Podivní předkové...

    Kde vzaly prastaré národy takové znalosti? Podle řecké tradice dal oheň lidem Titán Prométheus. Řada kultur přisuzuje zemědělství a tavení kovů mytickým postavám. Babylónské hliněné tabulky tvrdí, že vědecké poznatky předali kněžím Babylónu jacísi obři, kteří přežili potopu. O obrech se zmiňují legendy a různá náboženství na celém světě. Mají s tím něco společného zkamenělé pozůstatky gigantopiteků a megantropů, vykopané v jižní Číně a východní Africe? Podle propočtů ruského vědce Jakimova gigantopitekové vážili půl tuny a byli pět metrů vysocí. To by mohlo vysvětlovat, proč určité archeologické nálezy dosahují rozměrů značně přesahujících možnosti křehkého homo sapiens, vybaveného jen primitivním nářadím.
    Když hordy španělských „nositelů kultury“ pronikly do Tiahuanaka v Andách, našli opuštěné město. Stráž tu držely jenom sochy ulité ze stříbra. Kmeny, které sídlily v okolí, tavit kov neovládaly a měly jen elementární techniku. Pozdější průzkumy města v rozvalinách vyrazily vědátorům dech. Město bylo postaveno z mohutných kvádrů vážících kolem 200 tun. Přitom lomy, ze kterých pocházely, byly vzdáleny pět kilometrů. Jak ty kvádry přepravovali? Všeznalý vědátor se radši nezmiňuje o monolitech vážících odhadem 1200 tun, nalezených ve zříceninách libanonského Baalbeku. Nebo o kvádrech použitých při stavbě proslulé „Černé pagody“ v Indii. Tam jsou k vidění kvádry o odhadované váze až 2000 tun. Dnešní „moderní“ technika je tím doslova vyděšena.
    Měly tedy „předpotopní“ civilizace techniku, která tu nynější předčila? Nebo byla přinejmenším srovnatelná? Bude to tak. V indických prastarých záznamech se hovoří o pro dnešního člověka „neuvěřitelných“ věcech. Popisy těchto věcí jsou doprovázeny technickými popisy a návody. Možná naštěstí tomu více než z poloviny vědátoři nerozumějí. I tak je to ale čtení „pro bohy“. V Rámajáně například stojí, že „Ráma se posadil do létajícího vozu a připravil se na cestu.“ Jeho Vůz se pohyboval vlastní silou a vzlétl pak s hromovým duněním na oblohu. Což silně připomíná letouny překonávající zvukovou bariéru. Navíc za sebou zanechával ohnivou stopu. Tyto létající stroje měly mít pohon na principu rozpadu rtuti. Samarangana-sútra obsahuje popis těchto raket: „Uvnitř stroje se v železném kotlíku jakýmsi zvláštním, řízeným ohněm, zahřívala rtuť. Čtyři nádržky se rtutí umožňily tomuto zařízení vyvolat celý vítr sil. Vůz pak vystoupí na oblohu s burácením, a ti, kdo sledují dráhu letu mají dojem, že pozorují nějakou obrovskou perlu.“
    Obří kovové létající vozy znali i Tibeťané a podrobné popisy lze nalézt v sanskkrtských textech. I Keltové znali „létající zvířata pokrytá železným krunýřem“, která neměla kosti, ani kostru, a nemusela žrát. V jugoslávském klášteře v Peci jsou k vidění fresky znázorňující létající stroje značně podobné nynějším raketám a poháněné výbušnými motory. Keltské legendy říkají, že zmíněná zvířata „vzlétala výš než vítr“.
    Jedno je však jisté, již naši předkové si uvědomovali, že Země je pouze jedním z mnoha miliónů obývaných světů. Více než tři tisíce let staré indické texty hovoří také o hrůzné zbrani připomínající dnešní atomovou bombu. V jednom textu je psáno: „Byla to lesklá střela jež se třpytila, aniž vydávala kouř. Byla vržena na nepřítele, a tu všechno zahalila hustá mlha. Zavířily jedovaté víry. S děsivým hlukem se zvedla mračna a zaútočila na oblohu. Zdálo se, že slunce se chvěje. Celý svět byl spálen žárem výbuchu jako nějakou hrůznou horečkou. Tisíce vozů, desetitisíce mužů a slonů, byly obráceny v prach a popel.“ O podobných smrtících střelách se zmiňují rovněž jihoamerická a keltská vyprávění. Podle keltských byla jejich funkce složitá. čtyři moudří mužové museli spojit své úsilí, aby je uvedli do pohybu.
    Některá vyprávění popisují boje mezi létajícími vozy. V jednom starém indickém rukopisu stojí: „Na nebi se objevil purpurový mrak, který vypadal jako shluk šlehajících plamenů. Chrlil lesklé předměty, jež se vzdalovaly s ohlušujícím burácením, silnějším než víření tisíců bubnů. Planoucí blesky obklopené nazlátlou září dopadaly s nebe na zem. Bylo vidět víry podobné ohnivým kolům. Lidé, koně i sloni padali po stovkách. Obležení pak obrátili vlastní zbraně proti létajícímu vozu a ten vybuchl na nebi s děsivým hlukem.“ V jednom takovém popisu nacházíme příměr „jasnější než tisíc sluncí“, jehož použil Robert Oppenheimer a posléze i novinář Jung pro explozi atomové pumy.