Posvátné pazoury plné krve...

    A podle toto pohledu jednal i německý nacionalismus. Nejzranitelnější bod ve všech biskupských vyhlášeních, která následovala po vítězných volbách 5. března 1933, leží v prvním oficiálním církevním dokumentu, který obsahuje podpisy všech německých biskupů. Jde o tzv. pastýřský dopis z 3. června 1933, který se týká celého německého biskupství. Jak tento dokument vypadá? Jak začíná? Optimisticky tímto radostným prohlášením: „Lidé ve vedení této nové vlády nám k naší veliké radosti dali ujištění, že oni sami i jejich práce stojí na křesťanských základech. Tak hluboce upřímné prohlášení si zasluhuje vděčnost všech katolíků. ” Od začátku první světové války přišlo a odešlo několik papežů, ale jejich chladný a apatický postoj vůči dvěma stranám, které spolu v Evropě vzájemně soupeřily, byl stále stejný. Mnoho katolických spisovatelů nedokázalo zakrýt svoje překvapení, a někteří také zármutek když psali o nelidské lhostejnosti kterou projevoval Pius XII. k největším krutostem které páchali lidé těšící se jeho přízni. Vzpomínka na Pia XII. je zahalena mírně řečeno pochybnostmi. Především je to ožehavá otázka od pozorovatelů ze všech národů, dokonce i zpoza zdí Vatikánu: Věděl o krutostech spáchaných v průběhu této války, kterou začal a vedl Hitler, když měl k dispozici ze všech stran a v každé době pravidelná hlášení od biskupů ...? Cožpak mohl ignorovat to, co dělaly německé vojenské špičky - tragédii koncentračních táborů, civilisty odsouzené k deportaci, chladnokrevné mučení a masakry těch, kteří se jim postavili do cesty, hrůzu plynových komor kde byly z administrativních důvodů vyhlazeny miliony Židů? A jestliže o tom věděl, proč jako ochránce a první zpěvák evangelia nevyšel v bílém šatu, s pažemi roztaženými do tvaru kříže, odsoudit tento bezprecedentní zločin a vykřiknout: NE! ? Zbožné duše budou marně pátrat v církevních dopisech, projevech a vyhlášeních tohoto papeže. Nenajdou ani stopu po odsouzení tohoto „náboženství krve“ zavedeného Hitlerem ... Nenajdou odsouzení rasismu, který je v očividném rozporu s oficiálním katolickým dogmatem.
    Spisovatel Falconi ve své knize Mlčení Pia XII. píše: „Samotná existence takových hrůz, masové vyhlazování etnických menšin, věznění a deportování civilistů, přesahuje všechno chápání dobra a zla. Je to pohrdání důstojností jednotlivce i obecně celé společnosti do takové míry, že nám nezbývá než odsoudit ty, kteří takto ovlivnili veřejné mínění, ať se jedná o obyčejné občany, nebo o hlavy států. Být zticha tváří v tvář takovým násilnostem by ve skutečnosti představovalo stoprocentní kolaboraci. Podnítilo by to zkaženost zločinců, rozdmýchalo by to jejich krutost a ješitnost. Pokud však má každý člověk morální povinnost reagovat když narazí na tak obrovské zločiny, bezpochyby mají tuto povinnost na prvním místě náboženské společnosti a jejich vedení, a z nich především hlava katolické církve. Pius XII. nikdy přímo, ba ani nepřímo jednoznačně neodsoudil válečnou agresi, nevyjádřil se k nevyslovitelným zločinům spáchaných Němci, nebo jejich spojenci během války. Pius XII. nebyl potichu proto že by nevěděl co se děje. Právě naopak, znal vážnost situace od začátku určitě ještě lépe než kterákoli jiná hlava států světa ...”
    A je toho ještě víc! Vatikán podal pomocnou ruku k provádění těchto zločinů tím, že „zapůjčil” některé ze svých prelátů aby pracovali jako nacističtí agenti. Byli to například i jezuitští kněží pod tajnou přísahou Hlinka a Tiso. Také do Chorvatska vyslal Vatikán svého vlastního jezuitského vyslance - Maconea - který měl za pomoci jezuitského kněze Stepinace dohlížet na práci dosazeného jezuitského kněze Paveliče a jeho ustašovců - duchovních z řad františkánů, dominikánů a jezuitů. Ať nahlédneme kamkoli, všude se nabízí stejně „zbožná” podívaná. Samá krev, mordy, štvaní a mučení jednotlivců i celých skupin, ne-li celých národů. Tuto katastrofu můžeme pozorovat v každé době. Sama historie nás poučuje, že od těchto řádů lze sotva očekávat lásku a milosrdenství když inkvizici prováděli v první řadě dominikáni, a pak i jezuité a jejich satelitní pomocníci františkáni, a potažmo i další katolické řády. Je tedy ve skutečnosti bláhové očekávat, že ze strany Vatikánu, nebo mnišských řádů, dojde k odsouzení válečného zvěrstva v období první a druhé světové války, neboť je sami prováděly. Předně by museli odsoudit sami sebe a svoji ideologii, své plány a cíle které obratně ukrývají pod rouchem míru, přátelství a lásky, a také pod pláštěm pokrytecky laciných frázovitých omluv všem, kterým „církev katolická v minulosti ublížila”.
    Nepromlčitelný zločin Vatikánu spočívá v jeho přímé, ba přímo rozhodující roli kterou sehrál při rozpoutání obou světových válek. Když v roce 1933 konkordát donutil biskupy složit přísahu věrnosti nacistické vládě, byly již otevřeny koncentrační tábory ... Proti důkazům, svědčících o vině Vatikánu a jezuitů, nemají církevničtí advokáti žádný pádný, natož pak solidní protiargument. Dnes je více než jisté, že „pomoc” vatikánských jezuitů byla hnací silou v pozadí bleskového vzestupu Hitlera, který spolu s Mussolinim a Francem nebyl navzdory svému panovačnému vystupování ničím jiným než válečnou figurkou v jejich rukou. S vatikánskými grázly to ani nehlo když se v roce 1946 ozývalo v italském parlamentu volání: „Papežovy ruce jsou prosáklé krví skrz naskrz.” Podobně i studenti Cardiffské univerzity probírali na své konferenci téma: „Měl by být papež postaven před soud jako válečný zločinec?” Na konferenci zaznělo jednoznačné: „ANO, určitě!“
    Jak celou válečnou éru zhodnotili „přesvatí zpěváci Kristova evangelia“? Podivné to hlasy dalších papežů z 60. let minulého století, tedy již dlouho po válce. Existuje svědectví jak se vyjádřil o jezuitech papež Jan XXIII.: „Vytrvejte drazí synové v činnosti, která vám již vynesla proslulé zásluhy ... Tímto způsobem budete obšťastňovat Církev a dál poroste vaše neúnavná horlivost; cesta vaší spravedlnosti je jako jitřní světlo... Nechť toto světlo sílí a osvěcuje formování dospívající mládeže ... Tímto způsobem nám pomůžete uskutečnit naše duchovní touhy a zájmy ... Celým svým srdcem udílíme své apoštolské požehnání vašemu nejvyššímu generálovi, dále pak vám a vašim pomocníkům a vůbec všem členům Tovaryšstva Ježíšova.” A co na to říká papež Pavel VI.? „Od té doby, kdy došlo k obnově, těší se tato zbožná rodina z laskavé Boží pomoci a velmi se obohatila tím, jak jde rychle kupředu ...členové tovaryšstva provedli mnoho důležitých činů, a to vše ke slávě Boží a k prospěchu katolického náboženství ... církev potřebuje neohrožené Kristovy vojáky vyzbrojené neochvějnou vírou, připravené čelit nesnázím ... proto máme velikou naději na pomoc, kterou nám přinese vaše činnost ... kéž nová éra najde tovaryšstvo na téže počestné cestě, po které se ubíralo v minulosti ...“ Tato slova pronesl v Římě v blízkosti chrámu sv. Petra 20. srpna 1964 v druhém roce pontifikátu papeže Pavla VI. A stejný papež oznámil světu rozhodnutí blahořečit Pia XII. a Jana XXIII.: „Abychom se posílili v úsilí o duchovní obnovu, rozhodli jsme se začít kanonické postupy vedoucí k blahořečení těchto dvou velikých a zbožných pontifů, kteří jsou nám tolik milí...“ Kéž by tyto texty všem, kteří se odhodlají je číst, zjevily pravou podstatu přesvatého římského „Mistra”, kterého si cení a uznává celý svět jako hlasatele míru, lásky a pokoje, ale jehož slova jsou stejně tak medová, jak zrůdné a hrůzostrašné jsou tajné zločiny páchané jeho vojáky jezuity. Chudák předobrotivý přesvatý František...