Pradědové Arjové...

    Etnogeneze indoevropského kmenového svazu Árjů (Árijců), je podobně jako etnogeneze Keltů a Slovanů zahalena tajemstvím. Dosud je přijímán názor, že Árjové se sformovali v etnikum buďto v jihoruských stepích, nebo v hornatém území jižně od Kavkazu. Odtud se měli kolem roku 2000 před Kristem vydat do Afghanistánu a Indie, ale i na západ do Evropy. Árjové jsou považováni za předky bílého plemene, ale i některých etnik v Asii a severní Africe. Árjové, v překladu to znamená „vznešení", mají neobvykle rozsáhlé prastaré písemné záznamy o původu, historii, etice i náboženství, z nichž některé prý pocházejí již z 3. tisíciletí před Kristem. Současní historikové však takové stáří popírají a dochované písemné záznamy datují do doby mnohem pozdější, nejčastěji do 1. tisíciletí po Kristu. Zcela zřejmě to tak není, protože dodnes dochované a dostupné písemné záznamy jsou zjevně několikanásobné opisy původních záznamů. Tyto původní písemné záznamy, psané v prasanskrtu, vešly do povědomí dnešního člověka jako „Védy", což v překladu znamená „vědění", či „znalosti". Védy jsou podle tradice čtyři: Rg Véda, Atharva, Jadžur a Sáma.
    Historické události popisuje především pátá Véda zvaná „Purány", dále eposy Mahábhárata a Pančavátra. K Védám bývá zařazována někdy i Rámajána, což je epos zachycující životní osudy Rámy, který má pro Árje podobný význam jako Kristus pro křesťany. Védy představují obrovský písemný poklad staré civilizace Árjů, a přeložena i prostudována byla pouze jejich malá část. Obtížnost zvládnutí tohoto problému lze odhadnout z toho, že například Rg Véda obsahuje 1017 hymnů, Mahábhárata na 110 tisíc dvojverší, a osmnáct hlavních Purán obsahuje několik tisíc veršů. Mahábhárata pojednává o událostech z rané historie Indie, o válce Pánduovců s Kuruovci a jejich spojenci Dánavy a Daitji. Podle mínění mnoha vykladačů jde pravděpodobně o historickou událost z období přelomu 4. a 3. tisíciletí před Kristem, která se udála poblíž dnešního Dillí na místě zvaném Kurúk šétra - kuruovské pole, které je dodnes pro Indy posvátným místem. Po vítězné bitvě, která se prý odehrála někdy kolem roku 3000 před Kristem, vstoupil Šrí Kršna u vesnice Vrndáván na půdu Indie aby lidské bytosti vedl do duchovního království. Podle některých pramenů se tato událost odehrála v roce 3150 před Kristem, a v podstatě popisuje vítězný příchod brahmánských Árjů do Indie a její ovládnutí. To by znamenalo, že Árjové vstoupili do Indie nejméně o 1500 let dříve než udávají různé spekulace.
    Védská písma obsahují zmínky o tom, že Árjové přišli z daleké severní země předků, která byla rozdrcena ledem. Vzpomínky obsahují i zmínky o příjemném mírném klimatu jejich pravlasti, nad níž slunce nezapadalo. Z četných historických zmínek vyplývá, že nejméně ve 3. tisíciletí před Kristem, či spíše již na přelomu mezi 3. a 4. tisíciletím, žili Árjové v mocné říši Árii, která se rozkládala v podhůří Hindúkuše a Pamiru. V hlavním městě Artakoanu stál i mohutný kamenný královský hrad. Ária byla rozložena zčásti na území severního Iránu, severního Afghanistánu, a zejména v nížině Turkestánu, která byla tehdy velmi úrodná. Dnes je to povětšinou poušť. Říše Árjů leží přímo na trase, na které bychom mohli očekávat hyperborejské vyhnance, kteří nemohli postupovat jinak než jihozápadním směrem podél pohoří Sajan, Alatau, Tien Shan, Pamir, a ukončit cestu v úrodné Turánské nížině pod Hindúkušem. Pokud není v těch různých překladech někde chyba dá se předpokládat, že Árjové jsou potomci oné druhé zmizelé kolony Hyperborejců prchající před patrně už dříve předpovězeným kataklysmatem. Některými historiky jsou Árjové považováni za volný svazek primitivních, vojensko-pasteveckých nomádských kmenů, které přejímaly vyšší kulturu porobených národů. Jenže skutečnost je přesně opačná. Árjové do Orientu přišli s hotovou vysokou materiální i kulturní úrovní, a díky kvalitní výzbroji a organizaci snadno poráželi domorodé kmeny převážně primitivních nomádských pastýřů koz a ovcí. Jedním z nejdůležitějších kriterií kulturní úrovně je úroveň etických zásad a úroveň myšlení. O etice Árjů hovoří jejich Védy dostatečně jasně a je zřejmé, že žádný z porobených národů, či spíše etnik, neměl nic podobného čím by se jim mohl přiblížit. Zde má také asi počátek tvrdý kastovní systém organizace obsazené Indie, kdy dodnes nejvyšší kastou jsou brahmáni odvozující svůj původ přímo od Árjů. Někteří historici poukazují na tehdejší dobu neobvyklé a velmi účinné zbraně árijské armády, používající zbraně z rudého kovu zvaného „ájás", což byla nejspíše měď, či její slitina zvláštním způsobem legovaná k dosažení tvrdosti a pružnosti ocelí.
    Védy se rovněž zmiňují o používání zvláštních bořících strojů k dobývání hradeb, válečných vozů, zápalných raket, ale také o vysoce utajovaných zbraních jako byl „Oheň Bharavy", „Brahmašíras", „Brahmadanda", „Pašupata", a další. Oheň Bharavy byla zbraň mající účinek podobný řeckému ohni, či spíše současnému napalmu. Ostatní „božské" zbraně i dnes můžeme účinkem řadit mezi zbraně hromadného ničení, přičemž jejich technickou podstatu nejsme s to jednoznačně dešifrovat. Účinky zbraně brahmašíras, popisované v Mahábháratě, jsou velmi podobné explozi jaderné zbraně. V Mahábháratě je však obsažen i vysoký etický kodex související s používáním „božských" zbraní. Pro použití těchto zbraní platila „astrávidja", což lze chápat jako soubor předpisů k použití, který vylučoval její zneužití proti bezbranným lidem. Podle Mahábháraty se Ardžuna, vojevůdce a hrdina eposu, učil pět let astrávidje pod vedením takových učitelů, jako byli bohové Varuna, Agni, a další. Když byl výcvik úspěšně ukončen, ovládal Ardžuna patnáct „božských" zbraní, a uměl je použít pěti různými způsoby. Bohové-učitelé mu však opakovaně kladli na srdce, že tyto zbraně může použít pouze proti Asurům, ale nikdy proti lidem. Podstatu zbraní, jimiž vládl árijský vojevůdce Ardžuna, nejsou schopni odhalit ani nejzkušenější konstruktéři dnešních supermoderních zbraní. A je to moc dobře, protože ani zdaleka si nemůžeme si být jisti, že by se podobnými etickými principy řídili i vojevůdcové řady dnešních států když by necítili hrozbu tvrdé odvety. Ostatně použití chemických zbraní proti kurdským vesnicím, masové zapálení ropných vrtů v Kuvajtu, a masové nasazení raket SKAT proti civilnímu obyvatelstvu Izraele, je jen malá ukázka toho, co by mohlo lidstvo očekávat od některých států, jejichž generálové vyznávají neomezený superterorismus. Asi by bylo dobře jim dát za úkol prostudovat, a nazpaměť se naučit etiku a kulturní i duchovní úroveň Árjů jak ji podávají stará védská písma, a zejména 6. kapitola Mahábháraty zvaná „Bhagavadgíta". Když tedy současní renomovaní historikové přezíravě o Árijcích mluví jako o nomádských pastevcích dobytka a vojácích s velmi nízkou civilizační úrovní, pak jejich žvanění je v kontextu dnešní doby přinejmenším pochybné a obskurní.