Podivné teologické představy...

    Přesto, že Starý zákon hovoří jednoznačně o více bozích, písaři ať už z pocitu víry, nebo z donucení, pokládali Genesis za dílo a slova jednoho jediného Boha. Nebyli však důslední a v textu se mimo jiného dochovaly části napsané v množném čísle. Nejznámější je následující verš:
    „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby“. (Gn. 1, 26)
    Bůh, jediný stvořitel světa, a mluví v množném čísle! Teologové mají pochopitelně pohotově připravenu jednoduchou odpověď. Jde prý o trojí podobu Pána, Bůh otec, syn a duch Boží. Ve výrazu „učiňme“ vidí církev „předznamenání božské trojjedinosti“. A navíc k tomu říkají:
    „Starý zákon musíme interpretovat sám o sobě, není možné ho vykládat na základě Nového zákona.“
    I mezi teology se vyskytují pochybnosti o správnosti oficiálního výkladu. Navíc je zřejmé, že učení o trojjedinosti je mnohem pozdějším dodatečným doplňkem. Bible, a především Starý zákon, neobsahuje žádné důkazy o tom, že by se víra ubírala tímto směrem. Pozdější překladatelé bible se patrně na základě řady námitek domnívali, že musí trojjedinost dodatečně objevit aby se tak nejasná sporná místa dala vysvětlit. V roce 325 se biskupové rozhodli tuto potíž vyřešit, a oficiálně oznámili trojjedinost Boží. Patrně se domnívali, že nalezli současně řešení problému Ježíše Krista, kterého po údajném zmrtvýchvstání uctívali jako boha. Tento názor byl prohlášen za oficiální a jakýkoliv jiný byl označen jako kacířství. A kacířům hrozily těžké tresty. Oficiálně bylo zakázáno pronést fakt, že Starý zákon nezná trojjedinost.
    Podle církevníků tedy Bůh není buď syn, otec, nebo duch svatý, ale představuje všechny tři fenomény současně. Vyskytuje se ve třech osobách současně. Ale je-li tedy natolik jedinečný, má zapotřebí vyjadřovat se v množném čísle? Jak může promlouvat se svým synem, když je sám svým synem? Stejně pochybné je i tvrzení, že bůh hovořil se svými anděly, nebo je snad dokonce žádal o radu. Skutečný, všemohoucí Bůh by přece nepotřeboval pomocníky! Přesto se setkáme s anděly mnohokrát! Ale kdo to vůbec jsou oni andělé? Podle teologické interpretace jsou „...pouhými pomocníky, vyslanci nebo posly Hospodina“, mohli bychom také říci jakýmisi „polobohy“. V Žalmu 82, 6 je nám ale předkládán důkaz, že „synové Boží“, kteří podle Gn. 6 přišli z nebe, byli skutečnými bohy:
    „Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího.“
   Mělo by tedy být jasné, že také andělé, oni „členové nebeského dvora“, byli jednoznačně bohy. Ve Zjevení Janově (Zj. 4, 4-5), ale také v 1. Kr. 22, 19, je popisována jakási „rada starších“, která se shromažďovala kolem Boha a patrně s ním i hovořila. Verš Gn. 1,26 zní tak, jako by Hospodin s radou starších projednával stvoření člověka. Kdo byli ti Hospodinovi rádci? Připomínají přísně organizovanou vládu, což se naprosto neshoduje s představou všemocnosti jediného boha. Vypadá to spíše tak, jako by andělé byli jakýmisi Hospodinovými spolupracovníky, kteří s ním kdesi ve vesmíru žili a na Zemi prováděli určité, někým dalším řízené mise.
    Nelze se nezmínit ještě o jednom řešení vykladačů bible. Z mnoha pohledů jaksi nemístně tvrdí, že Bůh se radí sám se sebou. Mluví tedy sám k sobě. Ale měl by všemohoucí a vševědoucí Bůh zapotřebí promlouvat k sobě samému? A navíc verš v Gn. 1, 26 není napsán ve formě přemýšlení nahlas. Zcela jasně v něm stojí „učiňme“, a ne „měli bychom učinit“, nebo „učiníme“! Dá se to interpretovat také jako rozkaz spolupracovníkům k zahájení operace „výroby člověka“!
    Mělo by tedy být jasné, že také andělé, „členové nebeského dvora“, byli jednoznačně bohy. Ale pojďme listovat Genesis dál a podívejme se na místa kde je popisováno stvoření člověka:
    „Bůh (elohim) stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“(Gn. 1, 27)
    Množné číslo elohim, čili bohové, bylo překladateli také v tomto případě přizpůsobeno jednotnému číslu. Stejně tak by se mohlo napsat „bohové stvořili“. Dalším potenciálním vysvětlením množného čísla v Gn. 1, 26 je tzv. plurál majestatis. Jedná se o vyjadřovací formu s oblibou užívanou v minulosti králi, císaři, a dalšími vysoce postavenými šlechtici, kteří se takto chtěli i slovně odlišit od obyčejného lidu. Tento způsob řeči ale s největší pravděpodobností nebyl v době vzniku Starého zákona znám, a může tedy jít o nesprávnou interpretaci. A proč by se měl „Nejvyšší Všeobjímající“ nějak slovně oddělovat, nebo odlišovat? A od koho, když prostí lidé, vlastně vůbec žádní lidé, ještě neexistovali?
    To množné číslo se daleko spíše vztahuje k elohim, tedy několika bohům. To potvrzují i mnohé jiné národy připisující stvoření člověka „bohům“. Biblické mýty o stvoření světa, pokud jsou to skutečně pouze mýty, se moc podobají legendám národů Mezopotámie. Mohlo by se tedy zdát nepochybné, že Sumerové z dolní Mezopotámie silně ovlivnili autory bible. Na tento poukaz se ozvaly hlasy, že tento vliv mohl být ovšem pouze nepřímý, protože v době sepsání Písma svatého již Sumerové z jeviště dějin zmizeli. Dá se to však i obrátit. Právě proto, že Sumerové z jeviště světa zmizeli, autoři bible mohli klidně a pilně opisovat...