Podivné představy svatých otců...

    Nechce se věřit, že by ony nesrovnalosti ve Starém zákoně byly dílem pouhé neznalosti. Jde spíše o záměr. Možná musela uplynout spousta roků než je možno na ně poukázat bez toho, že by se kritik „rožnil“ na hranici. Jednou z těchto nesrovnalostí je hned „První verš Genesis“. Ten nám líčí jak se duch Boží, jinak „ruah elohim“, vznášel nad vodami, nebo pramořem, jinak „tehom“, což církevní otcové pokládali za připomínku křtu. Jak na to přišli je ve hvězdách. Už jenom tato první slova dávají další možnosti výkladu. Tak třeba „Ruah elohim“, tedy vznášejícího se ducha, je možné přeložit i jako „ohromnou bouři, ženoucí se nad vodou“. Hebrejské slovo „rhp“ znamená „vznášet se“, a mohlo by být interpretováno také jako „vát“, nebo „hnát se“. Syrské spisy používají „rhp“ také v souvislosti s ptákem sedícím na vejcích, přičemž „vát“, ale i „vlát“, nebo „táhnout“, se vztahuje k ptákům.
    Tím by verš mohl dostat zcela nový význam, protože nad pravodstvem se vznáší bouře, hřmot, a ne nějaký pánbůh. Jedině snad nějaký pánbůh v raketě která hodně burácí. Závisí tedy zcela na libovůli překladatele co nechá nad vodou poletovat. A také namísto „ducha“ je možné dosadit „něco co supí, případně se žene, či bouří“.
    Dalším problémem je skutečnost, že se nad vodami nezdržoval pouze jeden jediný bůh, ale patrně hned několik božských bytostí. Na stvoření světa se zřejmě podílely přinejmenším dvě, a při práci používaly již existující materiál. První dvě věty bychom tedy mohli přeložit také takto:
    „Z toho, co bylo na počátku, stvořili elohim nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná, a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášelo hřmění elohim, ruah elohim“
    Samotné slovo „elohim“ je nanejvýš zajímavý výraz. Pochází ze semitských jazyků a znamená „bohové“, „božstva“, nebo „božské bytosti“. Hebrejci toto slovo od semitů přejali. Jednotné číslo zní el, bůh, akkadsky ilu, arabsky ilah.
    Na různých místech originální verze Genesis se slovo elohim objevuje šestašedesátkrát! V celém Starém zákoně je můžeme najít dokonce na více než dvou tisících místech! Mluví se tedy o „bozích“, o větším množství božských bytostí které stvořily svět, a také o „hřmění božím“, čili o „ruah elohim“, což bychom mohli chápat jako „dunění“, „vítr“, nebo „bouři bohů“.
     Pod heslem elohim nalezneme v Lexikonu katolické teologie a církve poznámku, že elohim jsou všeobecně „božské bytosti, nebo lidé nadaní božskou mocí“. Biblický text má také další specialitu. Od ostatních náboženských spisů stejného ražení se liší přesvědčením, že existuje pouze jeden Stvořitel, jediný Bůh - Hospodin. Horliví překladatelé a písaři ve své pevné víře, nebo pod hrozbou přísného trestu, změnili bohy starších textů v jediného Boha. Dnešní teologové oponentům namítají, že i v jakémsi původním „pratextu“ se hovořilo pouze o jednom Bohu. Jenže takový „originální“ spis vůbec nikde neexistuje. Pokud jej ovšem nemají církevníci pod zámkem ve vatikánském sklepení, jako ostatně mnoho jiných spisů.
    Nejstarší nám dnes známé verze Starého zákona jsou opisy opisů dalších opisů, které vznikly patrně mezi čtvrtým až desátým stoletím našeho letopočtu. Každá z asi patnácti set dochovaných kopií je jiná, ani dvě z nich nejsou naprosto shodné. Nejznámější z textů, „Codex Siniaticus“, je církevníky prezentován jako „původní znění“ a pochází ze čtvrtého století po Kristu. V roce 1844 ho v odpadkovém kontejneru kláštera sv. Kateřiny na Sinaji našel Konstantin von Tischendorf. Na překladu se podílelo sedm autorů a některá místa byla změněna až čtyřikrát. Celý text obsahuje asi 16000(!) korektur a 3 000 překlepů. Celkem nalezneme v „pratextech“ více než 80 000(!) odchylek. Je proto jasné, že jednotlivé překlady bible, které je možné koupit v knihkupectvích, se svým obsahem zákonitě poněkud liší. Žádný nezpochybnitelný originál, „prapůvodní text“, bohužel neexistuje.
    Navíc se zdá pravdivá teorie, že Pentateuch, čili pět „Knih Mojžíšových“, nebo tóra, nebyl sepsán Mojžíšem, ale je složen ze čtyř starších, dnes neznámých textů. Tato stará teorie nebyla dodnes vyvrácena, a církevníci k tomu mlčí. Jestli Mojžíš tóru sepsal, nebo nesepsal, je z pohledu jiných nesrovnalostí zanedbatelné. Jde jen o princip. A tak tedy oficiálně platí tvrzení, podle kterého Kristus s apoštoly označují v Novém zákoně za autora jednoznačně Mojžíše. A prokazatelně množné číslo, tedy bohové, elohim, bylo v zájmu zachování legendy o jediném bohu nahrazeno slovem Bůh...