Poselství z věků...

    Na pozadí dějin této planety je časový úsek jedné lidské generace pouhé mžiknutí. Vraťme se na chvíli k dávným historickým kořenům naší přítomnosti. Skrývá je sice nános věkovité minulosti, ale myslitelský důvtip a tvůrčí zaujetí dokáže z jejich stop vyčíst podivuhodná poselství. Na nehybné modři nebes soupeří Sluneční pyramida v Teotihuacánu díky podivuhodnému účinku perspektivy s horou, na jejímž pozadí vyvstává. Sedmdesát metrů vysoká a postavená podle přesných matematických zákonů, nevydala ani zdaleka svá tajemství. Kdo ji vybudoval? A proč? Byli to Toltekové, Totonakové, či Olmékové? Nebo ani jedni z nich? A pocházely tyto národy z Asie, jak si to myslí někteří vědátoři, nebo to byli - podle tvrzení jiných - potomci nějaké předpotopní lidské rasy?
    Stejně jako řada jiných historických záhad, zůstává i otázka původu prvních amerických populací otevřena a je stále předmětem sporů. Lévi-Strauss v knize „Rasa a dějiny“ píše, že „... zhruba před dvaceti tisíci lety přišli na americký kontinent lidé. Byly to nepochybně malé skupinky kočovníků, přecházejících Beringovu úžinu, tehdy zamrzlou. A nijak nepřeháníme řekneme-li, že severoamerické a jihoamerické kultury byly takřka úplně odříznuty od ostatního světa po dobu deseti až dvaceti tisíc let“.
    Z teorií o osídlení Ameriky je nejrozšířenější právě tato teorie. Předpokládá, že zde byl pevninský kontinent, kam pronikli lidé mladší doby kamenné, vyzbrojeni jen elementární technikou, ke které patřilo opracovávání pazourku, kostí a slonoviny. Za dvacet, či pětadvacet tisíc let, vybudovali však tito primitivové, oddělení od ostatního světa oceány, úžasné civilizace, které snesou porovnání s oněmi civilizacemi Starého světa, jejichž dějiny - poměrně nedávné - začínají ve 4. tisíciletí před naším letopočtem Sumery. Že má podobný názor Lévi-Strauss se dá pochopit, snažil se jak mohl využívaje přitom soudobých předpokladů. Zaráží ale, že na tom starém tvrzení, či teorii, trvá i dnešní vědátorská obec. Dodnes nedokázali vysvětlit nespornou podobnost architektury, náboženství, a někdy i jazyků Starého a Nového světa. I kdybychom hodlali akceptovat většinu z vědátorských nařízení, zůstává ještě jedna maličkost. Proč většina známého prehistorického nářadí, ať už jde o pěstní klíny, mlaty, či hroty k šípům, je v podstatě stejná v různých, značně od sebe vzdálených oblastech zeměkoule, aniž by někdo dokázal vysvětlit, jak by jeho tvůrci mohli být ve styku. Evolucionistická škola spatřuje v těchto shodách příbuznost vyvolanou tím, že na stejnou techniku přicházeli lidé na různých místech paralelně a vysvětluje problém vyvolaný podobností určitých, obecně rozšířených mýtů, obdobným rozvojem skupinové psychologie. Má to snad znamenat, že vybraní jedinci chodili na školení? Difúzní škola vysvětluje zase tyto jevy šířením kulturních vlivů. Kdo je ale byl schopen šířit?
    Proč se s mýtem o potopě shledáváme na celém světě? Nebo jsou velké kultury Starého i Nového světa, byť oddělené oceány, součástí jakéhosi společného zdroje, možná pozůstatků náhle zaniklých světových civilizací? Ze všech dávných „posvátných“ textů, které se dochovaly do našich dnů, zná Evropan asi nejlépe bibli. Nebo mýty o stromu dobra a zla, o babylónské věži, o Noemově arše. Zajímavé je, že tytéž mýty kolovaly třeba mezi prvními obyvateli Mexika. Podle toltécké legendy se „ti, kdo přežili potopu, rychle rozmnožili a postavili převysokou věž... avšak začali pojednou mluvit různými jazyky, takže nebyli s to se dorozumět. Museli se rozejít a odešli tedy do různých světa krajů, aby se tam usadili“. I aztécké legendy se zmiňují o potopě, kterou prý přežil jedině člověk jménem Nata. Úplně stejně jako v bibli byl Nata varován před blížící se katastrofou Bohem Titlacahuanem. Postavil si archu a zavedl do ní svou rodinu. Mýtus o potopě překročil oceány stejně jako velká řada tradic.
    Inkové, kteří sídlili na území nynějšího Peru, balzamovali tělesné pozůstatky svých panovníků a užívali k tomu postupů značné podobných metodám starých Egypťanů. Mumie usazovali na zlatá křesla v chrámu Slunce, kde měl vládnoucí panovník před očima prázdné křeslo, na němž měl spočinout po smrti. Nedávno měli vědci příležitost odebrat z inckých mumií vzorky svalové tkáně a rozbor pak ukázal, že praobyvatelé Peru patřili ke krevní skupině A, jež nebyla v Latinské Americe až do příchodu Evropanů známa. Kromě toho bylo složení jejich krve neobyčejně vzácné. Tím si lze možná vysvětlit přísnou endogamii inckých kmenů, obdobnou endogamii egyptských faraónů.
    Je známo, že vyšší kasty říše Inků mluvily tajným jazykem, o kterém naopak není známo vůbec nic. Lingvisté znají jakž takž lidový jazyk, kečua, ve kterém našli 100 kořenů pocházejících ze sanskrtu. Jestliže tyto sanskrtské kořeny přešly i do lidového dialektu je možné, že Inkové byli v nějakém, doposud nevysvětleném vztahu s praobyvateli Indie. Incké tradice ostatně říkají, že předkové tohoto velkého národa přišli ze země za mořem.