Posvátná prostituce

    Může být docela možné, že z posvátného oplodňovacího rituálu vznikla instituce posvátné prostituce kdy kněžka, zasvěcená určitému božstvu, měla za úkol zajišťovat plodnost pro celou zemi. Někteří badatelé soudí, že s oplodňovacími rituály by mohly souviset i některé megalitické stavby, například jasně falické menhiry. Záruba a Votoček dělí posvátnou prostituci do dvou kategorií: 1. prostituce k uctění božstva která se neopakuje; 2. trvalá náboženská prostituce. V prvním případě jde nejčastěji o oběť panenství, nebo o jediné oddání se jednomu, nebo i více mužům, kteří zastupují boha. Pokud ovšem někdy muže nezastupuje nějaký náboženský symbol, například umělý falus. Trvalá náboženská prostituce je pak společností vytvořenou institucí, která má nahradit někdejší stav kdy bujela volná láska. Posvátná prostituce není vynálezem starověkých národů, i dnes je rozšířena stejně jako prostituce světská.
    Kmen Eveheů v západní Africe má řád kněžek Agbui. Část lidu uctívá silného ducha blesku a hromu, jde především o ženy. Ty tvoří řád se svými odznaky a sliby. Dorozumívají se řečí, které nikdo jiný nerozumí. Dívky, které jsou zasvěceny tomuto božstvu, nebo se později věnují jeho službě, jsou od svého dvacátého roku patřičně vzdělávány a žijí v jakémsi klášteře, který vede kněz. Do kláštera nemá kromě něj nikdo jiný přístup. Dívky jsou zde tři až čtyři roky, během té doby se učí různým ceremoniím a řeči řádu. Z kláštera mohou vyjít jen když jdou žebrat, neboť žebráním se živí. Když je pobyt v klášteře ukončen, mohou se vrátit zpět do svých bývalých poměrů. Nesmí se však vdát, protože jsou zasvěceny svému božstvu, a stávají se veřejnými děvčaty. Je věcí cti řádu rozmnožovat počet členek, a proto kněžky unášejí za nocí každou dívku, které se mohou zmocnit. Příbuzní se pak domnívají, že si ji odvedl bůh. I na Zlatém pobřeží byly nevěstky zasvěcovány a stávaly se svatými. Říkalo se jim abrakees a musely přísahat, že si ani od toho nejbohatšího milence nevezmou větší odměnu než je stanoveno. Zvykem, který se velmi blíží praktikám prostituce, je tzv. manželství za náhradu. Ve východní Africe měl u sebe takřka každý nosič karavany svou bibi. Bohatí kaferští černoši si často kupují dívku na několik měsíců. Šiíté v Iránu provozovali zvyk, že žena, zvaná sighea, se mohla vždy po 25 dnech vdát.
    Zcela specifickým odvětvím posvátné prostituce je tzv. chrámová prostituce, která je spojena se svatostánkem určitého božstva. Nejznámější kulty, při nichž byla provozována chrámová prostituce, byly zasvěceny u Foiničanů Astarté, u Babyloňanů Ištar, na Kypru pak Afroditě. Budeme-li blíže studovat charakter těchto božstev zjistíme, že se jedná o vyjádření jednoho principu. Babylonská Ištar byla v jednom ze svých aspektů také bohyní lásky. Herodotos ji dokonce nazývá Mylitou -- bohyní prostituce. Jiní myslitelé však podotýkají, že se jedná o zkomoleninu slova Mualidat, které znamená rodičku.
    Nicméně je ale pravdou, že chrámovou prostituci nacházíme ve třetím tisíciletí před Kristem v těch nejrozvinutějších společnostech. Všude byla veřejným zařízením vázaným na chrámy, které z ní čerpaly část svých příjmů. Všude byla také bisexuální - oddávali se jí muži i ženy. Na tomto stavu nemění nic ani skutečnost, že prostituti vystupovali jako služebníci boží, a že se o nich v dobových zprávách hovoří jako o „svatých“. Někteří badatelé se domnívají, že chrámová prostituce byla specialitou semitských národů. Jenže nejstarší dochovaný nevěstinec byl nalezen na území nesemitských Sumerů, ve městě Uruku. V Uruku byl chrám nejvyššího boha Anu, a prostituti byli zasvěcenci jeho dcery, smyslné bohyně Ištar. Dům, v němž prostituti žili, se nazýval gagum. Sumerové rozeznávali tři kategorie chrámových prostitutek: kizrétu, senchátu, a charimtu, z nichž nejhorší pověst měla třetí skupina. Muž, který upadl do jejich rukou, byl ztracen. Chrámové prostitutky nesměly samy vychovávat děti, ty byly dávány adoptivním rodičům. A pokud by pátraly po otci, hrozil jim trest smrti.