ostrovů obloukem kolem pólu až k Ellesmerovu ostrovu. Tento horský hřbet, pojmenovaný podle M. Lomonosova, však není jediný. Tatáž expedice později nalezla další hřbet, který obdržel jméno po Mendělejevovi. A aby toho nebylo málo, v pozdějších letech nalezli ještě jeden ponořený hřbet spojující východní cíp Grónska se Svalbardem. Tento hřbet byl pojmenován po J. Gakkelovi. Analýza morfologické struktury těchto hřbetů i odebraných geologických vzorků prokázala, že horniny tvořící ponořené hřbety byly po dlouhou dobu souší. Zajímavé je i pozorování ornitologů, tažní ptáci při návratu do letních sídlišť dodnes sledují linie ponořených hřbetů, takže k ponoření nemohlo dojít před příliš dávnou dobou. Země Hyperborejců, či snad souostroví tuto zemi tvořící, je pravděpodobně onen tak usilovně hledaný most mezi Amerikou a Euroasií, který dovoloval intenzivní výměnu fauny a flóry mezi oběma kontinenty. Zdá se tedy, že řecké mýty o zemi Hyperboreů mají reálné jádro.
    Árijské Védy, zejména Purány, obsahují vzpomínky Árjů na starou pravlast ležící kdesi vysoko na severu. Předkové Árjů zde žili v podivuhodné zemi s mírným podnebím, nevedli války, cizí jim bylo zlo i lež, překypovali životní silou, a kosti měli tvrdé jako démanty. Jednoho dne došlo k obrovské katastrofě během níž dopadlo velké množství ledu, pod jehož tíhou se Hyperborea ponořila. Moudří kněží už předem varovali před pohromou, takže část národa se zachránila, a ve dvou velkých kolonách odešla na jih. Tolik říkají árijské Védy. Což o to, možné to je... Existuje totiž celá řada nových poznatků o periodicky působícím kataklysmatu ničícím pozemské civilizace. Podle některých myslitelů je perioda kataklysmatu odhadována na 6115 let, a jeho poslední úder by se podle všeho udál v roce 3449 před Kristem. Tedy v době, kdy zanikla zem Hyperboreů zasypaná obrovským ledopádem.
    Podle mýtu o Orfeovi a Euridice lká Orfeus nad ztrátou Euridiky na místě ledy zavalené a zničené Hyperboreje. Je pravděpodobné, že Orfeus byl historickou postavou, a spolu s Mojžíšem byl vychován v Osirisově svatyni v Thébách, kde obdrželi nejvyšší zasvěcení. To se událo někdy mezi roky 1500—1300 před Kristem. Z této zprávy vyplývá, že v době Orfea již Hyperborea neexistovala. Zmínky o Hyperboreji mají i řecké báje o Héraklovi, který při plnění jednoho z uložených úkolů šel do zahrady Hesperidek pro tři zlatá jablka, a cestou míjel zničenou Hyperboreu. Zahradu Hesperidek Řekové umisťovali do velké západní země ležící za oceánem Atlantů, takže to nemohla být jiná země než severní Amerika. Héraklova cesta přes Hyperboreu byla opravdu nejkratší a zřejmě nejschůdnější, zejména pokud odcházel do zahrady Hesperidek z Evropy. Héraklés - včetně Argonautů - byl pravděpodobně podle nejnovějších výzkumů rovněž historickou osobností, žijící podle některých pramenů v prvé polovině 3. tisíciletí před Kristem, podle jiných až kolem roku 1500 před Kristem. Tato historická sdělení tedy dosvědčují, že Hyperborea zanikla dávno před Orfeem i Héraklem, přičemž nejbližší přijatelné datum zániku by bylo datum kataklysmatu v roce 3449 před Kristem, který dal Arktidě dnešní charakter chladné ledové pustiny. Pozůstatky kultury Hyperborejců je tedy nutno hledat v oblasti ponořených arktických horských hřebenů, zejména hřbetu Lomonosovova. Hyperborea je název řeckého původu, a znamená „zem vysoko na severu". Jméno, které sobě i své zemi dali sami Hyperborejci, se nedochovalo. To je vše, co je dnes o problému „Hyperborea" známo. V běhu času se povědomí o vysoké kultuře Hyperboreů zvolna vytrácí, ale zůstává skutečnost, že jak staří Árjové, tak i Řekové, je považují za své předky, a za předky bílé rasy vůbec. Avšak i Keltové a Germáni ve svých mýtech vzpomínají na zemi praotců ležící kdesi daleko na severu, ze které přišli jejich předkové.